2 VSPH 1113/2012-A-170
MSPH 77 INS 2654/2011 2 VSPH 1113/2012-A-170

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Chemoprojekt, a.s., sídlem Třebohostická 14, Praha 10, zast. advokátem JUDr. Miroslavem Zámiškou, sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, zahájené na návrh IDS SLOVMONT LEVICE, a.s., sídlem Pri Podlužianke 3, Levice, Slovenská republika, zast. advokátem Mgr. Davidem Fiedlerem, sídlem Pobřežní 620/3, Praha 8, do níž vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 2654/2011-A-117 ze dne 5.června 2012

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 2654/2011-A-117 ze dne 5.června 2012 se potvrzuje.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit dlužníkovi 12.720,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Miroslava Zámišky.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze poté, kdy byla jeho předchozí usnesení č.j. MSPH 77 INS 2654/2011-A-30 ze dne 25.3.2011 ve znění opravného usnesení č.j. MSPH 77 INS 2654/2011-A-32 ze dne 30.3.2011 a č.j. MSPH 77 INS 2654/2011-A-71 ze dne 18.8.2011, jimiž zamítl insolvenční návrh IDS SLOVMONT LEVICE, a.s. (dále jen navrhovatel) a ADAMEC-JEŘÁBY, s.r.o. (dále jen další navrhovatel) směřující proti Chemoprojektu, a.s. (dále jen dlužník), zrušena odvolacím soudem a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, usnesením č.j. MSPH 77 INS 2654/2011-A-117 ze dne 5.6.2012 zamítl insolvenční návrh, rozhodl o vrácení zálohy ve výši 50.000,-Kč navrhovateli a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že se navrhovatel domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek s tím, že vůči němu má celkem 21 splatných pohledávek v celkové výši 2.183.268,37 EUR (tj. 56.276.073,92 Kč) ze smlouvy o dílo ze dne 4.4.2008 na montáž strojní a potrubní části pro projekt GPN S.A. Grand-Quevilly včetně dodatků č. 1-9 (dále jen smlouva o dílo I.) a smlouvy o dílo ze dne 25.6.2008 na dodávku a montáž izolací aparátů a potrubí pro projekt GPN S.A. Grand-Quevilly (dále jen smlouva o dílo II.). Tvrdil, že své smluvní závazky splnil řádně a včas, o čemž svědčí Protokol o mechanickém ukončení montáže ze dne 28.7.2009, zatímco dlužník nesplnil povinnost uhradit své závazky vůči němu. Navrhovatel uvedl, že všechny pohledávky proti dlužníkovi již uplatnil žalobou u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v řízení, jež je vedeno pod sp. zn. Rsp 2730/10. Tvrzené pohledávky specifikoval fakturami, jež k návrhu připojil a které obsahovaly označení faktury, datum vystavení, výši fakturované částky, specifikaci plnění a označení smlouvy. Dlužník tvrdil, že navrhovatel vůči němu nemá žádné pohledávky, neboť všechny jeho oprávněné pohledávky ve výši 3.979.445,47 EUR a 640.350,-Kč uhradil. Důvodem neuhrazení pohledávek tvrzených v návrhu není to, že by jejich úhrady nebyl schopen, ale to, že je neuznává, neboť 19 z nich vůbec nevzniklo a 2 zanikly započtením. Kromě toho namítl, že navrhovatel odstoupil od smlouvy o dílo I., a k vypořádání vzájemných nároků je nutné zpracovat znalecký posudek. Vyjádřil přitom domněnku, že podáním insolvenčního návrhu ho navrhovatel chce přimět k zaplacení tvrzených pohledávek, o čemž svědčí zápisy ze zasedání věřitelského výboru v insolvenčním řízení vedeném na majetek navrhovatele a obsah restrukturalizačního plánu schváleného věřitelským výborem. Dále dlužník specifikoval své pohledávky vůči navrhovateli ve výši 2.807.575,38 Kč a 1.305.037,-Kč, z nichž část v rozsahu 704.112,36 EUR zanikla po započtení vzájemných pohledávek provedeném dlužníkem, přičemž zbývající uplatnil dlužník vůči navrhovateli v řízení vedeném u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky vedeném pod sp. zn. Rsp 898/10.

Soud dále konstatoval, že navrhovatel dopisem ze dne 24.7.2009 odstoupil od smlouvy o dílo I., přičemž platnost odstoupení zpochybnil dlužník dopisem ze dne 15.9.2009. S poukazem na rozsudek sp. zn. 32 Cdo 4778/2010 ze dne 23.3.2011, v němž Nejvyšší soud ČR dovodil, že se v případě zániku smlouvy uzavřené v režimu obchodního zákoníku odstoupením vypořádají účastníci smlouvy, není-li ujednáno jinak, podle zásad stanovených v ust. § 351 odst. 2 obchodního zákoníku, a jde-li o smlouvu o dílo podle doplňující úpravy obsažené v ust. § 543 až 545 a v ust. § 548 odst. 2 téhož zákona, a s poukazem na ust. § 351 slovenského obchodního zákoníku obsahujícího obdobnou úpravu, uzavřel soud prvního stupně na tom, že pokud navrhovatel skutečně odstoupil od smlouvy o dílo I., zanikla všechna práva a povinnosti stran smlouvy o dílo I., včetně závazku dlužníka zaplatit ve smlouvě sjednanou cenu díla, a v takovém případě nelze uvažovat o existenci splatnosti pohledávek č. 1-8, 10-19 a 21 tvrzených navrhovatelem v insolvenčním návrhu. Posouzení platnosti odstoupení od smlouvy o dílo I. a jeho důsledků na vzájemné nároky účastníků smlouvy je dle názoru soudu věcí sporného řízení a jejich zjišťování by přesáhlo rámec přípravné fáze insolvenčního řízení.

Zvlášť se soud vyjádřil k pohledávkám č. 9, 11, 16 a 20. U pohledávky č. 11, o níž dlužník tvrdil, že zanikla jednostranným zápočtem provedeným dne 21.9.2009, a po provedení dokazování dlužníkem předloženými listinami (fakturami s přílohami obsahujícími popis důvodu vzniku pohledávek dlužníka-smluvní pokuty, škody způsobené neplněním smlouvy a vynětí části předmětu díla) uzavřel na tom, že tuto pohledávku nelze po odstoupení navrhovatele od smlouvy o dílo I. hodnotit ani z pohledu jejího tvrzeného zániku započtením . V případě pohledávek č. 16 a 20 dovodil, že předloženými listinami (jednalo se o faktury a tzv. Change Requests-změnové listy, jimiž bylo požadováno provedení prací nad rámec smluv o dílo I. a II.) navrhovatel vznik těchto pohledávek nedoložil, neboť za tím účelem by bylo třeba provádět další dokazování přesahující meze insolvenčního řízení o tom, zda navrhovatel s dlužníkem skutečně uzavřeli samostatné smlouvy o dílo a zda tato díla byla provedena řádně a včas. V případě pohledávky č. 9 přihlédl k tomu, že dlužník tvrdil, že zanikla v důsledku zápočtu provedeného dne 21.9.2009, a po provedení dokazování dlužníkem předloženými listinami (fakturami s přílohami obsahujícími popis důvodu vzniku pohledávek-smluvní pokuty, škody způsobené neplněním smlouvy a vynětí části předmětu díla) uzavřel na tom, že ke zjištění, zda dlužníkovi vznikly vůči navrhovateli pohledávky, jež uplatnil v zápočtu, by bylo třeba provést rozsáhlé dokazování o tom, zda navrhovatel porušil své povinnosti při předávání díla a v jakém rozsahu a zda způsobil dlužníkovi škodu, a to nejen smlouvami, ale i stavebními deníky, výslechy svědků i účastníků řízení. Vzhledem k objemnosti svazků listinných důkazů, jež za tím účelem dlužník předložil, soud je-veden názorem vyjádřeným shora-neprovedl.

Co se týče dalšího navrhovatele, dospěl soud k závěru, že stejně jako navrhovatel nedoložil existenci svých pohledávek vůči dlužníkovi tvrzených v insolvenčním návrhu, neboť za účelem zjištění jejich existence by vzhledem k obraně dlužníka bylo třeba provádět rozsáhlé dokazování.

Dále soud konstatoval, že dlužník splnil povinnost předložit seznamy majetku, závazků a zaměstnanců dle ust. § 104 insolvenčního zákona, z nichž plyne, že ke dni 30.4.2012 vykazuje majetek ve výši 2.662.311.307,09 Kč a závazky ve výši 1.281.155.722,73 Kč. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4462/2010 ze dne 26.1.2012 a 29 NSČR 38/2010 ze dne 1.3.2012 z těchto zjištění dovodil, že navrhovatelé nemohli být s insolvenčním návrhem úspěšní i proto, že vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka mohou bez obtíží vydobýt své pohledávky výkonem rozhodnutí (exekucí).

V závěru odůvodnění soud zopakoval, že navrhovatelé nedoložili, že vůči dlužníkovi mají splatné pohledávky, a proto nebylo třeba zjišťovat existenci pohledávek dalších jimi označených věřitelů či těch, kteří přihlásili své pohledávky do řízení. Stejně jako navrhovatelé ostatně mohou bez obtíží vydobýt své pohledávky výkonem rozhodnutí (exekucí). Důvodem podání insolvenčního návrhu nebyla dle jeho názoru snaha navrhovatelů řešit úpadkový stav dlužníka a dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů, ale snaha vymoci na něm úhradu tvrzených pohledávek. To lze podle soudu dovodit i z restrukturalizačního plánu navrhovatele schváleného věřitelským výborem a potvrzeného Okresním soudem v Bratislavě dne 9.3.2012 v řízení vedeném pod sp. zn. 2 R/3/2011.

Z těchto důvodů soud insolvenční návrh zamítl, přičemž o nákladech řízení rozhodl s přihlédnutím k tomu, že se dlužník na jednání konaném dne 31.5.2012 stejně jako navrhovatelé práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

Proti tomuto usnesení se včas odvolali navrhovatelé a požadovali, aby je odvolací soud změnil a aby rozhodl o úpadku dlužníka.

Vzhledem k tomu, že další navrhovatel vzal po vydání napadeného usnesení podáním ze dne 29.8.2012 zpět insolvenční návrh i přihlášku pohledávky, zrušil insolvenční soud podle ust. § 130 insolvenčního zákona usnesením č.j. MSPH 77 INS 2654/2011-A-149 ze dne 21.9.2012, jež nabylo právní moci dne 17.10.2012, ve vztahu k němu napadené usnesení, řízení o jeho insolvenčním návrhu zastavil a rozhodl o tom, že ve vztahu mezi dalším navrhovatelem a dlužníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.

Navrhovatel soudu prvního stupně v odvolání zejména vytkl, že opětovně zamítl insolvenční návrh, aniž by se řádně vypořádal s jeho návrhy a skutečnostmi, které tvrdil, neúplně zjistil skutkový stav věci a napadené usnesení stojí na nesprávném právním posouzení věci. Poukazoval přitom na konstatování soudu, že dlužník tvrdil, podrobně specifikoval a zdůvodnil své pohledávky vůči němu v celkové výši 2.807.575,38 EUR a 1.305.037,-Kč, přestože jde o pohledávky smyšlené a ničím neprokázané (má se jednat o smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla a o blíže neurčené škody a o úplaty za zajištění služeb, které navrhovatel neobjednal). Odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu ČR je podle navrhovatele nepatřičný, když se rozsudek sp. zn. 32 Cdo 4778/2010 zabýval problematikou odstoupení od smlouvy objednatelem z důvodů existence vad díla, zatímco v daném případě odstoupil od smlouvy navrhovatel jakožto zhotovitel z důvodu prodlení dlužníka jako objednatele s úhradou ceny díla, které bylo předáno. Má tedy za ním splatné pohledávky ve výši ceny díla a je lhostejné, zda tento nárok bude posouzen jako nárok na zaplacení (doplacení) ceny díla, či jako nárok na vypořádání nároků ze smlouvy z titulu bezdůvodného obohacení. Zcela absurdní závěr přijal podle něj soud v případě pohledávky č. 9, když uzavřel na tom, že ke zjištění pohledávek tvrzených dlužníkem by musel provádět rozsáhlé dokazování ke zjištění, zda navrhovatel porušil své povinnosti při předávání díla a zda dlužníkovi způsobil škodu, neboť přijetí takového názoru by znamenalo, že čím pochybnější a obtížně prokazatelnou pohledávku použije dlužník ke své obraně (postavenou na tvrzení, že ji započetl proti pohledávkám věřitele), tím úspěšnější bude ve zmaření projednatelnosti insolvenčního návrhu. V případě pohledávky č. 20 dal soud přednost tvrzením dlužníka, a z předložených listin (změnových listů) dovodil, že se sice staly podkladem pro vyhotovení dodatku ke smlouvě o dílo II., ale nikoli podkladem pro fakturaci. Nevzal však v úvahu skutečnost, že pokud si dlužník tyto vícepráce objednal, vznikl navrhovateli nárok na uhrazení jejich ceny, případně na vydání bezdůvodného obohacení, k jehož zaplacení vyzval dlužníka vystavením faktur. Navrhovatel proto vyjádřil přesvědčení, že doložil, že má vůči dlužníkovi splatné pohledávky, a byl tedy oprávněn k podání insolvenčního návrhu.

Dále navrhovatel tvrdil, že seznamy majetku, závazků a zaměstnanců předložené dlužníkem nesplňují zákonem stanovené požadavky, namítal, že se s nimi neměl možnost seznámit, a vyjádřil přesvědčení, že dlužník povinnost předložit seznamy dosud nesplnil. Soud podle něj zvýhodnil dlužníka i tím, že se nevyjádřil k jeho hospodářské situaci a neověřil pravdivost údajů v nich uvedených.

Dlužník se ve vyjádření k odvolání ztotožnil s názory soudu prvního stupně a navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. K výtkám vzneseným navrhovatelem ohledně vzájemných pohledávek poukazoval na to, že své pohledávky vůči dlužníkovi řádně uplatnil v nalézacím řízení vedeném u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Výhrady k předloženým seznamům majetku, závazků a zaměstnanců, jež opatřil prohlášením o jejich správnosti a úplnosti a jež podepsal jeho statutární orgán, označil za účelové, a zdůrazňoval, že jediným skutečným zájmem navrhovatele je přinutit ho k plnění něčeho, co dlouhodobě neuznává a odmítá. Tvrdil, že jeho hospodářská a ekonomická situace je dobrá s pokračujícím pozitivním trendem, o čemž svědčí i výkazy, jež předkládá čtvrtletně bankám, s nimiž spolupracuje, a jež zpracované ke dni 30.6.2012 připojil k vyjádření.

Státní zastupitelství navrhlo, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že soud prvního stupně nezjistil řádně skutkový stav věci, když se například nezabýval opodstatněností obrany dlužníka postavené na tvrzení o provedeném zápočtu v intencích předchozích rozhodnutí odvolacího soudu vydaných v této věci.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející na základě odvolání navrhovatele, dokazování doplnil a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí. Podle ust. § 105 insolvenčního zákona je věřitel, jenž podává insolvenční návrh, povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku, a doložením existence své splatné pohledávky prokazuje, že je podle ust. § 97 odst. 3 insolvenčního zákona osobou oprávněnou podat insolvenční návrh. Úspěch věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, závisí v tomto řízení nejen na tom, zda bude osvědčen úpadek osoby, proti níž návrh směřuje, ale základním předpokladem dosažení pro navrhovatele příznivého výsledku řízení je to, že prokáže, že k podání návrhu je oprávněn. Proto zákon vyžaduje, aby věřitel připojil k návrhu všechny listiny, z nichž lze spolehlivě učinit závěr o existenci jeho splatné pohledávky. Pokud se věřiteli nepodaří prokázat oprávnění k podání insolvenčního návrhu, soud insolvenční návrh zamítne podle ust. § 143 odst. 1 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka. Podle tohoto ustanovení totiž insolvenční soud zamítne insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Dále je třeba uvést, že z ustálené judikatury vyjádřené například pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.6.1998 sp. zn. Cpjn 19/98 publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jež se sice vyjadřovala k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání, jež se však vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní podle usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne 29.4.2010 ve znění opravného usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-68 ze dne 20.7.2010 i pro výklad insolvenčního zákona, nevylučuje povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (na vydání rozhodnutí o úpadku), aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Obdobně postupuje i v případech, kdy jsou osvědčovány tvrzené pohledávky dalších věřitelů.

Dlužno přitom poznamenat, že Nejvyšší soud České republiky ve shora zmíněném usnesení k mezím dokazování v insolvenčním řízení s poukazem na ust. § 7 odst. 1, § 85, § 86, § 131, § 133, § 141, § 143 a § 144 insolvenčního zákona uvedl, že vylučují úvahy o byť i jen přiměřené aplikaci ust. § 118b občanského soudního řádu. Vysvětlil, že se pro fázi insolvenčního řízení předcházející vydání rozhodnutí o úpadku prosadila prostřednictvím ust. § 86 insolvenčního zákona zásada vyšetřovací, jejíž existence i v poměrech občanského soudního řádu vylučuje úvahy o zákonné koncentraci řízení, přičemž povinnost insolvenčního soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku se pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo. Zdůraznil však, že ani takto pojatá úprava dokazování či osvědčování skutečností rozhodných pro projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o něm nic nemění na tom, že účelem úpravy obsažené v insolvenčním zákoně není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. I když insolvenční zákon nevylučuje z možnosti docílit prostřednictvím insolvenčního návrhu řešení dlužníkova úpadku věřitele, kteří nemají vůči dlužníkovi vykonatelnou nebo rozhodnutím soudu či jiného k tomu oprávněného orgánu pravomocně přiznanou pohledávku, připomněl dovolací soud, že osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je u insolvenčního návrhu jedním z předpokladů, jejichž nesplnění vede k zamítnutí insolvenčního návrhu v řízení před soudem prvního stupně. Protože insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, platí i pro ně závěr, jenž Nejvyšší soud zformuloval při charakteristice konkursního řízení. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy v řízení před soudem prvního stupně i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. S přihlédnutím k tomu, že ust. § 141 odst. 2 insolvenčního zákona zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení.

Jak je zřejmé z toho, co uvedeno výše, postavil soud prvního stupně napadené usnesení na zjištění, že žádný z navrhovatelů nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, neboť v důsledku odstoupení dlužníka od smlouvy o dílo I. zanikla práva a závazky účastníků plynoucí ze smlouvy včetně navrhovatelem tvrzených pohledávek č. 1-8, 10-19 a 21, a pokud by dlužník od smlouvy platně neodstoupil, bylo by třeba vzhledem k jeho argumentaci a důkazům, jež předložil, provést ohledně zjištění existence pohledávek tvrzených navrhovateli rozsáhlé dokazování přesahující meze insolvenčního řízení, resp. že v případě pohledávek navrhovatele č. 9 a 11 došlo k jejich zániku v důsledku zápočtu vzájemných pohledávek provedeného dlužníkem. Další důvod pro zamítnutí insolvenčního návrhu spatřoval insolvenční soud v tom, že dlužník předložením seznamů majetku a závazků prokázal, že má dostatek majetku na uspokojení pohledávek navrhovatelů i dalších věřitelů, již uplatnili své pohledávky v insolvenčním řízení nebo jež za věřitele dlužníka označili navrhovatelé v insolvenčním návrhu, a bez obtíží mohou dosáhnout uspokojení svých pohledávek výkonem rozhodnutí (exekucí).

Přestože se odvolací soud neztotožnil zcela s právním hodnocením zjištěného skutkového stavu provedeným soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí je věcně správným. Na rozdíl od insolvenčního soudu je totiž odvolací soud toho názoru, že navrhovatel doložil, že vůči dlužníkovi má splatné pohledávky, a sice ty, jejichž existenci popíral dlužník tvrzením, že zanikly v důsledku zápočtu vzájemných pohledávek. Jak již dříve opakovaně judikoval Nejvyšší soud (viz např. usnesení sp. zn. 29 Odo 156/2005, 29 Odo 1355/2006 a 29 NSČR 42/2011), závěr, že není jisto, zda dlužník má, resp. měl vůči navrhujícímu věřiteli pohledávku způsobilou k započtení, totiž ve skutečnosti potvrzuje, že dlužník s obranou, že řádně doložená pohledávka zanikla, neuspěl, a na jeho základě nelze proto zamítnout insolvenční návrh pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhujícího věřitele.

Oproti tomu je i odvolací soud přesvědčen o tom, že listinné důkazy předložené navrhovatelem k doložení, resp. dlužníkem k popření pohledávek tvrzených navrhovatelem jsou natolik rozporného obsahu, že ke zjištění existence těchto pohledávek (jedná se o pohledávky, o nichž navrhovatel tvrdil, že vznikly v důsledku poskytnutí plnění podle smluv o dílo I. a II., resp. podle změnových listů) by skutečně bylo třeba provést dokazování přesahující meze insolvenčního řízení včetně znaleckého posouzení, zda fakturované práce byly vůbec provedeny, v jakém rozsahu a zda mu odpovídá vyúčtovaná cena. Konečně, pro rozhodnutí o odvolání je podle názoru odvolacího soudu podstatné to, že na rozdíl od fáze řízení předcházející vydání zamítavých rozhodnutí ze dne 25.3.2011 a 18.8.2011 předložil dlužník jak v řízení před soudem prvního stupně, tak před odvolacím soudem seznamy majetku, závazků a zaměstnanců zpracované ke dni 30.4.2012, resp. aktualizované ke dni 30.9.2012 a předložil i výpisy ze svých účtů u Komerční banky, a.s., Československé obchodní banky, a.s. a HSBC, a.s. dokumentujících stav finančních prostředků v období od 30.9. do 22.11.2012 (počínaje cca 45 miliony Kč ke dni 30.9.2012 a konče cca 62 miliony Kč ke dni 21.11.2012, přičemž dne 22.11.2012 byly na jeho účet připsány částky 99.000,-EUR a 1.354.375,-EUR), z nichž je zřejmé, že nepochybně postačují na úhradu pohledávek navrhovatele č. 9 a 11, jejichž zánik dlužník neprokázal, i zbývajících pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení věřiteli (v celkové výši cca 16 milionů Kč). Dlužno přitom poznamenat, že většina věřitelů, již přihlásili do insolvenčního řízení své pohledávky, vzala přihlášky v průběhu řízení zpět dříve, než odvolací soud rozhodl o odvolání navrhovatele.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že dlužník vyvrátil tvrzení navrhovatele o tom, že je platebně neschopným, odvolání navrhovatele důvodným neshledal a napadené usnesení podle ust. § 219 občanského soudního řádu jako ve výroku věcně správné potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl s přihlédnutím k výsledku odvolacího řízení a zavázal navrhovatele k náhradě dlužníkem účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, jež tvoří odměna ve výši 10.000,-Kč a dvě náhrady hotových výdajů advokáta po 300,-Kč (za vyjádření k odvolání a účast na jednání) zvýšené o daň z přidané hodnoty, tj. celkem ve výši 12.720,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 23.listopadu 2012

JUDr. Jiří Kareta, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová