2 VSPH 1154/2013-A-11
MSPH 60 INS 17047/2013 2 VSPH 1154/2013-A-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Pavla Kanalaše, bytem U Václava 91, Praha 8, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 60 INS 17047/2013-A-6 ze dne 24. června 2013

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 60 INS 17047/2013-A-6 ze dne 24. června 2013 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil Pavlu Kanalašovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem ze dne 17.6.2013 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do 10 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukázal na ust. § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a konstatoval, že osvobození od povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení není možné, neboť záloha není soudním poplatkem. Rozvedl, že dlužníkovi uložil povinnost zaplatit zálohu ve výši 5.000,-Kč proto, že tato výše je nutná k tomu, aby insolvenční správce měl k dispozici potřebné finanční prostředky nezbytné k výkonu své funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. po svém ustanovení do funkce.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal dlužník včasné odvolání, v němž v první řadě namítal, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné, jelikož je odůvodněno toliko tím, že soud může uložit zálohu až do výše 50.000,-Kč a že záloha byla vyměřena ve výši 5.000,-Kč, neboť tato částka je nutná k tomu, aby insolvenční správce měl k dispozici potřebné finanční prostředky nezbytné k výkonu své funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku. Toto odůvodnění s přihlédnutím k ustálené judikatuře Vrchního soudu v Praze označil za zjevně nedostatečné, když se jedná pouze o obecné konstatování bez uvedení jakýchkoli skutečností, které by směřovaly k odůvodněnému uložení vyměřené zálohy.

Dále dlužník uvedl, že si je sice vědom toho, co je účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení, nicméně v tomto případě považuje zálohu ve výši 5.000,-Kč za nepřiměřeně vysokou. Rozvedl, že v situaci, kdy musí hradit pravidelné měsíční náklady spojené s nájmem, stravou, hygienou apod., by ho jednorázový výdaj ve výši 5.000,-Kč dostal do finanční tísně. Navíc je podle něj téměř jisté, že mu oddlužení splátkovým kalendářem, v němž by mělo dojít k úplnému uspokojení pohledávek všech jeho věřitelů, bude povoleno, a je tudíž zřejmé, že náklady insolvenčního řízení včetně odměny insolvenčního správce budou hrazeny z jednotlivých splátek, a k překlenutí nedostatku finančních prostředků a umožnění výkonu funkce správce po rozhodnutí o úpadku postačí nižší částka než 5.000,-Kč.

V této souvislosti vyjádřil názor, že úkony insolvenčního správce učiněné ode dne usnesení o úpadku do dne povolení (správně schválení) oddlužení splátkovým kalendářem jsou zpravidla velice omezené . Jedná se zejména o finančně méně náročné vesměs elektronické korespondenční úkony spočívající v obesílání bankovních institucí, městských úřadů a katastru nemovitostí, jejichž účelem je zjištění dlužníkova majetku. Proto požadoval, aby soud prvního stupně v rámci autoremedury napadené usnesení zrušil nebo aby ho změnil tak, že mu uloží povinnost zaplatit zálohu ve výši 2.000,-Kč, resp. aby tak rozhodl odvolací soud, pokud by Městský soud v Praze odvolání nevyhověl.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze podle ust. § 108 odst. 1 věty in fine IZ uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka.

Pro rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu je podstatné, jaký způsob řešení úpadku lze očekávat, a má-li jít o oddlužení, je významná i forma, v níž bude nejspíše provedeno. Soudu prvního stupně je proto třeba vytknout, že v odůvodnění napadeného usnesení stanovil výši zálohy, aniž by uvedl skutková zjištění, z nichž by bylo možno dovodit, jaký způsob řešení jeho úpadku lze v dané věci pravděpodobně očekávat (zda konkurs či oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nebo splátkovým kalendářem) a zda dlužník splňuje předpoklad 30 % rozsahu uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů.

V posuzované věci je přitom zřejmé, že předpoklad minimálního plnění by nebylo možno dovozovat pro případ oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty dle ust. § 398 odst. 2 IZ, neboť dlužník vlastní jen věci osobní potřeby, věci tvořící vybavení domácnosti a osobní automobil zn. Škoda Felicia v celkové hodnotě cca 25.000,-Kč. Jinak tomu ale je v případě uvažovaného oddlužení formou splátkového kalendáře. Z obsahu spisu a jeho příloh vyplývá, že dlužník má měsíční příjem ze mzdy ve výši 18.500,-Kč a že jeho závazky činí 337.021,48 Kč. Měsíční splátka v tomto případě za podmínek obsažených v ust. § 279 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) činí 9.403,-Kč a za pět let by tak dlužník měl být schopen splatit částku 564.180,-Kč. Dlužníkovi je proto třeba přisvědčit v tom, že je zde odůvodněný předpoklad, že po úhradě přednostních nároků (odměny a hotových výdajů) insolvenčního správce, jež v případě, že správce je (bude) plátcem DPH, činí měsíčně 1089,-Kč, bude schopen zcela uspokojit pohledávky svých (nezajištěných) věřitelů.

Důvod pro uložení povinnosti dlužníkovi zaplatit zálohu i v tomto případě je přesto dán. V první řadě proto, že je nutné zajistit prostředky na odměnu a náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s řádným výkonem funkce insolvenčního správce za období od rozhodnutí o úpadku do posledního dne měsíce předcházejícího měsíci, v němž nastaly účinky schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V této souvislosti nelze přitakat dlužníkovi v tom, že úkony insolvenčního správce v tomto období jsou omezeny fakticky jen na (elektronickou) korespondenci při zjišťování majetkové podstaty dlužníka.

Judikatura Vrchního soudu v Praze prezentovaná např. usnesením sp. zn. KSUL 77 INS 27015/2012, 2 VSPH 768/2013 ze dne 27.6.2013 totiž dovozuje, že pro případ schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře stanoví vyhláška č. 313/2007 Sb. výši odměny a hotových výdajů správce jen ve vztahu k činnosti, již v rámci svých zákonných povinností provádí k realizaci této formy oddlužení v souladu s pokyny soudu obsaženými v usnesení o schválení oddlužení. Jinými slovy, úkony, jež nepředstavují realizaci splátkového kalendáře nejsou toliko úkony směřující ke zjištění majetkových poměrů dlužnice, ale i úkony související např. s přezkoumáním pohledávek přihlášených věřitelů. Přitom může jít nejen o činnost vykonanou v období předcházejícím schválení oddlužení splátkovým kalendářem, ale i o následnou činnost, typicky při pozdějším přezkumu pohledávek uskutečněném při dalším přezkumném jednání.

Dalším důvodem pro složení zálohy je okolnost, že v této fázi insolvenčního řízení není zcela jisté, zda oddlužení bude povoleno (srov. ust. § 397 odst. 1 IZ) a zda v důsledku toho nedojde k prohlášení konkursu (srov. ust. § 396 odst. 1 IZ), nebo zda již povolené oddlužení insolvenční soud schválí a rozhodne o prohlášení konkursu (srov. ust. § 405 IZ) anebo zda již schválené oddlužení insolvenční soud zruší a rozhodne o prohlášení konkursu (srov. ust. § 418 odst. 1 IZ).

Soud prvního stupně proto nepochybil, když po dlužníkovi zaplacení zálohy požadoval. S přihlédnutím k rozsahu insolvenčního řízení (7 závazků odpovídající pohledávkám 4 věřitelů) je i odvolací soud přesvědčen o tom, že v daném případě je přiměřená záloha ve výši 5.000,-Kč.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 219 OSŘ a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 10. září 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková