2 VSPH 1170/2015-A-9
KSHK 40 INS 9806/2015 2 VSPH 1170/2015-A-9

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a ze soudců Mgr. Martina Lišky a Mgr. Kláry Halové ve věci dlužníka Josefa anonymizovano , anonymizovano , IČO: 66266556, bytem a sídlem Stupárovice 1, pošta Golčův Jeníkov, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 9806/2015-A-3 ze dne 23. dubna 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 9806/2015-A-3 ze dne 23. dubna 2015 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové ve výroku označeným usnesením odmítl insolvenční návrh, jímž se Josef anonymizovano (dále jen dlužník) domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a povolení oddlužení.

V odůvodnění usnesení soud odkazuje na ust. § 3 a § 103 insolvenčního zákona (dále jen IZ) především konstatoval, že insolvenční návrh postrádá základní náležitosti, zejména uvedení popisu rozhodujících skutečností osvědčujících dlužníkův úpadek (tedy konkrétních údajů o všech věřitelích dlužníka, výši a době prodlení jednotlivých závazků), a rovněž seznamy majetku a závazků, jež nebyly připojeny jako přílohy návrhu. Soud uzavřel na tom, že insolvenční návrh trpí takovými vadami, pro které nelze v řízení pokračovat, a proto jej dle ust. § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal dlužník včasné blanketní odvolání, jež ani na základě výzvy insolvenčního soudu k odstranění vad odvolání (č.d. A-5) neodůvodnil. Z ust. § 212a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) však plyne, že neuvedení odvolacího důvodu u odvolání směřujícího proti usnesení (jen) procesní povahy (jako tomu bylo v tomto případě) nebrání pokračování v odvolacím řízení.

Vrchní soud v Praze proto, aniž nařizoval jednání (ust. § 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející dle ust. § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do sedmi dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 OSŘ se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. Odvolací soud považuje v této souvislosti za nutné zdůraznit závěry soudní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 91/2009), podle nichž, vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, na splnění zákonem předepsané povinnosti vylíčit (jako nutné obsahové náležitosti insolvenčního návrhu) rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, tj. mimo jiné uvést i konkrétní údaje o věřitelích, kteří mají za dlužníkem splatnou pohledávku, je nutno trvat i v případě návrhu podávaného dlužníkem.

Tuto povinnost nelze mít proto za splněnou tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu, ledaže, jde o řádný seznam majetku a závazků připojený k insolvenčnímu návrhu dlužníka. Jinak řečeno, co do povinných rozhodných tvrzení o dlužníkově úpadku či hrozícím úpadku, jež jeho insolvenční návrh postrádá, lze vzít v potaz (jako součást tvrzení o úpadku akceptovat) údaje o věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách a o majetkových poměrech dlužníka obsažené v seznamech majetku a závazků, které spolu s insolvenčním návrhem (co jeho obligatorní přílohou) předložil; to však jen za předpokladu, že tyto seznamy jsou řádné, tj. opatřené náležitostmi předepsanými v ust. § 104 odst. 2 až 4 IZ, a že tedy k nim lze (i v uvedeném směru) přihlížet.

Podle ust. § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší třicet dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit. K posledně uvedené podmínce ust. § 3 odst. 2 IZ stanoví, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Z obsahu spisu plyne, že dlužník v kolonce č. 21 formuláře návrhu na povolení oddlužení, jejíž prostřednictvím podal insolvenční návrh (č.d. A-1) se co do popisu rozhodujících skutečností osvědčující úpadek omezil na konstatování, že má závazky, které se snaží splácet, ale v této době není schopen vyplatit věřitele, proto prosí oddlužení, nebo snížení formou kalendářního splácení Nic dalšího dlužník v insolvenčním návrhu, k němuž vskutku nepřipojil seznamy majetku, závazků a zaměstnanců, neuvedl.

Z těchto tvrzení nelze dovodit ani to, že by dlužník ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. a) IZ měl více věřitelů. Jiným slovy, insolvenční návrh neobsahuje konkrétní tvrzení, z nichž by insolvenční soud (shledal-li by je pravdivými) mohl uzavřít, že je dlužník v úpadku ve formě insolvence. Přitom závěr o úpadku dlužníka nelze přijmout ani z řádných seznamů majetku a závazků, neboť je dlužník, a opakovaně to budiž zdůrazněno, k insolvenčnímu návrhu nepřipojil.

Za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že insolvenční návrh dlužníka vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a protože ust. § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci ust. § 43 odst. 2 o.s.ř., soud prvního stupně postupoval správně, když jej napadeným usnesením bez dalšího odmítl.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným, postupoval proto podle ust. § 219 o.s.ř. a napadené usnesení potvrdil.

Pro úplnost považoval odvolací soud za nutné uvést, že dlužníkovi nic nebrání v tom, aby insolvenčnímu soudu podal nový, tentokrát již řádně zpracovaný insolvenční návrh.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

V Praze dne 30. června 2015

Mgr. Tomáš B r a u n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková