2 VSPH 1188/2013-A-12
KSUL 81 INS 14054/2013 2 VSPH 1188/2013-A-12

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Františka Patery, bytem a místem podnikání Tržní náměstí 96, Duchcov, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 81 INS 14054/2013-A-5 ze dne 22. května 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 81 INS 14054/2013-A-5 ze dne 22. května 2013 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením uložil Františku Paterovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek, aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud citoval ust. § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ), osvětlil účel institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení a konstatoval, že dle obsahu insolvenčního návrhu dlužník nevlastní žádné nemovitosti ani jiný majetek větší hodnoty. Zdůraznil, že mezi náklady insolvenčního řízení náleží vždy i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce, přičemž v případě řešení úpadku konkursem činí odměna insolvenčního správce dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. minimálně 45.000,-Kč; proto považoval za přiměřené uložit dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu ve výši 45.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se dlužník včas odvolal a požadoval, aby mu odvolací soud zálohu odpustil . Argumentoval tím, že nemá dostatek finančních prostředků, a pokud by zálohu uhradil, nezbylo by mu ani nezabavitelné minimum. Na výzvu insolvenčního soudu k doplnění odvolání ze dne 20.6.2013 nereagoval.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející dle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a aniž v souladu s ust. § 214 odst. 2 písm. c) téhož zákona nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka.

Z výchozí koncepce zákona vyplývající z ust. § 1 IZ se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že-vyjma případy vymezené v ust. § 144 IZ-neposkytuje zákon v případě absence majetku dlužníka použitelného pro účely insolvenčního řízení podklad pro další pokračování v insolvenčním řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém počátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno k účelům, k nimž sloužit nesmí, je právě uložení povinnosti dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Disponuje-li dlužník takovým majetkem a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, lze pak požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se však, že dlužník není schopen zálohu zaplatit, výsledek tohoto testu zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by postrádalo smyl, přičemž přenášení povinnosti úhrady nákladů řízení na stát by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona.

Z insolvenčního návrhu a jeho příloh odvolací soud zjistil, že dlužník dle svých tvrzení vlastní pouze nákladní automobil Praga V3S, spotřební elektroniku a nábytek, vše v odhadní ceně 10.000,-Kč (tedy majetek minimální hodnoty, jenž bude s největší pravděpodobností neprodejný), zatímco vůči devíti věřitelům (z nichž jeden s pohledávkou ve výši přesahující 220.000,-Kč má sídlo v Nizozemsku) má závazky v celkové výši téměř 600.000,-Kč splatné již v průběhu roku 2010 (nejstarší závazek se stal splatným dne 23.7.2010). Zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle ust. § 144 odst. 1 IZ je v daném případě vyloučeno, neboť dlužník není obchodní společností (či družstvem), jež byla zrušena soudem a jíž byl soudem jmenován likvidátor ze seznamu insolvenčních správců; jeho úpadek tak bude třeba řešit konkursem. Protože dlužník nemá majetek, jenž by k úhradě nákladů insolvenčního řízení postačoval, a prostředky nutné k jejich krytí nelze zajistit jinak, soud prvního stupně proto nepochybil, když po něm zaplacení zálohy požadoval.

S přihlédnutím k tvrzenému rozsahu majetku dlužníka, k počtu jeho věřitelů a souhrnné výši a splatnosti jeho závazků je odvolací soud stejně jako soud prvního stupně přesvědčen o tom, že ke krytí výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce bude nezbytné, aby dlužník zaplatil zálohu ve výši určené insolvenčním soudem.

K argumentaci dlužníka, že nedisponuje prostředky použitelnými na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, nelze než konstatovat, že jako podnikatel byl podle ust. § 98 IZ povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti. Jestliže před podáním insolvenčního návrhu nehospodařil s finančními prostředky řádně a použil je k jinému účelu, v důsledku čehož není schopen požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst k tíži toliko jemu.

Nutno přitom dodat, že záloha na náklady insolvenčního řízení není soudním poplatkem, proto ustanovení o soudním poplatku obsažená v o.s.ř. ani v zákoně o soudních poplatcích nelze na tuto zálohu ani přiměřeně použít. To platí jak pro postup soudu při ukládání povinnosti zálohu zaplatit, tak pro případ požadavku na osvobození od placení zálohy.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a napadené usnesení jako věcně správné podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 16. října 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová