2 VSPH 1219/2015-A-10
MSPH 88 INS 14040/2015 2 VSPH 1219/2015-A-10

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a ze soudců Mgr. Martina Lišky a Mgr. Kláry Halové ve věci dlužnice KOUKAAM, a.s., IČO: 63080401, sídlem Türkova 2319/5b, Praha 4, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 88 INS 14040/2015-A-5 ze dne 1. června 2015,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 88 INS 14040/2015-A-5 ze dne 1. června 2015 se p o t v r z u j e .

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil KOUKAAM, a.s. (dále jen dlužnice), aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč. V odůvodnění usnesení soud poté, co citoval ust. § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a vysvětlil, jaký je účel insolvenčního řízení a zálohy na jeho náklady, konstatoval, že vzhledem k tomu, že dlužnice vlastní (toliko) pohledávky a movitý majetek, jejichž dobytnost, resp. prodejnost je nejistá, nelze očekávat, že by příjmy majetkové podstaty postačovaly na úhradu odměny insolvenčního správce, jež v případě konkursu činí dle ust. § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen Vyhláška) 45.000,-Kč bez DPH (po přičtení náhrady DPH a hotových výdajů správce pak přesáhne částku 50.000,-Kč). Jelikož soud neshledal důvod podílet se na nákladech spojených s úhradou odměny insolvenčního správce v míře vyšší, než je nezbytně nutné, rozhodl, jak shora uvedeno. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala dlužnice včasné odvolání, v němž nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že nemá žádný (okamžitě) disponibilní majetek, z něhož by mohla být uhrazena odměna a hotové výdaje insolvenčního správce. V první řadě poukazovala na to, že již v insolvenčním návrhu označila bankovní účet, na němž se nacházela částka 23.146,98 USD, nicméně banka v mezidobí prostředky na tomto účtu strhla na úhradu svých pohledávek vzniklých z bankovní záruky. Rozvedla, že na jejím dalším účtu došlo k přijetí platby od zákazníka a zůstatek tak činí 1.316,-EUR, nicméně i tento účet je bankou

zablokován . V tomto ohledu vyjádřila očekávání, že poté, co bude zjištěn její úpadek, budou (tyto) její účty uvolněny ve prospěch majetkové podstaty. Podle dlužnice nelze přehlédnout ani hodnotu jejího dalšího majetku, jehož výtěžek zpeněžení bude možno použít na uspokojení nákladů insolvenčního řízení. Konečně, dlužnice sdělila, že po podání insolvenčního návrhu obdržela hotovostní platbu od svého obchodního partnera, v důsledku čehož činí aktuální stav její pokladny 34.101,-Kč. Proto požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (ust. § 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům: Ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ mimo jiné určuje, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Z insolvenčního návrhu (č.d. A-1) odvolací soud zjistil, že dlužnice, která podnikala v oblasti obchodu IT se specializací na obchod s elektronickými zařízeními z oblasti kamerových systémů, eviduje vůči více věřitelům splatné závazky v celkové výši cca 60 miliónů Kč, z nichž jsou některé více jak 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Ze seznamu jejího majetku (č.d. A-2) se sice podává, že dlužnice vskutku vlastní movité věci, nicméně-s ohledem na jeho strukturu-nelze bez dalšího určit, zda jsou zpeněžitelné, a pokud ano, za jako cenu. Odvolací soud proto sdílí názor soudu prvního stupně, že v dané fázi řízení nelze s dostatečnou jistotou předvídat, zda se majetek dlužnice podaří zpeněžit a jakého výtěžku může být takovým zpeněžením dosaženo, resp. zda se jeho zpeněžením podaří získat finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení a v jakém časovém horizontu se tak stane. Přitom je zřejmé, že proces zpeněžování majetku dlužnice insolvenčním správcem (nehledě na ostatní jeho činnosti související se soupisem majetkové podstaty a přezkoumáním přihlášených pohledávek) si vyžádá okamžité náklady, jež je nutno zálohou zajistit. Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno i v tom, že v případě očekávaného řešení úpadku dlužnice konkursem (popř. nepatrným konkursem) tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i odměna insolvenčního správce, která dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a Vyhlášky bude činit nejméně 45.000,-Kč. Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu si činnost insolvenčního správce vyžádá, a opakovaně to budiž zdůrazněno, též vynaložení určitých hotových výdajů spojených např. se soupisem a správou majetkové podstaty nebo s přešetřením majetkových poměrů dlužnice, příp. jejích neúčinných právních úkonů. K další části odvolací argumentace je třeba uvést, že dlužnice ničím nedoložila (a tudíž není postaveno najisto), že disponuje dostatečnými (nějakými) prostředky použitelnými na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení. S přihlédnutím k tomu, že (některé) její účty jsou blokovány, nelze než konstatovat, že dlužnice jako podnikatelka byla podle ust. § 98 IZ povinna podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti. Jestliže před podáním insolvenčního návrhu nehospodařila s finančními prostředky společnosti náležitě a použila je k jinému účelu, a není proto schopna požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst jedině k její tíži. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud dlužnici uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši. Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným, napadené usnesení shledal věcně správným a podle ust. § 219 o.s.ř. je potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 14. července 2015

Mgr. Tomáš B r a u n , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná