2 VSPH 1155/2013-A-11
KSPL 29 INS 16202/2013 2 VSPH 1155/2013-A-11

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Martina Kroupy, bytem Elišky Krásnohorské 712/15, Plzeň, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 29 INS 16202/2013-A-6 ze dne 20. června 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 29 INS 16202/2013-A-6 ze dne 20. června 2013 s e p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni ve výroku označeným usnesením odmítl insolvenční návrh, jímž se Martin Kroupa (dále jen dlužník) domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že mu byl dne 10.6.2013 doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení na předepsaném formuláři, v jehož kolonce 21 (správně mělo být uvedeno v kolonce 6) určené pro vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek či hrozící úpadek dlužník uvedl jen to, že má 5 závazků, jejich celkovou výši, že tyto závazky jsou více jak 30 dnů po lhůtě splatnosti a že je není schopen plnit po dobu delší než 3 měsíce. Tato tvrzení však podle soudu neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že se dlužník nachází v úpadku ve formě platební neschopnosti podle ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ). V návrhu totiž absentují konkrétní tvrzení, z nichž by bylo možné dovozovat, že dlužník má více věřitelů (nejméně 2); mnohost závazků, o nichž se zmiňuje v kolonce 6 formuláře, totiž nemusí znamenat mnohost věřitelů.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podal dlužník včasné odvolání, v němž namítal, že v kolonce 6 formuláře uvedl své věřitele s pohledávkami, které jsou 30 dnů po lhůtě splatnosti s tím, že tyto závazky není schopen plnit. Proto požadoval schválení a povolení svého oddlužení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do sedmi dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. Odvolací soud považuje v této souvislosti za nutné zdůraznit závěry soudní praxe (viz usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A-16 ze dne 26.2.2009 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 88/2010), podle nichž-vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob-na splnění zákonem předepsané povinnosti vylíčit (jako nutné obsahové náležitosti insolvenčního návrhu) rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, tj. mimo jiné uvést i konkrétní údaje o věřitelích, kteří mají za dlužníkem splatnou pohledávku, je nutno trvat i v případě návrhu podávaného dlužníkem, ledaže jde o řádný seznam majetku a závazků připojený k insolvenčnímu návrhu dlužníka.

Jinak řečeno, co do povinných rozhodných tvrzení o dlužníkově úpadku či hrozícím úpadku, jež jeho insolvenční návrh postrádá, lze vzít v potaz (jako součást tvrzení o úpadku akceptovat) údaje o věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách a o majetkových poměrech dlužníka obsažené v seznamech majetku a závazků, které spolu s insolvenčním návrhem (co jeho obligatorní přílohu) předložil; to však jen za předpokladu, že tyto seznamy jsou řádné, tj. opatřené náležitostmi předepsanými v ust. § 104 odst. 2 až 4 IZ, a že tedy k nim lze (i v uvedeném směru) přihlížet.

Podle ust. § 106 odst. 1 IZ musí dlužník, který hodlá řešit oddlužením svůj úpadek nebo hrozící úpadek, spojit s insolvenčním návrhem i návrh na povolení oddlužení, a podle ust. § 390 odst. 1 téhož zákona musí návrh na povolení oddlužení podat spolu s insolvenčním návrhem.

Z ust. § 391 IZ se podává, že návrh na povolení oddlužení musí vedle obecných náležitostí podání obsahovat označení dlužníka a osob oprávněných za něj jednat, údaje o očekávaných příjmech dlužníka v následujících pěti letech a údaje o příjmech dlužníka za poslední tři roky. Návrh na povolení oddlužení lze podat pouze na formuláři, jeho náležitosti stanoví prováděcí právní předpis a podobu zveřejní Ministerstvo spravedlnosti způsobem umožňujícím dálkový přístup.

Z toho, co uvedeno výše, je zřejmé, že insolvenční návrh, jenž je v ust. § 2 písm. c) IZ definován jako návrh na zahájení insolvenčního řízení podaný u insolvenčního soudu, a návrh na povolení oddlužení, jímž se dlužník domáhá rozhodnutí o způsobu řešení svého úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jsou dvěma různými procesními podáními, pro něž insolvenční zákon předepisuje různé obsahové náležitosti a pro něž uplatňuje odlišná pravidla i co do požadavku na jejich formu (v podrobnostech viz usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSBR 37 INS 294/2008, 29 NSČR 1/2008-A-15 ze dne 27.1.2010 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2010).

Formulář návrhu na povolení oddlužení ve smyslu ust. § 390 odst. 1 IZ však umožňuje, aby byl využit i k současnému podání insolvenčního návrhu, a to prostřednictvím kolonky 6, jež v souladu s náležitostmi insolvenčního návrhu vymezenými v ust. § 103 odst. 2 IZ předpokládá vyplnění údaje o tom, čeho se jím dlužník domáhá, a uvedení důvodů tohoto návrhu, tj. vylíčení rozhodujících skutečností, které úpadek či hrozící úpadek dlužníka osvědčují.

Podle ust. § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší třicet dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit. K posledně uvedené podmínce ust. § 3 odst. 2 IZ stanoví, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Z obsahu spisu plyne, že dlužník-stejně jako ve svém předchozím insolvenčním návrhu ze dne 25.2.2013, jenž byl usnesením Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 29 INS 5096/2013-A-7 ze dne 13.3.2013 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 VSPH 561/2013-A ze dne 15.4.2013 odmítnut-spojil insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení podaným na předepsaném formuláři, v němž v kolonce 6 vyznačil, že se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku, a ohledně svého úpadku uvedl: Mám 5 závazků a moje celková výše závazků je 2.689.192 Kč, většina závazků je po splatnosti více jak 30 dnů a závazky nejsem schopen hradit po dobu delší více jak 3 měsíce. Domnívám se, že moje situace zcela odpovídá zákonu o úpadku a způsobech jeho řešení .

Z těchto tvrzení nelze dovodit, že by dlužník ve smyslu ust. § 3 odst. 1 IZ měl více (konkrétně označených věřitelů), peněžité závazky po dobu delší 30 dnů a že by je nebyl schopna plnit. Tato tvrzení postrádají také vylíčení rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že je dána některá z vyvratitelných právních domněnek vymezených v ust. § 3 odst. 2 IZ, podle nichž se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky. Přitom závěr o úpadku dlužníka nelze přijmout ani z řádných seznamů majetku a závazků dle ust. § 392 odst. 2 IZ, neboť je dlužník k návrhu nepřipojil, ani z kolonky 18 formuláře, v níž je jen neúplně označeno 5 jeho věřitelů (bez uvedení jejich plného názvu či obchodní firmy, sídla a identifikačního čísla) a výše jejich pohledávek (bez uvedení údaje o jejich splatnosti).

Za této situace dospěl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně k závěru, že insolvenční návrh dlužníka vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a protože ust. § 128 odst. 1 IZ pro ten případ vylučuje aplikaci ust. § 43 odst. 2 OSŘ, soud prvního stupně postupoval správně, když jej napadeným usnesením bez dalšího odmítl.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným, postupoval proto podle ust. § 219 OSŘ a napadené usnesení potvrdil.

Pro úplnost považoval odvolací soud za vhodné připomenout, že pravomocné odmítnutí insolvenčního návrhu, jímž se insolvenční řízení končí, nebrání tomu, aby dlužník insolvenční návrh opatřený všemi předepsanými náležitostmi znovu podal a aby spolu s ním podal na předepsaném formuláři i řádný návrh na povolení oddlužení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 2. září 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová