2 VSPH 1206/2012-B-26
MSPH 95 INS 1776/2011 2 VSPH 1206/2012-B-26

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců Mgr. Ivany Mlejnkové a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice DOTOM STAVBA, s.r.o., sídlem Veronské náměstí 332, Praha 10, o odvolání EXPERATA, a.s., sídlem Václavské náměstí 823/33, Praha 1, zast. advokátem JUDr. Michalem Račokem, sídlem Štěpánská 49/633, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 1776/2011-B-17 ze dne 22. června 2012

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 1776/2011-B-17 ze dne 22. června 2012 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením v insolvenčním řízení týkajícím se DOTOM STAVBA, s.r.o. (dále jen dlužnice) zamítl návrh věřitelky EXPERATA, a.s. (dále jen věřitelka) na nařízení předběžného opatření, kterým by jednatelům dlužnice Martinu Vostrovskému a Marcelu Míchalovi (dále též jen jednatelé) uložil, aby společně a nerozdílně složili do úschovy u insolvenčního soudu částku 6.002.124,60 Kč na náhradu předpokládané škody, která věřitelce vznikla tím, že jednatelé nepodali jménem dlužnice insolvenční návrh v zákonem stanovené lhůtě.

V odůvodnění usnesení insolvenční soud především uvedl, že věřitelka opřela svůj návrh na nařízení předběžného opatření o takřka totožná tvrzení jako v případě původního návrhu, jenž byl usnesením tamního soudu č.j. MSPH 95 INS 1776/2011-A-19 ze dne 5.4.2011 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 1776/2011, 3 VSPH 491/2011-A-30 ze dne 18.10.2011 (dále též jen potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu) pravomocně zamítnut a dalšího návrhu, jenž byl usnesením tamního soudu č.j. MSPH 95 INS 1776/2011-B-9 ze dne 24.4.2012 pravomocně odmítnut. Nový návrh odůvodnila věřitelka tím, že má vůči dlužnici zjištěnou pohledávku v celkové výši 7.003.742,87 Kč (dále jen pohledávka) a že z insolvenčního návrhu a dalších listin uveřejněných v insolvenčním rejstříku (zejména z přihlášek pohledávek jiných věřitelů) vyplývá, že dlužnice byla v úpadku ve formě platební neschopnosti nejpozději ode dne 17.8.2005. Toho dne byli jednatelé dle tehdy platné právní úpravy povinni podat bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužnice. Od 1.1.2008 pak bylo jejich povinností podat bez zbytečného odkladu dlužnický insolvenční návrh dle ust. § 98 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ). Tento návrh však podali až dne 4.2.2011. Přitom dlužnice i po nastalém úpadku pokračovala v podnikatelské činnosti, uzavírala kontrakty, objednávala zboží a nehradila dále vznikající závazky.

Věřitelka dále poukazovala na to, na přezkumném jednání byly zjištěny pohledávky věřitelů v celkové výši 10.792.203,44 Kč a v soupisu majetkové podstaty dlužnice byl (je) zahrnut majetek v celkové hodnotě 1.543.325,62 Kč. Z toho dovozovala, že v rámci přijatého způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem obdrží na uspokojení pohledávky jen 1.001.618,30 Kč, přičemž jednatelé, kteří porušili povinnost podat včas insolvenční návrh, odpovídají za škodu, kterou jí tím způsobili s tím, že výše předpokládané škody činí dle ust. § 99 odst. 2 IZ 6.002.124,60 Kč (jedná se o rozdíl mezi výší zjištěné pohledávky a předpokládaného uspokojení). Příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti podat insolvenční návrh a škodou spatřovala věřitelka v tom, že dlužnice i za stavu úpadku pokračovala v obchodní činnosti, a kdyby jednatelé místo toho včas podali insolvenční návrh, pohledávku za dlužnicí by nekoupila. Věřitelka poukázala i na stávající podnikání jednatelů prostřednictvím (dalších) právnických osob, jejichž předmět činnosti je stejný či obdobný jako předmět činnosti dlužnice.

V rovině právního posouzení věci poukázal soud prvního stupně na přiměřenou aplikaci občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) v insolvenčním řízení dle ust. § 7 odst. 1 IZ, na úpravu předběžného opatření v ust. § 74 odst. 1 a 102 odst. 1 OSŘ a na speciální úpravu předběžného opatření v insolvenčním řízení zakotvenou v ust. § 82 odst. 1 IZ a § 100 IZ navazující na úpravu povinnosti dlužníka (jeho zákonných zástupců, statutárního orgánu či likvidátora) bezodkladně podat insolvenční návrh a odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu za nesplnění této povinnosti obsaženou v ust. § 98 a § 99 IZ.

Dále soud zdůraznil, že předběžné opatření podle ust. § 100 IZ, které lze nařídit jen na návrh dotčeného věřitele, přichází v úvahu v té fázi insolvenčního řízení, kdy je zřejmá existence újmy způsobené věřiteli osobami jednajícími za dlužníka v důsledku porušení jejich povinnosti k včasnému podání insolvenčního návrhu, tedy poté, co se úpadek dlužníka stal zřejmým. Škoda způsobená tím věřiteli odpovídá rozdílu mezi výší jeho zjištěné pohledávky a jejím uspokojením v rámci zvoleného způsobu řešení dlužníkova úpadku. Z toho vyplývá, že o předběžném opatření dle ust. § 100 IZ je možno uvažovat jen v tom stadiu insolvenčního řízení, v němž již byl zjištěn dlužníkův úpadek a kdy došlo k přezkoumání pohledávek přihlášených věřitelů, takže je zřejmá jejich zjištěná výše. Odpovědnost dlužníka a osob oprávněných jeho jménem jednat je tu objektivní. Zprostit se jí mohou jedině průkazem, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah uspokojení přihlášené pohledávky, nebo že tuto povinnost nesplnily vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na jejich vůli, které nemohly odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po nich spravedlivě požadovat. Podmínkou pro nařízení předběžného opatření je konečně i zřetelná příčinná souvislost mezi vznikem věřitelovy újmy a porušením povinnosti odpovědné osoby.

Při posuzování důvodnosti stávajícího návrhu na nařízení předběžného opatření vyšel soud z toho, že se skutkový stav věci oproti stavu existujícímu v době rozhodování o předchozích návrzích změnil (jen) potud, že ke dni 9.12.2011 byl zjištěn úpadek dlužnice a některé její závazky odpovídající přihlášeným pohledávkám. Za těchto okolností soud pro stručnost odkázal na svoji předchozí argumentaci obsaženou ve shora specifikovaných rozhodnutích a citoval závěry prezentované v potvrzujícím rozhodnutí odvolacího soudu, jež lze shrnout následovně:

1) Existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušení povinnosti podat insolvenční návrh (již lze zkoumat jen z hlediska rozhodné právní úpravy IZ účinného od 1.1.2008) by musela být řádně doložena v tom smyslu slova, že příčinou vzniku tvrzené škody je jen (právě jen) okolnost, že dlužnice nepodala včas insolvenční návrh, a že kdyby tak učinila, ke škodě by nedošlo, přičemž pro takový závěr není ve spisu opory. 2) Věřitelka spatřovala příčinnou souvislost v tom, že v letech 2008 a 2009, kdy byla v úpadku, objednala dlužnice u FALCO-REDY, s.r.o. (jejíž nástupkyní se stala BEK BAUSTOFEE, s.r.o., která později změnila obchodní firmu na SIG Czech, s.r.o.) zboží za 6.485.677,82 Kč, které nezaplatila. Dodavatelka tak byla nucena uplatnit pohledávku v rozhodčím řízení, v jehož průběhu od ní věřitelka (na základě postupní smlouvy) nabyla pohledávku a dosáhla toho, že pravomocným rozhodčím nálezem bylo dlužnici uloženo, aby jí zaplatila 5.626.798,80 Kč s příslušenstvím. Dovozovala, že kdyby jednatelé podali insolvenční návrh včas, pohledávka by nevznikla, protože k obchodu by vůbec nedošlo. Pak by ji věřitelka ani nemohla nabýt, resp. o její koupi po podání insolvenčního návrhu by neměla zájem.

3) Z těchto tvrzení se však nepodává nic jiného, než že dlužnice v době, kdy údajně měla být již v úpadku, uskutečnila obchod, z nějž získala určitý majetek a na druhou stranu mu z něj vznikl ekvivalentní závazek, který neuhradila. Samotné uskutečnění obchodu tedy neznamenalo zmenšení majetku dlužnice (resp. nic takového nelze bez dalšího dovozovat). Úvaha, že by věřitelka neměla o nabytí pohledávky za dlužnicí zájem, pokud by byla podáním insolvenčního návrhu zpravena o jejích neuspokojivých majetkových poměrech, je již v rovině spekulace, zvlášť pokud není známa úplata, za niž pohledávku nabyla (předložená postupní smlouva toliko odkazuje na jakousi rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek, kterou věřitelka nepředložila). Nelze tedy posoudit podmínky této transakce ani to, nakolik byla věřitelka o skutečné majetkové situaci dlužnice informována a zda se to neprojevilo (ve prospěch nabyvatelky) v ceně za postoupení pohledávky.

4) Věřitelka tudíž své závěry o příčinné souvislosti mezi nesplněním povinnosti podat včas insolvenční návrh a vznikem tvrzené škody stavěla na předpokladu, že tato souvislost (zakládající majetkovou odpovědnost dle ust. § 99 IZ) je bez dalšího dána u všech obchodů dlužnice (synallagmatických závazkových vztahů) uzavřených v době jejího úpadku, z nichž dlužnice svůj peněžitý závazek (pohledávku věřitelky) neuhradila a v insolvenčním řízení na ni obdrží menší plnění, než kolik činí její zjištěná výše. Takový předpoklad je však zjevně nesprávný.

Protože soud neshledal evidentním porušení povinnosti jednatelů, vznik škody na straně věřitelky ani příčinnou souvislost mezi nekonáním jednatelů a vznikem škody, neshledal ani podmínky pro postup dle ust. § 100 IZ. Proto návrh na nařízení předběžného opatření zamítl s tím, že za podmínek stanovených v ust. § 75b odst. 4 OSŘ vrátí věřitelce složenou jistotu.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala věřitelka včasné blanketní odvolání, jež slíbila odůvodnit, což ovšem-ani na základě výzvy insolvenčního soudu k odstranění vad odvolání (č.l. B-19)-neučinila. Z ust. § 212a odst. 2 OSŘ však plyne, že neuvedení odvolacího důvodu u odvolání směřujícího proti usnesení (jen) procesní povahy (jako tomu bylo v tomto případě) nebrání pokračování v odvolacím řízení.

Vrchní soud v Praze proto přezkoumal napadené usnesení včetně řízení jeho vydání předcházejícího podle ust. § 212 a § 212a OSŘ a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud je stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že okolnosti, jimiž věřitelka odůvodnila posuzovaný, v pořadí třetí návrh na nařízení předběžného opatření jsou v zásadě stejné jako ty, jimiž odůvodnila své předchozí dva návrhy, a proto nemá důvod cokoli měnit na závěrech, které formuloval ve svém předchozím usnesení č.j. MSPH 95 INS 1776/2011, 3 VSPH 491/2011-A-30 ze dne 18.10.2011. Odvolací soud je i nadále přesvědčen o tom, že z tvrzení věřitelky nelze bez dalšího dovodit, že jí vznikla škoda v příčinné souvislosti s jednáním, resp. nekonáním jednatelů, neboť o škodě (jiné újmě) ve smyslu ust. § 99 odst. 2 IZ by bylo namístě hovořit především tehdy, pokud by se nepodáním insolvenčního návrhu snížila míra uspokojení pohledávky, tedy kdyby v období od 1.1.2008, kdy nabyl účinnosti IZ, do 4.2.2011 došlo k takové změně v majetkových poměrech dlužnice, jež výrazně snížila či zcela znemožnila uspokojení těch pohledávek, jejichž zapravení by jinak bylo lze logicky vzhledem k předchozí ekonomické situaci dlužnice očekávat.

Soud prvního stupně přiléhavě aplikoval judikaturu Vrchního soudu v Praze (např. usnesení sp.zn. KSUL 69 INS 2058/2008, 1 VSPH 190/2009-B ze dne 20.5.2009) i potud, že při posuzování podmínek pro nařízení předběžného opatření dle ust. § 100 IZ vzal v potaz, že dopad (tohoto) předběžného opatření do majetkové sféry osob za dlužníka jednajících je zcela zásadní, jelikož tyto osoby mají povinnost plnit ihned, ale svůj negativní postoj k uplatněnému nároku mohou fakticky obhajovat až následně, poté, kdy dle předběžného opatření plnily či byly donuceny plnit (odložit vykonatelnost rozhodnutí zapovídá ust. § 90 IZ), a to v nalézacím řízení vyvolaném žalobou věřitele (zde by se tak dle výzvy soudu mohlo stát až po skončení insolvenčního řízení). Teprve v něm jim bude dán prostor k tomu, aby prokázaly, že zde jsou ve smyslu ust. § 99 odst. 3 IZ okolnosti, jež je odpovědnosti za škodu zprošťují. Odtud plyne, že k nařízení předběžného opatření dle ust. § 100 IZ nutno přistoupit s maximální uvážlivostí a zásadně toliko v případech zcela zjevného selhání povinných osob, o němž nelze mít vzhledem k okolnostem případu zásadních pochyb.

Jinak řečeno, návrhu na nařízení předběžného opatření dle ust. § 100 IZ lze vyhovět výhradně za situace, kdy skutkové okolnosti případu umožňují bez dalšího přijmout závěr o naplnění podmínek tam uvedených, tedy že již v dosavadním průběhu insolvenčního řízení vyšlo najevo, že potřebné skutečnosti je možné osvědčit pouze listinami, přičemž lze důvodně očekávat, že k vyvrácení či zpochybnění tvrzení navrhovatele nebudou vznášeny takové věcně opodstatněné důkazní návrhy (výslechem účastníků či svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.), jejichž provedením by insolvenční soud fakticky nahrazoval sporné řízení. Taková situace však v tomto případě nenastala.

Dlužno dodat, že věřitelce nic nebrání v tom, aby i bez výzvy insolvenčního soudu podle ust. § 100 odst. 2 IZ podala u příslušného (okresního, obvodního) soudu návrh na nařízení zcela shodného předběžného opatření podle ust. § 74 OSŘ nebo žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy a spojila ji s návrhem na nařízení téhož předběžného opatření podle ust. § 102 téhož zákona.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání nebylo podáno důvodně, postupoval proto podle ust. § 219 OSŘ a napadené usnesení potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 31. října 2012 JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva