2 VSPH 111/2016-B-18
MSPH 94 INS 19742/2015 2 VSPH 111/2016-B-18

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Daniela Peřestého, bytem Sluneční náměstí 2580/13, Praha 5, adresa pro doručování: Bellušova 1857/30, Praha 5, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 19742/2015-B-10 ze dne 18. listopadu 2015

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 19742/2015-B-10 ze dne 18. listopadu 2015 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 94 INS 19742/2015-B-10 ze dne 18.11.2015 neschválil oddlužení Daniela Peřestého (dále jen dlužník), prohlásil na jeho majetek konkurs a konstatoval, že insolvenční správkyní je Mgr. Jana Payne (dále jen správkyně).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že usnesením ze dne 10.9.2015 rozhodl o úpadku dlužníka, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil správkyni do funkce. Kromě toho na den 9.11.2015 nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů, na nichž bylo zjištěno, že má dlužník 6 věřitelů, jejichž pohledávky byly zjištěny. Dle zjištění správkyně má dlužník dvě živnostenská oprávnění, jejichž výkon je od 5.8.2013 do 2.8.2020 přerušen, z vyjádření dlužníka plyne, že vůči Plzeňskému Prazdroji, a.s. má závazek z podnikání ve výši 642.411,83 Kč. S poukazem na ust. § 389 odst. 1 písm. b) a § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona zdůraznil soud, že Plzeňský Prazdroj, a.s. uvedl v podání, jež bylo soudu doručeno dne 20.8.2015, že nesouhlasí s řešením úpadku dlužníka oddlužením. Soud z toho dovodil, že jsou dány skutečnosti, jež by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a podle ust. § 405 insolvenčního zákona rozhodl, jak uvedeno shora.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a umožnil řešit jeho úpadek oddlužením, popř. aby je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání poukazoval na to, že Plzeňský Prazdroj, a.s. v přihlášce pohledávky, již soudu doručil dne 20.8.2015, uvedl, že nesouhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením, neboť závazek pochází z podnikatelské činnosti dlužníka, ale v dalším průběhu řízení již proti oddlužení nic nenamítal, přičemž se přezkumného jednání a schůze věřitelů nezúčastnil. Zatímco stanovisko Plzeňského Prazdroje, a.s. nebránilo soudu v povolení oddlužení usnesením ze dne 10.9.2015, aniž by byl zjištěn jiný důvod bránící oddlužení, napadeným usnesením oddlužení neschválil. V podání, jímž odvolání doplnil, namítal dlužník, že se soud prvního stupně v rozporu s judikaturou vyjádřenou v usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 3/2009 zveřejněným ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod zn. R 79/2010 nezabýval posuzováním toho, zda existence tohoto závazku brání schválení oddlužení. Dlužník přitom zdůrazňoval, že závazek vůči Plzeňskému Prazdroji, a.s. vznikl původně jinému podnikateli, že jej však převzal tím, že vystavil směnku. Kromě toho poukazuje na ust. § 403 odst. 2 insolvenčního zákona a jeho interpretaci usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. 4 VSPH 531/2014-B-10 ze dne 4.4.2014 a usnesením Vrchního soudu v Olomouci č.j. 1 VSOL 998/2015-B-14 ze dne 30.9.2015 zdůrazňoval, že se žádný z věřitelů nezúčastnil schůze věřitelů konané dne 9.11.2015, na níž byl projednáván způsob jeho oddlužení, a žádný z věřitelů tedy námitky předvídané tímto ustanovením (že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení) nevznesl. Podle poslední věty tohoto ustanovení tedy platí, že věřitelé s oddlužením souhlasí bez zřetele k tomu, zda má dlužník dluhy z podnikání.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 389 insolvenčního zákona může dlužník insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odst. 1). Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže, a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (odst. 2).

Podle ust. § 405 odst. 1 a 2 téhož zákona neschválí insolvenční soud oddlužení, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ust. § 395 insolvenčního zákona zamítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí (odst. 1). Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (odst. 2).

Podle ust. § 403 odst. 2 insolvenčního zákona mohou věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, že dlužník má dluhy z podnikání.

Vzhledem k odvolací argumentaci považoval odvolací soud za nutné v prvé řadě uvést, že soudní judikatura vyjádřená například v usnesení Nejvyššího soudu ČR, na něž poukazoval dlužník (R 79/2009), interpretovala ust. § 389 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31.12.2013. Protože s účinností od 1.1.2014 bylo toto ustanovení spolu s dalšími, na ně navazujícími novelizováno zákonem č. 294/2013 Sb., v daném případě ji aplikovat nelze. Pokud jde o platnou právní úpravu, je odvolací soud toho názoru, že je pro posouzení subjektivní nepřípustnosti oddlužení v smyslu ust. § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona v případě, že dlužník má závazky z podnikání, určující, zda věřitel takové pohledávky vznese takovou námitku a vyjádří nesouhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením na schůzi věřitelů podle ust. § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, a jeho nesouhlas lze pominout toliko v případě, že by se jednalo o pohledávku bagatelní nebo že by se v kontextu dalších okolností věci jednalo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy.

Jak je zřejmé z toho, co uvedeno shora, v daném případě neschválil soud prvního stupně oddlužení proto, že dovodil, že nesouhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením vyjádřený Plzeňským Prazdrojem, a.s. v přihlášce pohledávky, resp. v průvodním podání doručeném soudu dne 20.8.2015 brání řešení úpadku dlužníka oddlužením. Z obsahu spisu však odvolací soud ověřil, že se schůze věřitelů konané dne 9.11.2015, jež rozhodovala o přijetí způsobu oddlužení, žádný věřitel nezúčastnil, o přijetí způsobu oddlužení nehlasoval a námitku, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, nevznesl. Dle poslední věty ust. § 403 odst. 2 insolvenčního zákona tedy platí, že věřitelé souhlasili s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Soud prvního stupně tedy zjevně pochybil, když za takové námitky považoval shora zmíněné podání Plzeňského Prazdroje, a.s.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž soud prvního stupně nejprve ověří, zda dlužník splňuje i další zákonem stanovené předpoklady podmiňující schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře (v napadeném rozhodnutí se o nich ani v nejmenším nezmínil), a poté rozhodne o tom, zda oddlužení dlužníka schvaluje, či nikoli.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 19. ledna 2016

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková