2 VSPH 1208/2012-B-24
KSCB 27 INS 13380/2011 2 VSPH 1208/2012-B-24

USNESENÍ Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Petra Vondráka, bytem a místem podnikání Onšovice 1, pošta Dehtáře, zast. advokátkou JUDr. Ludmilou Krejčí, sídlem Starobrněnská 13, Brno, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 13380/2011-B-5 ze dne 8. srpna 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 13380/2011-B-5 ze dne 8. srpna 2012 se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným usnesením prohlásil konkurs na majetek Petra Vondráka (dále jen dlužník).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dne 12.7.2012 rozhodl o zjištění úpadku dlužníka. Konstatoval, že jelikož dlužník dne 21.11.2011 podal návrh na povolení reorganizace a předložil reorganizační plán, přichází v úvahu jako způsob řešení jeho úpadku buď reorganizace, nebo konkurs. Vysvětlil, že reorganizace je dle ust. § 316 odst. 4 insolvenčního zákona (dále jen IZ) přípustná (jen) tehdy, jestliže celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 100.000.000,-Kč nebo jestliže dlužník zaměstnává nejméně 100 zaměstnanců v pracovním poměru, nicméně tyto podmínky přípustnosti reorganizace lze dle ust. § 316 odst. 5 IZ zhojit tím, že dlužník společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku předloží reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek.

V poměrech této věci soud zdůraznil, že dlužník, který nesplňuje podmínku přípustnosti reorganizace spočívající v minimální výši celkového obratu, nedoložil, že by byl jeho reorganizační plán přijatý (odsouhlasený) zákonem vyžadovaným počtem věřitelů. Proto postupoval podle ust. § 149 odst. 1 IZ a rozhodl, jak výše uvedeno.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání uvedl, že ho insolvenční soud v usnesení o zjištění úpadku vyzval k tomu, aby do 15 dnů doplnil reorganizační plán nebo aby předložil nový reorganizační plán schválený kvalifikovanou většinou věřitelů, a že na tuto výzvu včas reagoval tak, že předložil nový reorganizační plán a předběžné souhlasy kvalifikované většiny nezajištěných a zajištěných věřitelů s reorganizačním plánem. Podle názoru dlužníka soud tím, že k těmto listinám (důkazům) nepřihlédl, neúplně zjistil skutkový stav věci a o prohlášení konkursu rozhodl předčasně. Jako další odvolací důvod dlužník označil nesprávné právní posouzení věci, jež spatřoval zejména v tom, že soud a) nevzal v úvahu, že reorganizace jako sanační způsob řešení úpadku má ve vztahu ke konkursu preferenční charakter, b) rozhodl o prohlášení konkursu, aniž by (předtím) rozhodl o návrhu na povolení reorganizace, a c) nevzal v potaz, že IZ nepředepisuje formu souhlasu pro schválení (přijetí) reorganizace (reorganizačního plánu) a že z tohoto důvodu doložil předběžné souhlasy zajištěných a nezajištěných věřitelů s tím, že rozhodným dnem schválení (neschválení) reorganizace bude schůze věřitelů svolaná v usnesení o zjištění úpadku.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 149 odst. 1 IZ platí, že nejde-li o případ podle ust. § 148 téhož zákona, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku; nesmí však rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku.

Podle ust. § 150 IZ má-li insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle ust. § 149 odst. 1 téhož zákona, schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku může též přijmout usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku.

Ust. § 151 IZ určuje, že usnesení schůze věřitelů podle ust. § 150 IZ je přijato, jestliže z věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů a) pro ně hlasovala nejméně polovina všech přítomných zajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek a nejméně polovina všech přítomných nezajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek, nebo b) pro ně hlasovalo nejméně 90 % přítomných věřitelů, počítáno podle výše pohledávek.

Z ust. § 152 IZ vyplývá, že přijme-li schůze věřitelů usnesení podle ust. § 150 IZ, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku podle tohoto usnesení. To neplatí, je-li v době přijetí usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníkem osoba, u které zákon tento způsob řešení úpadku vylučuje, nebo je-li přijaté usnesení v rozporu s reorganizačním plánem přijatým všemi skupinami věřitelů, který dlužník předložil insolvenčnímu soudu po rozhodnutí o úpadku; ust. § 54 odst. 1 se nepoužije.

Se soudem prvního stupně lze souhlasit potud, že ust. § 316 odst. 4 IZ (alternativně) stanoví dvě kvantitativní podmínky přípustnosti reorganizace, které se týkají celkového obratu dlužníka a počtu jeho zaměstnanců, a že se tyto podmínky nevztahují na případ tzv. předjednané reorganizace definované v ust. § 316 odst. 5 IZ, dle něhož je reorganizace přípustná podmíněně za předpokladu, že dlužník ve spojení se včas podaným návrhem na povolení reorganizace předloží ve stanovené lhůtě reorganizační plán přijatý zde popsaným způsobem. Jestliže však lhůta určená k předložení reorganizačního plánu marně uplyne ještě před konáním (první) schůze věřitelů, stává se reorganizace dlužníka definitivně nepřípustnou a insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby i před konáním schůze věřitelů prohlásil konkurs na majetek dlužníka (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 NSČR 12/2012 ze dne 16.2.2012).

Naopak, dlužníkovi je třeba dát za pravdu v tom, že reorganizace jako sanační způsob řešení úpadku u podnikatelů má ve vztahu ke konkursu preferenční charakter, což znamená, že je-li návrh na povolení reorganizace podán, je ho insolvenční soud povinen projednat a rozhodnout o něm. Jinými slovy, pokud soud návrh neodmítne podle ust. § 320 IZ nebo nevezme na vědomí jeho zpětvzetí podle ust. § 322 IZ, je povinen o něm věcně rozhodnout, tj. buď ho zamítne podle ust. § 326 IZ, anebo mu vyhoví a navrženou reorganizaci dle ust. § 328 IZ povolí. Rozhodnutím, jímž insolvenční soud návrh na povolení reorganizace odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, zanikají účinky spojené s podáním tohoto návrhu (ust. § 327 odst. 1 IZ). Z uvedeného plyne, že dokud insolvenční soud o návrhu na povolení reorganizace některým z výše popsaných způsobů nerozhodl, je prohlášení konkursu na dlužníkův majetek vyloučeno (srovnej obdobnou úpravu oddlužení v ust. § 396 odst. 1 IZ).

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, jehož podstatná část je citována shora, dospěl soud prvního stupně k závěru, že reorganizace v případě dlužníka není přípustná, neboť nesplňuje podmínky ust. § 316 odst. 4 IZ a nesplnil ani podmínku kvalifikovaného souhlasu věřitelů s reorganizačním plánem vymezenou v ust. § 316 odst. 5 téhož zákona. Soudu prvního stupně je přitom třeba vytknout, že závěr o nesplnění těchto podmínek nijak neodůvodnil, především se nevypořádal s tím, že dlužník předložil nový reorganizační plán opatřený předběžnými souhlasy některých věřitelů (č.l. B-1, B-3, B-4).

Za těchto okolností je odvolací soud přesvědčen o tom, a opakovaně to budiž zdůrazněno, že insolvenční soud měl (nejprve) rozhodnout o návrhu dlužníka na povolení reorganizace a až poté, kdy by bylo postaveno najisto, že je toto rozhodnutí správné (tj. okamžikem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí), měl rozhodnout o řešení úpadku dlužníka konkursem. Dlužno podotknout, že pokud je reorganizace nepřípustná podle ust. § 316 odst. 4 IZ a dlužník nepodal dle ust. § 316 odst. 5 IZ včas návrh na povolení reorganizace s předjednaným reorganizačním plánem schváleným předepsaným kvórem věřitelů, je to důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení reorganizace. Soud prvního stupně tudíž pochybil, pokud o dlužníkem navrženém způsobu řešení úpadku nerozhodl způsobem umožňujícím přezkum správnosti jeho hodnocení zejména, pokud jde o splnění podmínek ust. § 316 odst. 5 IZ, a bez dalšího nesprávně rozhodl o prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

Za této situace nezbylo odvolacímu soudu než podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu napadené usnesení zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K té části odvolací argumentace, jíž dlužník poukazuje na to, že doložil předběžné souhlasy věřitelů s reorganizačním plánem a že rozhodným datem pro posouzení oprávněnosti jeho návrhu na povolení reorganizace bude den konání schůze věřitelů svolané v usnesení o úpadku, považoval odvolací soud za potřebné uvést, že ust. § 316 odst. 5 IZ předpokládá, že souhlas věřitelů s reorganizačním plánem bude bezpodmínečný, a pokud dlužník, jak tvrdí, včas předložil reorganizační plán schválený potřebným kvórem věřitelů, insolvenční soud není usnesením schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku vázán a dlužník navrženou reorganizaci prosadí.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 29. listopadu 2012 JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Brožová Eva