2 VSPH 1124/2012-A-14
KSUL 81 INS 16666/2012 2 VSPH 1124/2012-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Ivo Zdráhala, bytem Kamenická 1017/152, Děčín II, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 81 INS 16666/2012-A-8 ze dne 31. července 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 81 INS 16666/2012-A-8 ze dne 31. července 2012 se m ě n í tak, že se dlužníkovi ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 15.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením uložil Ivo Zdráhalovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 11.7.2012 domáhal vydání rozhodnutí o zjištění úpadku a povolení oddlužení, aby do tří dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud-poukazuje na ust. § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ)-uvedl, že z údajů obsažených v insolvenčním návrhu a jeho přílohách plyne, že dlužník nebude schopen splnit podmínku oddlužení spočívající v minimálně 30 % uspokojení nezajištěných věřitelů, neboť jím nabídnuté oddlužení bude pro ně znamenat uspokojení jejich pohledávek toliko v rozsahu 16,7 %. Z toho dovozoval, že je namístě návrh na povolení oddlužení zamítnout a rozhodnout o řešení dlužníkova úpadku konkursem. V takovém případě je nutné zajistit finanční prostředky na úhradu nákladů insolvenčního správce, jež činí minimálně 50.000,-Kč. Proto soud rozhodl, jak uvedeno výše.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, v němž uvedl, že si je vědom toho, že povinnost uhradit zálohu mu nebyla uložena v horní hranici zákonného rozpětí, nicméně zdůraznil, že jako důchodce není schopen tuto částku zaplatit najednou. Proto požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že mu povinnost zaplatit zálohu neuloží.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (viz ust. § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (viz ust. § 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Z obsahu spisu odvolací soud ověřil, že závěry soudu prvního stupně, jež v dané věci ke dni vydání napadeného usnesení stran podmínek povolení oddlužení učinil, jsou správné. Dlužník se domáhal povolení oddlužení formou splátkového kalendáře a z obsahu insolvenčního návrhu a návrhu na povolení oddlužení a jejich příloh nebylo možno usuzovat, že při oddlužení bude schopen nabídnout nezajištěným věřitelům uspokojení jejich pohledávek v minimálním 30 % rozsahu, jak vyžaduje ust. § 395 odst. 1 písm. b) IZ, tedy poskytnout na jejich pohledávky v celkové výši 466.622,-Kč celkové plnění alespoň ve výši 139.986,-Kč. Předpoklad takového minimálního plnění nebylo možno dovozovat ani pro případ oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty dle ust. § 398 odst. 2 IZ, neboť majetek dlužníka tvoří jen starší nehodnotné vybavení domácnosti, ani pro případ oddlužení splátkovým kalendářem dle ust. § 398 odst. 3 IZ, neboť postižitelné příjmy dlužníka představují jen jeho starobní důchod ve výši 10.882,-Kč. Měsíční splátka odpovídající tomuto příjmu činí jen 2.200,-Kč, za 60 měsíců splátkového kalendáře tedy celkem toliko 132.000,-Kč. Z měsíční splátky je navíc třeba hradit nejprve přednostní nároky insolvenčního správce-jeho odměnu a hotové výdaje dle ust. § 3 písm. b) a § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška), jež činí měsíčně (bez daně z přidané hodnoty) 900,-Kč tj. za 60 měsíců splátkového kalendáře celkem 54.000,-Kč. To znamená, že po uspokojení nároků insolvenčního správce by měsíční splátka dlužníka již nepostačovala na úhradu nároků nezajištěných věřitelů. Dlužno dodat, že v posuzované věci nepřichází v úvahu společné oddlužení dlužníka a jeho manželky Elišky Zdráhalové, neboť ta nereagovala na výzvu insolvenčního soudu ze dne 13.7.2012 (č.l. A-7), aby sdělila, zda se hodlá účastnit procesu oddlužení.

Odvolací soud proto sdílí závěr soudu prvního stupně, že za dosavadního stavu věci je nutno očekávat zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a v takovém případě nelze řešit úpadek dlužníka jinak než konkursem (popř. nepatrným konkursem). V konkursu tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která bude-bude-li dosaženo výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele nebo alespoň výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele-činit nejméně 45.000,-Kč dle ust. § 1 vyhlášky, jinak však bude určena úvahou soudu dle ust. § 5 téže vyhlášky.

S ohledem na rozsah a skladbu majetku dlužníka nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že jeho zpeněžením mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení, a to ani s přihlédnutím k možným dalším přínosům podstaty odpovídajícím postižitelné části očekávaných budoucích příjmů dlužníka ze starobního důchodu (viz ust. § 207 odst. 2 IZ).

Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když dlužníkovi povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložil, nicméně s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, především k rozsahu majetku a počtu věřitelů, nejeví se odvolacímu soudu nezbytným požadovat po dlužníkovi zaplacení zálohy ve výši určené soudem prvního stupně a k zajištění úhrady budoucích nákladů insolvenčního řízení (očekávaného konkursu) považuje za postačující zálohu ve výši 15.000,-Kč.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 a § 167 odst. 2 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 11. února 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva