2 VSPH 1117/2014-A-15
MSPH 76 INS 9540/2014 2 VSPH 1117/2014-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice WARAN CORPORATION, s.r.o., sídlem Toužimská 588/70, Praha 9, zast. advokátem Mgr. Ladislavem Malečkem, sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 9540/2014-A-8 ze dne 24. dubna 2014

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 9540/2014-A-8 ze dne 24. dubna 2014 se m ě n í jen tak, že se dlužnici ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Městského soudu v Praze.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil WARAN CORPORATION, s.r.o. (dále jen dlužnice), aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukazuje na ust. § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) konstatoval, že záloha na náklady insolvenčního řízení není soudním poplatkem, proto na ní nelze použít ustanovení o soudním poplatku obsažená v občanském soudním řádu (dále jen OSŘ) ani zákon o soudních poplatcích, což platí jak pro postup soudu při ukládání povinnosti zálohu zaplatit, tak pro případ osvobození od placení zálohy. Zdůraznil, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ukládá soud navrhovateli vždy, když to považuje za nezbytné s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci a že je nutné, aby insolvenční správce měl k dispozici potřebné finanční prostředky nezbytné k výkonu své funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. po svém ustanovení do funkce.

Při stanovení výše zálohy přihlédl zejména k tomu, že předpokládaným způsobem řešení úpadku dlužnice bude konkurs, při němž podle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen Vyhláška) činí odměna insolvenčního správce nejméně 45.000,-Kč, k níž je ve většině případů nutno přičíst 21 % DPH, tedy částku 9.450,-Kč, a k tomu, že dlužnice-jak plyne ze seznamu jejího majetku-žádný majetek nemá.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala dlužnice včasné odvolání, v němž uvedla, že proti napadenému usnesení, jež bylo vydáno vyšším soudním úředníkem, podala dle ust. § 9 odst. 2 zákona o vyšších soudních úřednících (dále jen ZVSÚ) rovněž námitky (dále jen Námitky); potud soudu prvního stupně vytýkala, že o procesním režimu, způsobu podání a vyřízení Námitek nebyla náležitě poučena, a proto bylo řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci. Dále uvedla, že současně s odvoláním podala návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků; potud zdůraznila, že účelem tohoto instrumentu je zajistit, aby těm, kteří objektivně (s ohledem na svoji majetkovou a osobní situaci) nemohou uhradit soudní poplatek, nebyl znemožněn přístup k soudní ochraně.

Proto požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby současně rozhodl o vyřízení Námitek.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a OSŘ přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Z ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ kromě jiné plyne, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. S účinností od 1.1.2014 bylo toto ustanovení kromě jiného doplněno v odstavci 1 úpravou, podle níž není důvodem, pro který by bylo možné upustit od požadavku na uhrazení zálohy, skutečnost, že dlužník nemá žádný (zpeněžitelný) majetek.

Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (viz ust. § 38 odst. 2 IZ).

Z insolvenčního návrhu (č.d. A-1) a z k němu připojených příloh (č.d. A-7) odvolací soud zjistil, že dlužnice nevlastní žádný majetek, zatímco vůči 4 věřitelům má splatné závazky v celkové výši přes 60 miliónů Kč.

Za tohoto stavu věci je nutno očekávat řešení úpadku dlužnice konkursem (popř. nepatrným konkursem), v němž tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i odměna insolvenčního správce, která dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a Vyhlášky bude činit nejméně 45.000,-Kč. Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu si činnost insolvenčního správce vyžádá též vynaložení určitých hotových výdajů spojených např. s přešetřením majetkových poměrů dlužnice, příp. jejích neúčinných právních úkonů.

K návrhu dlužnice na osvobození od placení soudních poplatků je třeba uvést, že-jak správně zmínil soud prvního stupně-zálohu na náklady insolvenčního řízení nelze zaměňovat se soudním poplatkem, proto ust. § 138 OSŘ o osvobození (prominutí) od soudních poplatků nelze na zálohu aplikovat ani přiměřeně.

Odvolací soud neshledal opodstatněnou ani výhradu, že dlužnice nebyla poučena o procesním režimu, způsobu podání a vyřízení Námitek. Je sice pravdou, že dle ust. § 9 odst. 2 ZVSÚ může účastník řízení proti rozhodnutí vydanému vyšším soudním úředníkem podat námitky do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, nicméně to platí jen v případě, že jde o rozhodnutí, proti němuž nelze podat odvolání, odpor nebo námitky podle OSŘ. O takový případ se však zde nejedná, jelikož proti napadenému usnesení lze podat odvolání, což dlužnice ostatně učinila.

Jinými slovy, ZVSÚ zde zjevně vychází z toho, že proti rozhodnutí vydanému vyšším soudním úředníkem lze podat buď odvolání, nebo (jde-li o rozhodnutí, proti němuž nelze podat odvolání) Námitky. Představa dlužnice, že správnost napadeného usnesení vydaného vyšším soudním úředníkem bude přezkoumávána nejen na základě odvolání, nýbrž i na základě Námitek je tudíž nesprávná. Soudu prvního stupně proto nelze důvodně vytýkat, že dlužnici-v situaci, kdy proti napadenému usnesení nelze podat Námitky-nepoučil o procesním režimu, způsobu podání a vyřízení Námitek. Za těchto okolností a s přihlédnutím k tomu, že rozhodnutí o námitkách proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydaného vyšším soudním úředníkem dle ust. § 9 odst. 2 ZVSÚ je svěřeno předsedovi senátu soudu prvního stupně, nebylo-lze vyhovět ani požadavku dlužnice, aby o Námitkách rozhodl odvolací soud.

Soud prvního stupně tedy podmínky pro uložení zálohy posoudil správně a nepochybil ani při určení její výše. Vzhledem k tomu, že nesprávnost napadeného usnesení shledal jen v tom, že lhůta určená k zaplacení zálohy je nepřiměřeně krátká, postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 a § 167 odst. 2 OSŘ a pouze v této části napadené usnesení změnil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 23. října 2014

Mgr. Tomáš B r a u n , v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Jana Berná