2 VSPH 112/2012-A-38
MSPH 76 INS 9005/2011 2 VSPH 112/2012-A-38

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka BIGSPORT, s.r.o., sídlem Daliborova 1497, Praha 10, zast. advokátem Mgr. Vilémem Holubcem, sídlem Londýnská 730/59, Praha 2, zahájené na návrh a) Bc. Filipa Šenka, bytem Větřkovice 168, a b) LERIS.CZ, s.r.o., sídlem Koněvova 2175, Praha 3, obou zast. advokátem Mgr. Martinem Kašparem, sídlem Nad Šutkou 1811, Praha 8, o odvolání navrhovatelů proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 9005/2011-A-24 ze dne 5.prosince 2011

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 9005/2011-A-24 ze dne 5.prosince 2011 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 76 INS 9005/2011-A-24 ze dne 5.12.2011 zamítl insolvenční návrh, jímž se Bc. Filip Šenk a LERIS.CZ, s.r.o. (dále jen navrhovatel a) a b), popř. navrhovatelé) domáhali vydání rozhodnutí o úpadku BIGSPORT, s.r.o. (dále jen dlužník), uložil jim, aby společně a nerozdílně zaplatili dlužníkovi 9.600,-Kč na náhradu nákladů řízení, a rozhodl o tom, že se navrhovateli b) po právní moci usnesení vrací záloha na náklady insolvenčního řízení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že se navrhovatelé společným návrhem ze dne 25.5.2011 domáhali vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka s tím, že je v úpadku jak ve formě předlužení, tak ve formě insolvence. Navrhovatel a) tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 105.151,20 Kč déle než 3 měsíce po splatnosti z titulu nezaplacené ceny za poskytnuté služby serverhostingu, tj. pronájmu prostoru paměti serveru pro aplikace dlužníka a pronájmu nakonfigurovaného výkonu serveru udržovaného v softwarovém prostředí pro provoz dlužníkových aplikací. Poskytnuté služby vyúčtoval navrhovatel a) dlužníkovi fakturami č. FO 1091208 ze dne 9.12.2009, FO 1100325 ze dne 9.3.2010 a FO 1100210 ze dne 2.2.2010. Uvedl, že v únoru 2009 uzavřel s dlužníkem ústní smlouvu a ústní objednávky, dle nichž mu plnil, zavedena byla více než dvouletá praxe, a proto nebylo třeba písemné smlouvy; některé faktury uhradil dlužník zcela a jiné zčásti. Protože shora zmíněné faktury neuhradil dlužník vůbec, zahájil proti dlužníkovi u Městského soudu v Praze řízení, jež je vedeno pod sp. zn. 31 Cm 31/2011 a dosud není skončeno. Navrhovatel a) dále tvrdil, že s dlužníkem ústně sjednal dohodu o vstupu navrhovatele b), jehož je jediným společníkem a jednatelem, do smluvního vztahu. Navrhovatel b) tvrdil, že má vůči dlužníkovi pohledávku v celkové výši 228.093,20 Kč déle než 3 měsíce po splatnosti ze stejného titulu jako navrhovatel a) podle faktur č. ZF 1004000028 ze dne 5.10.2010 a ZF 1004000008 ze dne 6.9.2010. Protože vyúčtovanou cenu za provedené služby mu dlužník neuhradil, zahájil proti němu společně s navrhovatelem a) shora zmíněné sporné řízení. Navrhovatelé dále uvedli, že mezi nimi a dlužníkem panují neshody ohledně rozsahu plnění díla, a dlužník proto přestal platit. K doložení tvrzených pohledávek předložili faktury, k doložení existence smluvního vztahu předložili řadu listinných důkazů (57 listin) v podobě vzájemné korespondence prostřednictvím elektronické pošty, navrhli provést výslech účastníků a svědka Josefa Doudy.

Dlužník navrhl, aby insolvenční soud návrh zamítl pro nedoložení aktivní legitimace navrhovatelů. Insolvenční návrh označil za šikanózní, tvrzené pohledávky za sporné. Zdůraznil, že je v rozporu s účelem insolvenčního řízení, aby jím bylo nahrazováno řízení sporné. Nezpochybnil spolupráci s navrhovatelem a), jemuž během ní uhradil cca 800 tisíc Kč, ani to, že byla založena na ústní smlouvě, ale vyjádřil pochybnost o fakturách zmíněných v insolvenčním návrhu, tvrdil, že mu fakturované plnění poskytnuto nebylo a že se účastníci smluvního vztahu nedohodli na rozsahu poskytnutých služeb a jejich ceně. Pokud jde o navrhovatele b), namítal, že s ním v žádném vztahu nebyl, a toliko omylem mu uhradil jednu z cca 40 faktur, které mu navrhovatel b) zaslal.

Soud provedl dokazování předloženými fakturami a dospěl k závěru, že navrhovatelé nedoložili, že vůči dlužníkovi mají splatné pohledávky tvrzené v insolvenčním návrhu. S poukazem na platnou právní úpravu (zejména na ust. § 3, 103, 105 a 143 insolvenčního zákona a na usnesení Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 204/2003, KSUL 45 INS 3773/2009-A-32 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 639/2009-A-50 a Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 38 INS 8414/2009-A-10) uzavřel na tom, že by postupem podle ust. § 133 odst. 2 insolvenčního zákona a prováděním složitého dokazování nahrazoval postup obecného soudu ve sporném řízení. Proto insolvenční návrh zamítl podle ust. § 143 odst. 2 insolvenčního zákona, podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl o nákladech řízení a rozhodl o vrácení složené zálohy na náklady insolvenčního řízení navrhovateli b).

Proti tomuto usnesení se navrhovatelé včas odvolali a požadovali, aby je odvolací soud změnil a aby rozhodl o úpadku dlužníka a o prohlášení konkursu na jeho majetek, popřípadě aby je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání soudu prvního stupně vytkli, že nesprávně interpretuje a aplikuje ust. § 143 odst. 2 a § 131 insolvenčního zákona, když tato ustanovení vyžadují, aby navrhující věřitel toliko osvědčil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, zatímco soud postavil své rozhodnutí na tom, že navrhovatelé tuto skutečnost nedoložili. Dále namítli, že v doplnění insolvenčního návrhu ze dne 5.12.2011 argumentovali tím, že dlužník uznal ve smyslu ust. § 407 odst. 3 ve spojení s ust. § 323 obchodního zákoníku závazek vůči nim tím, že částečně uhradil pohledávku navrhovatele a) vyúčtovanou fakturou č. FO 1091208 ze dne 9.12.2009, na niž dne 15.1.2010 zaplatil 6.426,-Kč, dne 2.4.2010 zaplatil 10.000,-Kč, dne 27.7.2010 zaplatil 20.000,-Kč a dne 7.10.2010 zaplatil 20.000,-Kč, a neuhrazeno zůstalo 30.000,-Kč, a pohledávku navrhovatele b) vyúčtovanou fakturou č. ZF 1004000008, na niž dne 20.9.2010 zaplatil 10.728,-Kč, a neuhrazeno zůstalo 204.012,20 Kč. V důsledku uznání těchto závazků přešlo důkazní břemeno na dlužníka, jenž je dle názoru navrhovatelů neunesl. Jsou proto přesvědčeni o tom, že osvědčili, že vůči dlužníkovi mají splatné pohledávky a že je dlužník v úpadku, a že insolvenční soud měl za této situace plně vyhovět jejich insolvenčnímu návrhu.

Dlužník ve vyjádření k odvolání uvedl, že je vnímá jako pokračování úmyslného a šikanózního jednání ze strany navrhovatelů, jež má vést k jeho poškození a likvidaci. V odvolání uvedl, že od roku 2009 spolupracoval s navrhovatelem a), jemuž vždy řádně platil přes nedostatky ve specifikaci díla, rozpisu prací a poskytovaných služeb, a upozorňoval ho na to, že nedostatky je třeba odstranit. Po navrhovateli a) opakovaně požadoval, aby mu předložil návrh smlouvy, ale místo toho obdržel počátkem roku 2010 návrh smlouvy od navrhovatele b), s nímž v žádném vztahu nebyl. Co se týče částečné úhrady faktur, dlužník namítal, že je rozporoval, připomněl neexistenci smlouvy a neuhradil je zcela právě s poukazem na nedostatky služeb poskytovaných navrhovatelem a), výpadky systémů, malou flexibilitu požadavků, proexpiraci domén i přes zaplacení, penalizaci za nekorektní obsah www stránek, poskytnutí informací třetím osobám apod. Pokud uhradil některou z faktur navrhovateli b), pak k tomu došlo pouze v důsledku podobnosti obchodních firem navrhovatelů (navrhovatel a) podniká pod obchodní firmou Filip Šenk-LERIS). Tyto skutečnosti ostatně dlužník uplatnil jako obranu ve sporném řízení vedeném u Městského soudu v Praze. Postup navrhovatelů má podle dlužníka zřejmě zabránit prodeji jeho podniku, jímž hodlal zajistit prostředky pro své věřitele a na rozvoj společnosti.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí; podle ust. § 143 odst. 1 téhož zákona zamítne insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku.

Vzhledem k odvolací argumentaci považoval odvolací soud za nutné uvést, že se sice v ust. § 143 odst. 2 první větě insolvenčního zákona výslovně uvádí, že insolvenční soud zamítne návrh podaný věřitelem, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku, leč vydání rozhodnutí o úpadku je v ust. § 136 odst. 1 téhož zákona výslovně podmíněno tím, že úpadek (či hrozící úpadek) dlužníka byl zjištěn osvědčením nebo dokazováním, a především ust. § 105 téhož zákona stanoví, že podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku. Protože výčet zákonem stanovených předpokladů podmiňujících zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele nelze dovodit toliko z ust. § 143 odst. 2 insolvenčního zákona, jak nesprávně činí navrhovatelé, ale je třeba respektovat i úpravu obsaženou v dalších ustanoveních tohoto zákona, je podle odvolacího soudu správným výklad, podle něhož insolvenční soud zamítne insolvenční návrh věřitele mimo jiné v případě, kdy navrhující věřitel nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku.

Podle ust. § 7 odst. 1 insolvenčního zákona se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li insolvenční zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na nichž spočívá insolvenční řízení. Podle ust. § 5 téhož zákona spočívá insolvenční řízení zejména na zásadě, že a) musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, b) věřitelé, kteří mají stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti, c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitelů nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce, d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

V souvislosti s ustanoveními citovanými shora považoval odvolací soud za nutné poznamenat, že vztah insolvenčního zákona a občanského soudního řádu je vztahem zákona speciálního k zákonu obecnému. Jinými slovy, úprava obsažená v občanském soudním řádu se v insolvenčním řízení použije přiměřeně v případech, kdy insolvenční zákon odlišnou úpravu neobsahuje, přičemž jeho aplikace nesmí odporovat zásadám, na nichž spočívá insolvenční řízení. Dále je třeba uvést, že z ustálené judikatury vyjádřené například pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.6.1998 sp. zn. Cpjn 19/98 publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jež se sice vyjadřovala k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání, jež se však vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní podle usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne 29.4.2010 ve znění opravného usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-68 ze dne 20.7.2010 i pro výklad insolvenčního zákona, nevylučuje povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (na vydání rozhodnutí o úpadku), aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Obdobně postupuje i v případech, kdy jsou osvědčovány tvrzené pohledávky dalších věřitelů.

Dlužno přitom poznamenat, že Nejvyšší soud České republiky ve shora zmíněném usnesení k mezím dokazování v insolvenčním řízení s poukazem na ust. § 7 odst. 1, § 85, § 86, § 131, § 133, § 141, § 143 a § 144 insolvenčního zákona uvedl, že vylučují úvahy o byť i jen přiměřené aplikaci ust. § 118b občanského soudního řádu. Vysvětlil, že se pro fázi insolvenčního řízení předcházející vydání rozhodnutí o úpadku prosadila prostřednictvím ust. § 86 insolvenčního zákona zásada vyšetřovací, jejíž existence i v poměrech občanského soudního řádu vylučuje úvahy o zákonné koncentraci řízení, přičemž povinnost insolvenčního soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku se pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo. Zdůraznil však, že ani takto pojatá úprava dokazování či osvědčování skutečností rozhodných pro projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o něm nic nemění na tom, že účelem úpravy obsažené v insolvenčním zákoně není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.

I když insolvenční zákon nevylučuje z možnosti docílit prostřednictvím insolvenčního návrhu řešení dlužníkova úpadku věřitele, kteří nemají vůči dlužníkovi vykonatelnou nebo rozhodnutím soudu či jiného k tomu oprávněného orgánu pravomocně přiznanou pohledávku, připomněl dovolací soud, že osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je u insolvenčního návrhu jedním z předpokladů, jejichž nesplnění vede k zamítnutí insolvenčního návrhu v řízení před soudem prvního stupně. Protože insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, platí i pro ně závěr, jenž Nejvyšší soud zformuloval při charakteristice konkursního řízení. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy v řízení před soudem prvního stupně i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. S přihlédnutím k tomu, že ust. § 141 odst. 2 insolvenčního zákona zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení.

Přestože-jak vysvětleno výše-nelze insolvenčnímu soudu vytknout pochybení potud, že by nesprávně vyložil, že důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je skutečnost, že věřitel nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, jak mu ukládá ust. § 105 insolvenčního zákona, a nedoložil tedy oprávnění podat insolvenční návrh, vykazuje jeho postup vady, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.

Ze spisu totiž odvolací soud zjistil, že při jednání konaném dne 5.12.2011 založili navrhovatelé do spisu doplnění insolvenčního návrhu, v němž jednak rozvedli a upřesnili tvrzení obsažená v insolvenčním návrhu a nabídli soudu řadu důkazů, jimiž hodlali prokázat jejich pravdivost, jednak-a to považoval odvolací soud za podstatné-upozornili na skutečnosti, jež zopakovali v odvolání, totiž na to, že dlužník uhradil zčásti faktury č. FO 1091208 a č. ZF 1004000008, a tím uznal závazek vůči nim. Obsah tohoto podání přednesl zástupce navrhovatelů při jednání.

Z protokolu o jednání i z napadeného usnesení je zřejmé, že insolvenční soud opomněl, že se mezi navrhovateli a dlužníkem, již jsou všichni podnikateli, jedná o vztah podléhající režimu obchodního zákoníku a že se podle ust. § 323 odst. 2 obchodního zákoníku za uznání nepromlčeného závazku považují i právní úkony uvedené v ust. § 407 odst. 3 téhož zákona, podle něhož plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Za situace, kdy navrhovatelé tvrdili a předloženými listinami hodlali prokázat pravdivost shora popsaných tvrzení, měl soud prvního stupně provést důkaz netoliko fakturami, jak učinil, ale i listinami, z nichž mohl pravdivost tvrzení, že dlužník zčásti uhradil shora označené faktury, ověřit, popřípadě z nich dovodit, zda dlužník poskytnutím částečného plnění uznal i zbytek závazku (eventuálně následně poučit dlužníka o tom, že je na něm, aby předložil důkazy zpochybňující toto tvrzení). Soud však návrh na provedení dalších důkazů předložených navrhovateli zamítl a zjišťováním skutečností nezbytných pro posouzení této otázky se nezabýval a s touto argumentací navrhovatelů se v napadeném usnesení nijak nevypořádal.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání navrhovatelů důvodným a podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a b) a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 20.dubna 2012 JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová