2 VSPH 1146/2011-A-72
KSPL 27 INS 13843/2010 2 VSPH 1146/2011-A-72

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Petra Berdycha, bytem Kateřina 32, pošta Skalná, zahájené na návrh ADENRIX INVESTMENTS LIMITED, sídlem 1st Floor, Kestrel House, Primett Road, Stevenage Herdfordshire SG1 3EE, Velká Británie, zast. advokátem JUDr. Michalem Marčišinem, sídlem Karmelitská 18, Praha 1, adresa pro doručování: Gočárova tř. 1013, Hradec Králové, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 13843/2010-A-21 ze dne 2.srpna 2011

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 13843/2010-A-21 ze dne 2.srpna 2011 se v bodě I. výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni v bodě I. výroku shora označeného usnesení rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek Petra Berdycha (dále jen dlužník), v bodech II. a III. výroku konstatoval, že se předběžná insolvenční správkyně Mgr. Ing. Hana Müllerová (dále jen předběžná správkyně) stává insolvenční správkyní s plnou působností a že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají zveřejněním usnesení v insolvenčním rejstříku. V dalších bodech výroku promítl účinky rozhodnutí o úpadku, věřitele vyzval, aby ve stanovené lhůtě přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení a insolvenční správkyni neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na majetku dlužníka, stanovil termín přezkumného jednání a svolal schůzi věřitelů.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že se rozhodnutí o úpadku dlužníka domáhala ADENRIX INVESTMENTS LIMITED (dále jen navrhovatel) s tím, že má vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 12.591.312,57 Kč (dále též jen pohledávka), která je po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Navrhovatel tvrdil, že: 1) dne 6.5.2008 uzavřel jeho předchůdce WPB Capital, spořitelní družstvo (dále jen družstvo) s dlužníkem a jeho manželkou Olgou Berdychovou smlouvu o úvěru (dále jen úvěrová smlouva), na jejímž základě jim poskytl úvěr ve výši 6 miliónů Kč, 2) dne 13.5.2008 se dlužníci v notářském zápisu Nz 258/2008, N 279/2008 (dále jen notářský zápis) zavázali, že do 31.5.2003 (správně mělo být uvedeno do 31.5.2023) uhradí jistinu úvěru s úrokem ve výši 12,80% p.a. v měsíčních splátkách dle splátkového kalendáře pod ztrátou výhody splátek, a svolili, aby podle notářského zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí (exekuce), jestliže své povinnosti z úvěrové smlouvy řádně a včas nesplní, 3) dne 26.4.2010 uzavřel s družstvem smlouvu o postoupení pohledávek, jíž nabyl veškerá práva z úvěrové smlouvy, 4) dne 27.4.2010 oznámil dlužníkům, že z důvodu prodlení s úhradou splátek došlo dle článku V. bodu 8 úvěrové smlouvy ke ztrátě výhody splátek a že je žádá o úhradu celé pohledávky, jejíž výše ke dni 26.4.2010 činila 12.591.312,57 Kč,

5) usnesením Okresního soudu v Chebu č.j. 13 E 1014/2010-20 ze dne 1.7.2010 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni č.j. 12 Co 365/2010-24 ze dne 31.8.2010 byl dle vykonatelného notářského zápisu nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech dlužníků.

Jako další věřitele dlužníka označil navrhovatel Karolínu Petličkovou a Raiffeisenbank, a.s. s tím, že pro vymožení jejich pohledávek byly v roce 2009 nařízeny exekuce dlužníkových nemovitostí.

Dlužník ve vyjádřeních k insolvenčnímu návrhu uznal, že má vůči navrhovateli splatný závazek z nesplaceného úvěru, namítal však, že činí 5.734.480,-Kč, a nikoli 12.591.312,57 Kč. Vysvětlil, že úvěr nesplácel z důvodu rozvodu manželství a přístupu bývalé manželky.

Se zřetelem k tomu, že ze sdělení dlužníka a IUSTUS, s.r.o. vyplynulo, že dlužník uzavřel dohodu o vypořádání společného jmění manželů (dále jen SJM) a že v rámci exekučního řízení byly vydraženy jeho nemovitosti, nařídil soud usnesením ze dne 18.3.2011 předběžné opatření, jímž ustanovil do funkce předběžnou správkyni a rozhodl o tom, že dlužník může nakládat s majetkovou podstatou pouze s jejím souhlasem.

Na základě shora uvedených listin dospěl insolvenční soud k závěru, že dlužník je v úpadku. Vyšel především z toho, že dlužník nezpochybnil existenci, ale toliko výši pohledávky navrhovatele, jež však bude specifikována až při přezkumném jednání. Podle soudu bylo rovněž doloženo, že dlužník má závazek vůči Karolíně Petličkové, jenž je vymáhán formou exekuce. Současně přihlédl k tomu, že dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1 insolvenčního zákona (dále též jen IZ), a proto dle ust. § 3 odst. 2 písm. d) téhož zákona nastala zákonná fikce, že není schopen plnit své peněžité závazky. Za těchto okolností měl soud zato, že požadavek dlužníka na projednání insolvenčního návrhu je ryze formální, a proto o jeho úpadku rozhodl bez jednání, které by jinak nařídil podle ust. § 133 IZ.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a navrhovatele vyzval k doložení skutečné výše pohledávky. V odvolání setrval na své dosavadní argumentaci, že pohledávka navrhovatele nedosahuje výše uvedené v insolvenčním návrhu a že se do finančních potíží dostal v souvislosti s rozvodem svého manželství. Zdůraznil, že se pokusil pohledávku uhradit tím, že zajistil zájemce o koupi parkoviště v Chebu za cenu 6,5 milionu Kč, čímž by navrhovateli (včetně dosud zaplacených splátek úvěru ve výši 1,8 milionu Kč) uhradil celkem 8,3 milionu Kč. Navrhovatel však tento postup neakceptoval a naopak podal insolvenční návrh, jímž znemožnil i uspokojení pohledávky Karolíny Petličkové, které mělo být realizováno (exekučním) prodejem dlužníkových nemovitostí. Dlužník proto podal žalobu na zrušení (odklad vykonatelnosti) rozhodčího nálezu ze dne 1.6.2010 (dále jen rozhodčí nález), jímž mu byla uložena povinnost zaplatit navrhovateli 7 miliónů Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů rozhodčího řízení. Závěrem poukazujíc na dosud nevypořádané SJM navrhl, aby odvolací soud spojil insolvenční řízení s insolvenčním (konkursním) řízením vedeném na majetek jeho bývalé manželky.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Dlužník je podle ust. § 3 odst. 1 a 3 IZ v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, a je-li právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen, tj. má-li více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Z uvedeného plyne, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem jako úpadek projevující se platební neschopností (insolvencí) dlužníka a jako úpadek projevující se jeho předlužením, přičemž k vydání rozhodnutí o úpadku postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní, nebo že je předlužen, jinými slovy, zjištění úpadku v obou zákonem vymezených formách není nezbytné.

Ust. § 3 odst. 2 IZ vymezuje vyvratitelné právní domněnky, podle nichž se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud. Pokud bude zjištěno naplnění některé z nich, resp. pokud se dlužníkovi nepodaří některou z nich vyvrátit, platí, že je platebně neschopným ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. c) IZ.

Podle ust. § 141 odst. 1 a 2 IZ se proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel ztratil v průběhu odvolacího řízení způsobilost být účastníkem řízení.

Odvolací soud považoval za potřebné poukázat i na ust. § 133 odst. 1 IZ, z něhož je zřejmé, že o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka lze rozhodnout bez jednání buď za předpokladu, že se dlužník v procesním úkonu adresovaném soudu jednoznačně vzdá práva na projednání věci, popřípadě udělí výslovný souhlas, obojí za předpokladu, že lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, anebo za předpokladu, že lze plně vyhovět insolvenčnímu návrhu, kterému nikdo neodporoval. V posuzované věci však tyto předpoklady splněny nebyly (dlužník insolvenčnímu návrhu odporoval a práva účasti na projednání věci se nevzdal), a soud prvního stupně proto (procesně) pochybil, pokud o insolvenčním návrhu rozhodl bez jednání s odůvodněním, že požadavek dlužníka na projednání insolvenčního návrhu je ryze formální . Tato zmatečnostní vada řízení však byla zhojena v odvolacím řízení, v němž, jak uvedeno níže, bylo dlužníkovi umožněno, aby se jednání o insolvenčním návrhu zúčastnil.

Odvolací soud přitom stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku ve formě insolvence. Po provedeném dokazování vyšel z toho, že dlužník je po dobu delší tří měsíců v prodlení s plněním svých splatných závazků vůči více věřitelům, a to vůči: -navrhovateli se zaplacením pohledávky v celkové výši 12.591.312,57 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 5.734.480,13 Kč, úroků ve výši 6.288.032,44 Kč a poplatků za vedení úvěrového účtu ve výši 568.800,-Kč. Pohledávka vznikla tak, že dlužník v lednu až březnu 2010 řádně neuhradil splátky úvěru a navrhovatel v dubnu 2010 uplatnil institut ztráty výhody splátek zakotvený v článku V. bodě 8 úvěrové smlouvy, čímž nastala splatnost zbytku pohledávky. Ostatně dlužník pohledávku, nejméně v rozsahu jistiny, uznal, přičemž její skutečná (aktuální) výše, jak správně vystihl soud prvního stupně, není v této fázi insolvenčního řízení právně významná. Stejně tomu je, i pokud jde o další dlužníkovu námitku, že podal žalobu o zrušení rozhodčího nálezu. Judikatura totiž (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSOS 31 INS 3370/2008, 29 NSČR 29/2009-A ze dne 17.2.2011) dovozuje, že pohledávku insolvenčního navrhovatele přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem nelze označit za spornou jen proto, že probíhá řízení o zrušení rozhodčího nálezu, v němž soud povolil odklad jeho vykonatelnosti, -Karolíně Petličkové se zaplacením vykonatelné pohledávky ve výši 1,2 milionu Kč splatné od roku 2009. Ostatně i tuto pohledávku dlužník uznal, přičemž okolnost, že se ji nepodařilo uspokojit ani na základě exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítky č.j. 108 EX 08306/09-014 ze dne 21.1.2010, nemá na závěr o její existenci žádný vliv, -Raiffeisenbank, a.s. se zaplacením vykonatelné úvěrové pohledávky ve výši 13 miliónů Kč splatné od roku 2010 (č.l. P5-1), -Komerční bance, a.s. se zaplacením úvěrové pohledávky ve výši cca 0,7 milionu Kč splatné od roku 2010 (č.l. P6-1), -Československé obchodní bance, a.s. se zaplacením úvěrové pohledávky ve výši cca 0,5 milionu Kč splatné od roku 2009 (č.l. P13-1), -České republice, Finančnímu úřadu v Chebu se zaplacením vykonatelných daňových pohledávek ve výši cca 0,4 milionu Kč splatných od roku 2010, jež měl uhradit na základě platebních výměrů specifikovaných v přílohách přihlášky pohledávky ze dne 1.9.2011 (č.l. P17-1).

V řízení bylo prokázáno nejen to, že dlužník má více věřitelů a peněžité závazky déle než třicet dnů po splatnosti, ale i to, že je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a že nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud (v usnesení ze dne 7.12.2010 na č.l. A-4), což jsou skutečnosti naplňující domněnku, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky.

Pokud jde o obranu dlužníka spočívající v tvrzení, že navrhovatel konal v rozporu s dobrými mravy, pokud neakceptoval jeho návrh na mimosoudní vyrovnání a podal insolvenční návrh, je odvolací soud toho názoru, že navrhovatel měl právo takto postupovat. Současně je třeba dodat, že tím není dotčeno právo dlužníka, aby se za podmínek obsažených v ust. § 147 IZ domáhal náhrady škody nebo jiné újmy, která mu zahájením insolvenčního řízení vznikla.

Ani požadavek dlužníka na spojení jeho insolvenčního řízení s insolvenčním řízením jeho bývalé manželky neshledal odvolací soud opodstatněným. Jak již v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, je obdobný postup namístě v případech, kdy manželé, kteří mají majetek a závazky náležející do SJM a kteří chtějí svůj úpadek řešit oddlužením, podali insolvenční návrhy spojené s návrhem na oddlužení (tak tomu v posuzovaném případě ovšem nebylo).

Závěrem považoval odvolací soud za potřebné uvést, že odvolání projednal na jednání konaném dne 19.1.2012 (č.l. A-67) v nepřítomnosti dlužníka podle ust. § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přesto, že dlužník podáním ze dne 18.1.2012 (č.l. A-68) požádal prostřednictvím advokáta Mgr. Zdeňka Turka o odročení jednání z důvodu náhlé zdravotní indispozice. Bez ohledu na to, že se toto podání dostalo do dispozice vyřizujícího senátu 2 VSPH až po skončení jednání, dospěl odvolací soud k závěru, že podmínky pro vyhovění žádosti o odročení jednání nebyly dány. V soudní praxi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3358/2007 ze dne 19.8.2008 uveřejněné pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 2009) byl přijat názor, dle něhož důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, posuzuje soud vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ust. § 101 odst. 3 OSŘ, ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených.

Odvolací soud je toho názoru, že právě jednání dlužníka v souvislosti s žádostí o odročení odvolacího jednání nařízeného na den 19.1.2012 v 9 hodin 15 minut mělo rysy obstrukčního jednání. V první řadě proto, že údajný zástupce dlužníka v rozporu s ust. § 32 odst. 1 OSŘ své oprávnění k zastupování nedoložil-pokud by tak učinil, nic by mu nebránilo v tom, aby se jednání (jako dlužníkův zmocněnec) zúčastnil sám. Navíc k žádosti o odročení jednání nepřipojil potvrzení, že zdravotní stav dlužníka byl natolik vážný, že se k jednání nemohl dostavit. Z hlediska zásahu do práva na účast na jednání nelze navíc přehlédnout, že se dlužník opakovaně nezúčastnil žádného z jednání před odvolacím soudem a svoji neúčast vždy, a to bezprostředně před jednáním, omlouval zdravotními důvody (č.l. A-43, A-60).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným, postupoval proto podle ust. § 219 OSŘ a usnesení insolvenčního soudu o zjištění dlužníkova úpadku jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 19.ledna 2012

JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová