2 VSPH 122/2014-A-12
KSPL 54 INS 34947/2013 2 VSPH 122/2014-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Jiřího Varvařovského, nar. 7.2.1987, bytem Lipová cesta 2324/6, Aš, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 54 INS 34947/2013-A-7 ze dne 9. prosince 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 54 INS 34947/2013-A-7 ze dne 9. prosince 2013 s e p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni ve výroku označeným usnesením odmítl insolvenční návrh, jímž se Jiří Varvařovský (dále jen dlužník) domáhal vydání rozhodnutí o hrozícím úpadku a povolení oddlužení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dlužník v kolonce 6 formuláře návrhu na povolení oddlužení určené pro vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících hrozící úpadek toliko uvedl, že se s každou společností snaží dohodnout na měsíčních splátkách, dluhy neustále narůstají tím, že je nestíhá a ani nemůže splácet, všechny závazky převzali advokátní kanceláře nebo exekuční společnosti, všude by měl splácet minimálně 4.000,-Kč měsíčně, ale to se svým měsíčním příjmem nezvládá a dále již jen popsal svoji sociální situaci. Tato tvrzení však podle názoru soudu neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že se dlužník nachází v tvrzeném stavu hrozícího úpadku, neboť z nich nevyplývá, že by se zřetelem ke všem okolnostem bylo možno důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků nehledě na to, že z návrhu neplyne ani to, v jakém rozsahu tyto závazky nejsou plněny.

Za těchto okolností dospěl soud k závěru, že dlužník v insolvenčním návrhu nevylíčil rozhodné skutečnosti osvědčující jeho hrozící úpadek, a aniž ho vyzval k odstranění nedostatků návrhu a jeho příloh, insolvenční návrh podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) odmítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podal dlužník včasné odvolání, v němž uvedl, že doplňuje kolonku 6 formuláře návrhu na povolení oddlužení tak, že mu jeho zaměstnavatel kvůli exekuci z jeho platu ve výši 16.500,-Kč strhává měsíčně

4.400,-Kč, že dále splácí 2.900,-Kč společnosti Cetelem, 3.000,-Kč CPP a další již popsané v návrhu, který posílal , z čehož podle něj plyne, že své závazky vskutku není schopen řádně splácet.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do sedmi dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 OSŘ se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. Odvolací soud považuje v této souvislosti za nutné zdůraznit závěry soudní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 91/2009), podle nichž-vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob-na splnění zákonem předepsané povinnosti vylíčit (jako nutné obsahové náležitosti insolvenčního návrhu) rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, tj. mimo jiné uvést i konkrétní údaje o věřitelích, kteří mají za dlužníkem splatnou pohledávku, je nutno trvat i v případě návrhu podávaného dlužníkem.

Z R 91/2009 dále vyplývá, že splnění povinnosti vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, nelze dovozovat z obsahu listin, které dlužník připojil k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. To ovšem podle ustálené judikatury Vrchního soudu v Praze neplatí, jde-li o řádný seznam majetku a závazků připojený k insolvenčnímu návrhu dlužníka. Jinak řečeno, co do povinných rozhodných tvrzení o dlužníkově úpadku či hrozícím úpadku, jež jeho insolvenční návrh postrádá, lze vzít v potaz (jako součást tvrzení o úpadku akceptovat) údaje o věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách a o majetkových poměrech dlužníka obsažené v seznamech majetku a závazků, které spolu s insolvenčním návrhem (co jeho obligatorní přílohu) předložil; to však jen za předpokladu, jak správně zdůraznil soud prvního stupně, že tyto seznamy jsou řádné, tj. opatřené náležitostmi předepsanými v ust. § 104 odst. 2 až 4 IZ, a že tedy k nim lze (i v uvedeném směru) přihlížet.

Podle ust. § 106 odst. 1 IZ musí dlužník, který hodlá řešit oddlužením svůj úpadek nebo hrozící úpadek, spojit s insolvenčním návrhem i návrh na povolení oddlužení, a podle ust. § 390 odst. 1 téhož zákona musí návrh na povolení oddlužení podat spolu s insolvenčním návrhem.

Z ust. § 391 IZ se podává, že návrh na povolení oddlužení musí vedle obecných náležitostí podání obsahovat označení dlužníka a osob oprávněných za něj jednat, údaje o očekávaných příjmech dlužníka v následujících pěti letech a údaje o příjmech dlužníka za poslední tři roky. Návrh na povolení oddlužení lze podat pouze na formuláři, jeho náležitosti stanoví prováděcí právní předpis a podobu zveřejní Ministerstvo spravedlnosti způsobem umožňujícím dálkový přístup.

Z toho, co uvedeno výše, je zřejmé, že insolvenční návrh, jenž je v ust. § 2 písm. c) IZ definován jako návrh na zahájení insolvenčního řízení podaný u insolvenčního soudu, a návrh na povolení oddlužení, jímž se dlužník domáhá rozhodnutí o způsobu řešení svého úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jsou dvěma různými procesními podáními, pro něž insolvenční zákon předepisuje různé obsahové náležitosti a pro něž uplatňuje odlišná pravidla i co do požadavku na jejich formu (v podrobnostech viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. KSBR 37 INS 294/2008, 29 NSČR 1/2008-A ze dne 27.1.2010 uveřejněné pod č. 8/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Formulář návrhu na povolení oddlužení ve smyslu ust. § 390 odst. 1 IZ však umožňuje, aby byl využit i k současnému podání insolvenčního návrhu, a to prostřednictvím kolonky 6, jež v souladu s náležitostmi insolvenčního návrhu vymezenými v ust. § 103 odst. 2 IZ předpokládá vyplnění údaje o tom, čeho se jím dlužník domáhá, a uvedení důvodů tohoto návrhu, tj. vylíčení rozhodujících skutečností, které úpadek či hrozící úpadek dlužníka osvědčují.

Podle ust. § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší třicet dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit. K posledně uvedené podmínce ust. § 3 odst. 2 IZ stanoví, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

O hrozící úpadek jde podle ust. § 3 odst. 4 IZ tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků (půjde např. o momentální ztrátu likvidity či přechodný pokles prodeje dlužníkových produktů). Ust. § 97 odst. 5 IZ zároveň deklaruje možnost dlužníka podat za této situace návrh na zahájení insolvenčního řízení, a řešit tak hrozící úpadek stejně jako úpadek již nastalý. Ambicí tohoto institutu je včasné a urychlené řešení insolvenčních jevů. Vyložit pojem podstatná část závazků je nutno v každém posuzovaném případě individuálně.

Z obsahu spisu plyne, že dlužník spojil insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení podaným na předepsaném formuláři (č.d. A-1), v němž v kolonce 6 určené pro podání insolvenčního návrhu vyznačil, že se domáhá rozhodnutí o hrozícím úpadku. Co do popisu rozhodujících skutečností, jež jeho hrozící úpadek osvědčují, především uvedl, že přestože se s věřiteli snaží dohodnout na měsíčních splátkách, jeho závazky narůstají tak, že je není schopen splácet, resp. jeho měsíční příjem mu to neumožňuje. Dále popsal okolnosti, jež způsobily jeho nepříznivou ekonomickou situaci.

Tato tvrzení ovšem nejsou dostatečně konkrétní k tomu, aby insolvenční soud (shledal-li by je pravdivými) mohl uzavřít, že lze důvodně předpokládat, že dlužník v budoucnu nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků, tedy že v budoucnu nastane jeho platební neschopnost dle ust. § 3 odst. 1 IZ, jež se bude týkat podstatné části jejích peněžitých závazků. Především proto ne, že z nich není zřejmé, zda, a pokud ano, kdy nastala (nastane) splatnost jednotlivých závazků, resp. které z nich dlužník hradil a které z nich, kdy a v jakém rozsahu má (musí) v budoucnu uhradit. Přitom závěr o jeho hrozícím úpadku nelze přijmout ani z řádného seznamu závazků dle ust. § 392 odst. 1 IZ, neboť ho k návrhu nepřipojil.

Za této situace dospěl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně k závěru, že insolvenční návrh dlužníka vykazuje nedostatky, pro něž nelze v řízení pokračovat; soud prvního stupně tudíž postupoval správně, když jej napadeným usnesením bez dalšího odmítl. Vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle ust. § 128 odst. 1 IZ, proto z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení nemá žádného významu, že se dlužník v rámci odvolání (a nadto neúspěšně) pokusil vady insolvenčního návrhu odstranit.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným, postupoval proto podle ust. § 219 OSŘ a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. Skončení insolvenčního řízení nicméně nebrání tomu, aby dlužník znovu podal insolvenční návrh, jež bude obsahovat zákonem stanovené náležitosti.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni.

V Praze dne 27. srpna 2014

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová