2 VSPH 1163/2012-B-9
KSPL 29 INS 9069/2012 2 VSPH 1163/2012-B-9

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Miroslava Kaisera, bytem Dvořákova 704/6, Karlovy Vary, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 29 INS 9069/2012-B-4 ze dne 1.srpna 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 29 INS 9069/2012-B-4 ze dne 1.srpna 2012 se v bodech II. až V. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni ve výroku označeným usnesením kromě jiného schválil oddlužení Miroslava Kaisera (dále též jen dlužník) plněním splátkového kalendáře (bod I. výroku), uložil mu, aby po dobu následujících pěti let od zaplacení první splátky nebo do úplného uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů platil nezajištěným věřitelům prostřednictvím insolvenční správkyně Insolvenční agentury, v.o.s. (dále jen správkyně) nejpozději ke každému poslednímu dni v měsíci z příjmů, které získá po schválení oddlužení, částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, tak, že správkyně z částek placených dlužníkem přednostně uhradí částku odpovídající její odměně a náhradě hotových výdajů specifikovanou v bodě III. výroku a částku odpovídající vyživovací povinnosti dlužníka k jeho zletilým dětem a zbytek rozdělí mezi nezajištěné věřitele v poměru stanoveném v tomto bodě výroku; současně zamítl návrh dlužníka na stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek (bod II. výroku). Plátkyni mzdy dlužníka Karlovarským minerálním vodám, a.s. uložil provádět srážky ze mzdy a vyplácet je správkyni (bod IV. výroku), správkyni zejména uložil, aby částky určené k uspokojení věřitelů rozvrhla způsobem uvedeným v bodě II. výroku a aby mu každé tři měsíce podávala zprávu o stavu insolvenčního řízení (bod V. výroku), a věřitelům uložil, aby správkyni sdělili bankovní spojení pro zasílání plateb (bod VI. výroku).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že usnesením ze dne 29.5.2012 rozhodl o zjištění úpadku dlužníka a povolil jeho řešení oddlužením. Konstatoval, že se do insolvenčního řízení přihlásili 3 nezajištění věřitelé, že dlužníkův čistý měsíční příjem ze mzdy činí 26.944,-Kč, že se dne 25.7.2012 konalo přezkumné jednání, na němž správkyně ani dlužník nepopřeli žádnou z přihlášených pohledávek, a že se věřitelé nedostavili na schůzi věřitelů, jejímž předmětem mělo být i projednání a hlasování o způsobu oddlužení. Dlužníkem navržený způsob oddlužení shledal soud nejvhodnějším, neboť dlužník nedisponuje majetkem umožňujícím provést oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty, proto dle ust. § 405 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) rozhodl o jeho oddlužení formou splátkového kalendáře.

Protože dlužník požádal podle ust. § 391 odst. 2 IZ o stanovení nižší než zákonem určené měsíční splátky, zabýval se insolvenční soud tím, zda jsou splněny podmínky ust. § 398 odst. 4 téhož zákona, jež mu umožňuje stanovit jinou výši měsíčních splátek. Vyšel z toho, že: -dlužník odůvodnil žádost tím, že má zvýšené náklady na bydlení, které činí měsíčně 7.000,-Kč, -oba synové dlužníka prohlásili, že jsou zaměstnaní a schopni sami se živit, a proto není nutné, aby jim dlužník platil běžné výživné v celkové výši 7.500,-Kč měsíčně, -dlužník je schopen ze zákonem určených měsíčních splátek uhradit po dobu pěti let trvajícího splátkového kalendáře částku 1.090.920,-Kč (18.182 X 60), která by po odečtení přednostních nároků správkyně činila 1.026.120,-Kč, což by postačovalo k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v celkové výši 596.874,80 Kč v rozsahu více než 100 %, -pokud by dlužník splácel jím navrženou měsíční splátku ve výši 5.738,-Kč, byl by schopen uhradit po dobu pěti let trvajícího splátkového kalendáře částku 344.280,-Kč (5.738 X 60), která by po odečtení přednostních nároků správkyně činila 279.480,-Kč, což by postačovalo k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů toliko v rozsahu 46,82 %, tedy méně než zákonem vyžadovaných 50 %, -dle vyjádření správkyně je částka, kterou dlužník hradí na nájemném a službách s ním spojených, přiměřená.

Na tomto základě dospěl soud k závěru, že pokud by dlužník plnil splátkový kalendář v jím navrhované výši měsíčních splátek, nebyl by splněn zákonný předpoklad minimální hranice 50 % uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. K tomu dodal, že důvody, které dlužníka vedly k podání žádosti o stanovení nižších než zákonem určených splátek, jsou nedostatečné, jelikož výše nájemného a poplatků spojených s užíváním bytu odpovídají cenám obvyklým v daném místě a čase. Proto rozhodl, jak výše uvedeno.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni, a to proti bodu II. výroku, jímž soud rozhodl o zamítnutí jeho návrhu na stanovení nižších měsíčních splátek, resp. jímž mu uložil, aby nezajištěným věřitelům platil zákonem určenou, a nikoli jím navrženou měsíční splátku, se dlužník včas odvolal. V odvolání zrekapituloval, že v insolvenčním návrhu požádal o stanovení měsíční splátky ve výši 5.738,-Kč, která v té době postačovala k uspokojení jím evidovaných pohledávek nezajištěných věřitelů v rozsahu vyšším než 50 %. Učinil tak zejména z toho důvodu, že je rozvedený a že mu usneseními Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 11 C 130/2011 ze dne 24.1.2012 a sp. zn. 23 P 124/2010 ze dne 27.1.2011 byla určena vyživovací povinnost vůči zletilým synům Lukáši Kaiserovi ve výši 3.000,-Kč měsíčně a Patriku Kaiserovi ve výši 4.500,-Kč měsíčně. Upozornil však na to, že na přezkumném jednání předložil jejich čestná prohlášení, že jsou schopni sami se živit, čímž jeho vyživovací povinnost zanikla s tím, že aby dostál formální stránce, podal u Okresního soudu v Karlových Varech žalobu na přerušení výkonu rozhodnutí .

Podle dlužníka se tím zcela zásadně změnila míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. Zatímco při zachování povinnosti hradit výživné by je byl schopen uhradit v rozsahu 96,52 %, při zániku vyživovacích povinností je schopen uhradit je zcela za cca 35 měsíců trvání splátkového kalendáře namísto zákonem předpokládaných 60 měsíců. Dlužník soudu vytýkal, že striktně vycházel z jeho původního návrhu na stanovení nižších splátek, ačkoli jím nebyl (není) dle zákona vázán. Rozvedl, že pokud by soud určil výši splátky tak, aby pohledávky nezajištěných věřitelů byly uspokojeny v rozsahu 100 % v průběhu celého pětiletého období trvání splátkového kalendáře, platil by měsíčně cca 11.500,-Kč, což preferovala i správkyně. Akcentoval, že za stávajícího stavu, kdy mu po úhradě nákladů na bydlení ve výši 7.000,-Kč zůstane z nezabavitelné části jeho mzdy toliko 1.765,-Kč měsíčně, hrozí, že se bude nucen zadlužovat i v průběhu insolvenčního řízení. Proto požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že stanoví měsíční splátky ve výši 11.500,-Kč.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 398 odst. 3 IZ je dlužník při oddlužení plněním splátkového kalendáře povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.

Podle ust. § 391 odst. 2 IZ může dlužník, který navrhuje oddlužení plněním splátkového kalendáře, v návrhu na povolení oddlužení požádat insolvenční soud o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek. V takovém případě musí v návrhu na povolení oddlužení uvést také výši navrhovaných měsíčních splátek nebo způsob jejich určení a vysvětlit důvody, které vedly k jeho úpadku. Ustanovení § 395 tím není dotčeno.

Podle ust. § 398 odst. 4 IZ může insolvenční soud dlužníku, který o to požádal v návrhu na povolení oddlužení, stanovit jinou výši měsíčních splátek. Učiní tak jen tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude stejná nebo vyšší než 50 % jejich pohledávek, anebo stejná nebo vyšší než hodnota plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. Přitom dále přihlédne k důvodům, které vedly k dlužníkově úpadku, k celkové výši dlužníkových závazků, k dosavadní a očekávané výši dlužníkových příjmů, k opatřením, která dlužník činí k zachování a zvýšení svých příjmů a ke snížení svých závazků, a k doporučení věřitelů. Dlužníkovým návrhem jiné výše měsíčních splátek není insolvenční soud vázán. K opožděné žádosti insolvenční soud nepřihlíží.

Z výše citovaných ustanovení plyne, že pokud dlužník hodlá využít možnosti, aby mu soud stanovil nižší měsíční splátky než ty, k nimž by byl jinak při oddlužení plněním splátkového kalendáře povinen podle ust. § 398 odst. 3 IZ, je třeba, aby o to požádal již v návrhu na povolení oddlužení, což v tomto případě učinil tím, že v kolonce č. 15 formuláře navrhl stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek ve výši 5.738,-Kč, což odůvodnil zvýšenými náklady na bydlení, jež u něj činí 7.000,-Kč měsíčně. Soud prvního stupně postavil své rozhodnutí jednak na tom, že dlužníkem uváděná výše nákladů na bydlení není dostatečným důvodem pro vyhovění žádosti o nižší splátky, jednak na tom, že dlužníkem navržená nižší splátka nepostačuje k minimálně 50% uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů.

K prvnímu z těchto argumentů je nutno zdůraznit, že úprava umožňující požádat soud o stanovení nižších splátek je určena pro dlužníky s vyššími příjmy, u nichž by zákonem určená splátka představovala pro nezajištěné věřitele celkové plnění podstatně většího rozsahu, než kolik činí předepsaný minimální 30% limit dle ust. § 395 odst. 1 písm. b) IZ, a dokonce by představovala vyšší než 50% uspokojení. Smyslem této úpravy je podpořit řešení úpadku i u těchto dlužníků tím, že v odpovídající míře bude zachován jejich sociální status, resp. že prostřednictvím oddlužení dojde ke zmírnění dopadů úpadků do jejich sociálních poměrů. Z ust. § 398 odst. 4 IZ přitom plyne, že při posuzování žádosti o nižší splátky soud vedle úvahy o hodnotě plnění, jež při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, přihlédne a) k důvodům, které vedly k dlužníkově úpadku, b) k celkové výši dlužníkových závazků, c) k dosavadní a očekávané výši dlužníkových příjmů a d) k doporučení věřitelů. Insolvenční soud tudíž nepostupoval správně, pokud hodnotil (sociální) důvody, které dlužníka vedly k podání žádosti, namísto toho, aby ho vyzval k doplnění žádosti o popis důvodů, které vedly k jeho úpadku (viz ust. § 391 odst. 2 IZ), a aby na pořad jednání schůze věřitelů, již svolal při povolení oddlužení, zařadil i hlasování věřitelů o tom, zda doporučují vyhovět žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek (viz ust. § 399 odst. 1 IZ).

Pokud šlo o další část odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno potud, že se možnost určení nižší splátky při splátkovém kalendáři principiálně týká dlužníka, při jehož příjmech by zákonem určená splátka představovala pro nezajištěné věřitele celkové uspokojení jejich pohledávek v rozsahu přesahujícím 50 %. To však neznamená, jak důvodně namítal dlužník, že jeho návrhem na konkrétní nižší výši splátek byl insolvenční soud vázán (viz předposlední věta ust. § 398 odst. 4 IZ). Jinými slovy, insolvenční soud byl oprávněn-s přihlédnutím k rozhodným okolnostem této věci-stanovit měsíční splátku v jiné (vyšší) výši, než navrhl dlužník v návrhu na povolení oddlužení.

Insolvenční soud ovšem v těchto intencích neuvažoval a kalkuloval jen s dlužníkem navrženou splátkou a zákonnou splátkou, která je však výrazně vyšší, než jaké je při pět let trvajícím splátkovém kalendáři třeba ke 100% uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. S touto splátkou, jež činí 18.182,-Kč, by po přednostní úhradě odměny a náhrady hotových výdajů správkyně, jež dle ust. § 3 písm. b) a § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí celkem 64.800,-Kč, byly tyto pohledávky v celkové výši 596.874,80 Kč uhrazeny za cca 36 měsíců splátkového kalendáře, resp. cca 24 měsíců před skončením pětiletého splátkového kalendáře, což je stav, jenž lze-s ohledem na úpravu umožňující dlužníkovi požádat o nižší splátky-jen stěží akceptovat.

Odvolací soud proto dospěl k závěru, že se soud prvního stupně s žádostí dlužníka o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek dostatečně nevypořádal. Při svém rozhodování zjevně nevzal v úvahu všechny okolnosti věci, zejména se nezabýval možností určit výši splátky tak, aby po zapravení nároků správkyně nejen postačovala k vyššímu než 50% uspokojení pohledávek pojatých do splátkového kalendáře, ale současně umožňovala zajištění bytových potřeb dlužníka. Přitom nelze přehlédnout, že dlužník v odvolání a správkyně ve zprávě o dosavadní činnosti ze dne 10.7.2012 (č.l. B-1) navrhli, aby insolvenční soud, bude-li prokázáno, že vyživovací povinnost dlužníka ke zletilým dětem zanikla, určil výši splátky tak, že se pohledávky nezajištěných věřitelů v průběhu zákonem předpokládaného pětiletého trvání splátkového kalendáře zcela uspokojí.

Za těchto okolností neshledává odvolací soud důvod k tomu, aby tomuto návrhu dlužníka nebylo vyhověno s tím, že závěr soudu o zániku vyživovací povinnosti dlužníka ke zletilým dětem je třeba korigovat v tom směru, že k němu dojde (až) rozhodnutím soudu, jímž dlužníkovi zruší povinnost platit výživné, jenž lze učinit i formou soudního smíru.

Podmínky pro změnu napadeného usnesení ve smyslu odvolacího návrhu, a to i s ohledem na obsah (povahu) takového rozhodnutí, tudíž nejsou dány. Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) OSŘ, usnesení soudu prvního stupně v napadeném bodě II. výroku a souvisejících bodech III. až V. výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V něm soud s ohledem na aktuální příjmy dlužníka posoudí, zda nadále trvá předpoklad plné uspokojitelnosti jeho zjištěných závazků a zda (již) zanikla jeho vyživovací povinnost ke zletilým dětem. Pokud tomu tak bude, stanoví výši měsíčních splátek ve smyslu odvolacího návrhu, pokud tomu tak nebude, důkladně zváží všechny pro věc podstatné okolnosti popsané shora, doporučení věřitelů nevyjímaje. To s vědomím toho, že usnesení o schválení splátkového kalendáře je z povahy věci rozhodnutím, jež se vydává s klauzulí změněných poměrů (cum clausula rebus sic tantibus), a tedy k jeho revizi insolvenční soud přistoupí kdykoli, i bez návrhu, pokud pro věc rozhodné okolnosti jeho změnu vyžadují.

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 8.listopadu 2012

JUDr. Jiří Kareta, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová