2 VSPH 1097/2015-A-11
MSPH 98 INS 11011/2015 2 VSPH 1097/2015-A-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice CK Real Development & Consulting, s.r.o., sídlem Jižní XV 1138, Praha 4, IČO: 28228472, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 98 INS 11011/2015-A-6 ze dne 4. května 2015

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 98 INS 11011/2015-A-6 ze dne 4. května 2015 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil CK Real Development & Consulting, s.r.o. (dále jen dlužnice), aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že z tvrzení obsažených v návrhu a z předložených listinných důkazů není schopen posoudit skutečné majetkové poměry dlužnice, neboť jako svůj jediný majetek označila několik splatných pohledávek, jejichž vymožením by mohly být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení, avšak zároveň uvedla, že je nebyla schopna vymoci. S poukazem na ust. § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a na účel a smysl institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení konstatoval, že pro prvotní fázi insolvenčního řízení je třeba zajistit finanční prostředky, jež bude mít insolvenční správce k dispozici ihned po svém ustanovení do funkce, a určil výši zálohy na 30.000,-Kč, neboť tato částka dle jeho názoru bude nutná ke zjištění a zajištění majetku dlužnice, k pořízení soupisu majetkové podstaty, přezkoumání účetnictví, přezkoumání přihlášených pohledávek a pokrytí výdajů spojených s vymáháním pohledávek dlužnice.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že k úhradě zálohy může použít pouze prostředky z rezervního fondu v rozsahu 10%, takže je schopna zaplatit toliko 20.000,-Kč a jiné prostředky nemá.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (viz ust. § 38 odst. 2 IZ).

Odvolací soud považoval v první řadě za potřebné zdůraznit, že s účinností od 1.1.2014 bylo ust. § 108 IZ kromě jiného doplněno v odstavci 1 úpravou, podle níž není důvodem, pro který by bylo možné upustit od požadavku na uhrazení zálohy, skutečnost, že dlužník nemá žádný (zpeněžitelný) majetek. Až na zákonem odůvodněné výjimky bude tedy povinnost k úhradě zálohy postihovat každého insolvenčního navrhovatele. Jinými slovy, výzva k zaplacení zálohy bude po splnění podmínek obsažených v ust. § 108 IZ namístě i tehdy, pokud dlužník nemá (dostatečný) majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení.

Z výše uvedeného rovněž plyne, že v případě zjištění absence majetku dlužníka použitelného pro účely insolvenčního řízení neposkytuje zákon podklad pro další pokračování v insolvenčním řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Disponuje-li dlužník takovým majetkem a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, lze pak požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se však, že dlužník není schopen zálohu zaplatit, výsledek tohoto testu zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle IZ.

Z obsahu spisu odvolací soud v dané věci ověřil, že dlužnice podala dne 27.4.2015 insolvenční návrh, jenž obsahuje všechny obligatorní náležitosti včetně povinných příloh, je tedy způsobilý projednání a lze očekávat, že na jeho podkladě bude možno rozhodnout o úpadku. Dlužnice v něm tvrdí, že má více věřitelů, vůči nimž má splatné závazky v celkové výši 42.309,-Kč, přičemž nevlastní finanční prostředky ani žádný majetek, jejž by bylo možno zpeněžit, a její pohledávky se jí rovněž nepodařilo vymoci. V seznamu pohledávek označila pohledávky za pěti věřiteli v celkové výši 255.535,-Kč, jejichž splatnost nastala od ledna 2010 do srpna 2013, a výslovně uvedla, že se jí je nepodařilo vymoci.

V dané věci je tak vskutku nutno očekávat řešení úpadku dlužnice konkursem (popř. nepatrným konkursem), v němž tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i odměna insolvenčního správce, která dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. bude činit nejméně 45.000,-Kč. Přitom je zřejmé, že kromě nároku na odměnu si činnost insolvenčního správce vyžádá též vynaložení určitých hotových výdajů spojených např. se soupisem a správou majetkové podstaty nebo s přešetřením majetkových poměrů dlužnice, případně jejích neúčinných právních úkonů.

Odvolací soud sdílí názor soudu prvého stupně, že v dané fázi řízení nelze s dostatečnou jistotou předvídat, zda se majetek dlužnice podaří zpeněžit a jakého výtěžku může být takovým zpeněžením dosaženo, resp. zda se jeho zpeněžením podaří získat finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení a v jakém časovém horizontu se tak stane (dlužnice sama dobytnost pohledávek zpochybnila). Proces zpeněžování majetku dlužnice (vymáhání pohledávek) insolvenčním správcem-nehledě na jeho ostatní činnosti související se soupisem majetkové podstaty a přezkoumáním přihlášených pohledávek-si navíc vyžádá okamžité náklady, jež je nutno zálohou zajistit.

K argumentaci dlužnice, že nedisponuje prostředky použitelnými na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, nelze než konstatovat, že jako podnikatelka byla podle ust. § 98 IZ povinna podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti (její neuhrazené závazky jsou splatné počínaje 31.3.2011). Jestliže před podáním insolvenčního návrhu nehospodařila s finančními prostředky náležitě a použila je k jinému účelu, a není proto schopna požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst k tíži toliko jí.

Soud prvého stupně proto nepochybil, když dlužnici uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši. Protože odvolání dlužnice důvodným neshledal, odvolací soud podle ust. § 219 občanského soudního řádu napadené usnesení potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 6. ledna 2016

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková