2 VSPH 1122/2015-B-499
KSPH 37 INS 24574/2012 2 VSPH 1122/2015-B-499

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v insolvenční věci dlužnice STARÝ TIMBER, s.r.o., IČO 27095835, sídlem Bohdaneč 136, do níž vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání věřitelského výboru proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 37 INS 24574/2012-B-375 ze dne 7. května 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 37 INS 24574/2012-B-375 ze dne 7. května 2015 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice STARÝ TIMBER, s.r.o., IČO 27095835 (dále jen dlužnice) ve výroku označeným usnesením zamítl návrh věřitelského výboru ze dne 6. 5. 2015 (č. d. B-371) na ustanovení odděleného insolvenčního správce.

V odůvodnění usnesení vyšel soud prvního stupně zejména z toho, že:

1) podáním ze dne 6. 5. 2015 (č. d. B-371) mu věřitelský výbor, jednající předsedou Citibank Europe plc (dále jen Předseda věřitelského výboru) navrhl, aby ustanovil odděleného insolvenčního správce k vedení sporů vyvolaných věřiteli White & Case (Europe) LLP (jde o sdružení založené dle anglického práva zapsané pod zn. OC300102 a jednající prostřednictvím organizační složky White & Case (Europe) LLP, IČO 24191281) a PricewaterhouseCoopers Česká republika, s.r.o., IČO 61063029 (dále jen Společnost W a Společnost P, popř. Věřitelé), a to z důvodu podjatosti insolvenční správkyně dlužnice Mgr. Moniky Cihelkové (dále jen Správkyně) vůči Věřitelům,

2) věřitelský výbor odůvodnil návrh zejména tím, že: -v průběhu reorganizace dlužnice (v době od 24. 1. 2013, kdy insolvenční soud rozhodl o povolení reorganizace, do 23. 4. 2014, kdy insolvenční soud rozhodl o přeměně reorganizace v konkurz), využívala dlužnice právního poradenství Společnosti W a ekonomického poradenství Společnosti P, -práce byla Věřitelům zadávána jak po dobu, kdy měla dlužnice neomezená dispoziční oprávnění, tak po přijetí usnesení insolvenčního soudu ze dne 22. 7. 2013 (č. d. B-133), kterým bylo dlužnici zakázáno bez předchozího isir.justi ce.cz

písemného souhlasu Správkyně uzavírat smlouvy o právním, finančním, účetním, znaleckém a jiném poradenství, na základě uzavřených smluv zadávat nové služby a poskytovat na již uzavřené smlouvy a zadané služby jakákoli plnění, -Společnost W uplatňuje za dosud neuhrazené služby pohledávku za majetkovou podstatou ve výši 8.182.988,-Kč a Společnost P uplatňuje za dosud neuhrazené služby pohledávku za majetkovou podstatou ve výši 1.197.000,-Kč; Společnost P již přistoupila k vymáhání pohledávky soudní cestou, když dne 23. 3. 2015 podala u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu na zaplacení dlužné částky s příslušenstvím, -poradenské služby a náklady na ně byly vynaloženy nehospodárně (v rozporu s povinností Správkyně jednat s odbornou péčí a ve společném zájmu věřitelů), -Správkyně, která v průběhu reorganizace dlužnice vykonávala nad činností dlužnice dohled a schvalovala zadávání poradenských služeb Věřitelům, je (byla) nedostatečně motivována rozporovat částky fakturované Věřiteli, což plyne např. z protokolu o zápisu z 5. schůze věřitelů konané dne 6. 2. 2014 (č. d. B-241), -Správkyně je ve vztahu k Věřitelům podjatá, neboť obrana vůči jím vzneseným nárokům může být založena pouze na argumentaci skutečnostmi, které poukazují též na pochybení Správkyně; pokud by zde takové skutečnosti nebyly, bylo by totiž na místě nároky Věřitelů uznat a vedení soudního sporu (vedeného proti Správkyni) by bylo zbytečné,

3) Správkyně měla ve vyjádření ze dne 6. 5. 2015 (č. d. B-373) za to, že důvody pro ustanovení odděleného insolvenčního správce nejsou dány zejména proto, že: -věřitelský výbor v průběhu řízení opakovaně po dlužnici žádal provedení činností, kterých nebyla kapacitně schopna (bez nichž by nebyla schopna řádně připravit reorganizační plán) prostřednictvím Věřitelů, a tudíž si musel být vědom toho, že poskytované služby nebudou poskytovány zdarma, -pokud by byly důvody podjatosti uváděné Věřiteli shledány opodstatněnými, znamenalo by to, že by insolvenční správci byli podjati ve vztahu ke všem subjektům, vůči nimž v průběhu insolvenčního řízení činili (nějaké) úkony, -pokud má Předseda věřitelského výboru zájem na výsledku Věřiteli vyvolaných sporů, nic mu nebrání do předmětných řízení vstoupit jako vedlejší účastník.

V rovině právního posouzení věci soud v první řadě citoval ust. § 34 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a mimo jiné poukázal na tu pasáž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 107/2013 ze dne 30. 6. 2014 uveřejněného pod č. 114/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 114/2014), podle níž podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení (ust. § 24 odst. 1 IZ), lze v zásadě (s níže uvedenou výjimkou) poměřovat s podmínkami určenými ust. § 14 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ). Přitom vztah insolvenčního správce k účastníkům řízení (dlužníku či věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku-ust. § 14 odst. 1 IZ), popř. účastníkům řízení v incidenčních sporech (ust. § 16 IZ), pro který je dán důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. Současně platí, že pro přijetí závěru o vyloučení insolvenčního správce postačí, že jsou zde důvody pochybovat o jeho nepodjatosti, tj. jeho podjatost nemusí být prokázána .

V poměrech posuzované věci soud uvedl, že věřitelský výbor jako důvod podjatosti Správkyně vůči věřitelům neoznačil rodinné, přátelské ani majetkové vazby, ale jen okolnost, že Správkyně objednávala (schvalovala) služby, jejichž úhrady se Věřitelé domáhají. V tomto ohledu zdůraznil, že případné porušení povinnosti Správkyně při výkonu její funkce nemůže mít (nemá) vliv na zaplacení Věřiteli odvedených služeb. Povinnost platit za poskytnuté služby totiž vyplývá z uzavřeného smluvního vztahu, z objednávek prací, z kvality odvedené práce a z adekvátnosti fakturace. Možné porušení povinností Správkyně (ale i dlužnice či věřitelského výboru) při objednávání služeb může mít vliv nejvýše na jejich odpovědnost za škodu. Rozvedl, že pokud Správkyně vskutku porušila některé své povinnosti ve vztahu k Věřitelům, jak tvrdí věřitelský výbor, bude to pro Správkyni naopak motivace pro maximální obranu ve sporech o zaplacení pohledávek za majetkovou podstatou, jež vůči ní Věřitelé vedou. Podle názoru soudu by akceptace závěrů věřitelského výboru znamenala nejen to, že by insolvenční správci byli podjati ve vztahu ke všem subjektům, vůči nimž v průběhu insolvenčního řízení činili úkony, nýbrž (jdouc ještě dál) i to, že každý je podjat ve vztahu ke svému smluvnímu partnerovi. Zejména z těchto důvodů rozhodl, jak výše uvedeno.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal věřitelský výbor včasné odvolání (které bylo dle ust. § 204 odst. 2 OSŘ podáno ve lhůtě 3 měsíců od doručení napadeného usnesení, jež obsahovalo nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné), v němž v první řadě poukázal na to, že návrh na ustanovení odděleného insolvenčního správce podal zejména proto, že Věřitelé uplatňují vůči majetkové podstatě nároky na úhradu odměn za poskytování poradenských služeb v průběhu neúspěšné reorganizace dlužnice, na jejíž realizaci Správkyně aktivně participovala (zorganizovala výběrové řízení, jehož výsledky dlužnice, zejména prostřednictvím Věřitelů, zapracovala do reorganizačního plánu). Věřitelský výbor z tohoto důvodu podal rovněž návrh na zproštění Správkyně funkce (č. d. B-174), přičemž mimo jiné poukázal na to, že v průběhu reorganizace Správkyně schvalovala služby poskytované Věřiteli v rozporu s požadavky odborné péče a v rozporu se společným zájmem věřitelů.

Věřitelský výbor soudu prvního stupně vytýkal, že sice potvrdil, že Správkyně v průběhu řízení objednávala (schvalovala) služby, jejichž zaplacení se nyní Věřitelé domáhají, avšak již se nezabýval tím, jaký vliv má tato skutečnost na přístup Správkyně při obraně vůči nárokům uplatněným Věřiteli v situaci, kdy je pro skutečnosti související s poskytnutými službami navrhováno její zproštění funkce. V této souvislosti věřitelský výbor akcentoval, že při absenci formálních námitek (spočívajících např. v nesouhlasu Správkyně s poskytnutím služby v dané fázi insolvenčního řízení) může být jedinou námitkou proti uplatněným pohledávkám Věřitelů (proti jejich výši) absence řádného plnění ze strany Věřitelů. Taková námitka však logicky poukáže na porušení povinnosti Správkyně, která služby sama objednávala a schvalovala. Proto je nesmyslný argument soudu prvního stupně o tom, že Správkyně bude mít v případě porušení svých povinností snahu o maximální obranu ve sporech o zaplacení .

Soud prvního stupně tak podle názoru věřitelského výboru věc nesprávně právně vyhodnotil, když nevzal do úvahy, že důvod pro pochybnost o nepodjatosti vzniká též v případě, kdy se soudce podílel na vydání rozhodnutí, v jehož důsledku vznikla žalobci škoda, jejíž náhrada je předmětem řízení; potud věřitelský výbor poukazoval na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Nco 170/93 ze dne 4. 1. 1994 uveřejněné pod č. 74/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 74/94). Analogicky pak vzniká důvod pro pochybnost o nepodjatosti insolvenčního správce v případě, kdy se insolvenční správce sám podílel na postupu, v jehož důsledku majetkové podstatě vznikla škoda (nelegitimní závazek), jejíž projednání (obrana proti nároku) je předmětem sporu s dotčeným věřitelem. To platí tím spíše, že obrana vůči danému nároku může být postavena pouze na skutečnostech, které poukazují na pochybení Správkyně.

Zejména z těchto důvodů věřitelský výbor požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že pro vedení sporů se Společností W a Společností P ustanoví odděleného insolvenčního správce dlužnice, a to Ing. Helenu Štětinovou, LL. M., která již je (byla) v insolvenčním řízení dlužnice oddělenou insolvenční správkyní ustanovena.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a OSŘ přezkoumal napadené usnesení včetně řízení jeho vydání předcházejícího, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ) nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 34 odst. 1 IZ je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů pro svůj poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů a není-li se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud ustanovit pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce.

Z citovaného ustanovení a z R 114/2014, na nějž přiléhavě poukazoval soud prvního stupně, je třeba dovodit, že pro ustanovení odděleného insolvenčního správce musí být splněny 2 podmínky . První z podmínek je splněna tehdy, pokud se zřetelem na poměr k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen některému ze zástupců dlužníkových věřitelů je důvod pochybovat o nepodjatosti správce. Druhá z podmínek (jež navazuje na podmínku první) je splněna tehdy, pokud se zřetelem k charakteru pohledávky (tohoto) dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení zde nejsou pochybnosti o tom, že vztah insolvenčního správce k tomuto věřiteli ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce.

Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud se nejprve zabýval tím, zde je splněna první z podmínek pro ustanovení odděleného insolvenčního správce eventuálně pro rozšíření rozsahu působnosti (již pravomocně ustanovené) oddělené insolvenční správkyně (což preferoval věřitelský výbor), totiž zda je Správkyně vskutku vyloučena z některých úkonů pro svůj poměr jen k některým věřitelům dlužnice, konkrétně ke Společnosti W a ke Společnosti P (jak tvrdil věřitelský výbor).

Soud prvního stupně přitom správně dovodil, že podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení lze poměřovat s podmínkami obsaženými v ust. § 14 odst. 1 OSŘ týkajícího se vyloučení (podjatosti) soudců, tedy, že vztah insolvenčního správce k věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku, pro který je dán důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský (k tomu srov. mutatis mutandis důvody usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 26/2012 ze dne 18. 4. 2012 uveřejněného pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno i v tom, že samotná okolnost, že Správkyně v rámci své kompetence objednávala (schvalovala) služby poskytované Věřiteli, přičemž zaplacení z toho vzešlých pohledávek, jež jsou podle názoru věřitelského výboru neoprávněné, se Věřitelé domáhají, o podjatosti Správkyně vůči Věřitelům nesvědčí. Pomineme-li okolnost, že věřitelský výbor v návrhu na ustanovení odděleného insolvenčního správce a v odvolání proti napadenému usnesení konkrétně neuvedl, které z pohledávek z titulu úhrady poradenských služeb vyfakturovaných Věřiteli považuje za neoprávněné a z jakého důvodu, je třeba uvést, že Správkyně, pokud vskutku schvalovala služby poskytované Věřiteli v rozporu s požadavky odborné péče a v rozporu se společným zájmem věřitelů, odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou tím (ostatním) věřitelům způsobila (ust. § 37 odst. 1 IZ).

Důvod pro pochybnost o nepodjatosti Správkyně ve vztahu k Věřitelům podle názoru odvolacího soudu nezakládá ani skutečnost, že Správkyně je (byla či by mohla být) účastníkem sporných řízení (v pozici žalovaného), jejichž předmětem by byl požadavek na úhradu podle věřitelského výboru nelegitimních pohledávek Věřitelů, na jejichž vzniku se Správkyně svým postupem v insolvenčním řízení (schvalováním služeb poskytovaných Věřiteli) podílela. S názorem věřitelského výboru, že je zde třeba analogicky aplikovat R 74/94, podle něhož se o poměr soudce k věci zakládající pochybnost o jeho nepodjatosti jedná, měl-li by tentýž soudce projednat žalobu na náhradu nemajetkové újmy nebo škody, která měla být způsobena jeho vlastním postupem v posuzovaném řízení, se odvolací soud neztotožnil již (právě) proto, že o oprávněnosti pohledávek Věřitelů v soudním řízení nerozhoduje Správkyně, nýbrž (nezávislý) soud.

Odvolací soud má přitom stejně jako soud prvního stupně pochybnost o tom, zda by angažmá odděleného insolvenčního správce namísto Správkyně v sporech o úhradu předmětných pohledávek mělo přímý (rozhodující) vliv na výsledek těchto řízení v situaci, kdy na základě objednání a schválení ze strany Správkyně již služby byly poskytnuty. K argumentu, že jedinou uplatnitelnou námitku-absenci řádného plnění ze strany Věřitelů by Správkyně nevznesla, neboť taková námitka by logicky poukázala na porušení povinnosti Správkyně, je třeba uvést, že okolnost, že Správkyně služby sama objednala a schvalovala, bez dalšího neznamená, že takto objednané a schválené služby byly rovněž řádně (kvalitně) provedeny. Pokud by Správkyně tuto námitku nevznesla, vystavila by se, a opakovaně to budiž zdůrazněno, riziku odpovědnosti z titulu náhrady škody. Dlužno dodat, jak ostatně Správkyně avizovala, že prokázal-li by např. Předseda věřitelského výboru zájem na výsledku sporů s Věřiteli, nic mu nebrání (nebránilo), aby do nich vstoupil jako vedlejší účastník na straně žalované Správkyně.

Nicméně požadavek na ustanovení odděleného insolvenčního správce k vedení soudních sporů s Věřiteli není důvodný (během času pozbyl opodstatnění) i proto, že, jak plyne ze zprávy Správkyně ze dne 20. 10. 2016 (č. d. B-494), soudní spor se Společností P byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 41 C 68/2015-39 ze dne 15. 1. 2016 a usnesením insolvenčního soudu ze dne 2. 11. 2016 (č. d. B-496) ukončen, a proto, že se Společností W Správkyně žádný soudní spor nevede (Společnost W neuspěla s odvoláním proti usnesení o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli-Předsedovi věřitelského výboru opírající se o požadavek, aby pohledávky z titulu právních služeb byly uspokojeny z výtěžku zpeněžení závodu dlužnice-viz č. d. B-466).

Na základě výše uvedeného odvolací soud neshledal odvolání důvodným a napadené usnesení proto podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem.

V Praze dne 15. listopadu 2016

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík