2 VSPH 1096/2014-A-27
KSPA 59 INS 32421/2012 2 VSPH 1096/2014-A-27

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice STAPRA 2000 , s.r.o., sídlem Dolní Dobrouč 322, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 59 INS 32421/2012-A-14 ze dne 25. února 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 59 INS 32421/2012-A-14 ze dne 25. února 2013 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ve výroku označeným usnesením uložil dlužnici STAPRA 2000 , s.r.o. (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek, aby do 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že z insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že ke dni podání insolvenčního návrhu měla dlužnice pouze pokladní hotovost ve výši 356,-Kč, přičemž z účetní uzávěrky ke dni 18.3.2012 navíc zjistil, že má movitý majetek nepatrné hodnoty a v rezervním fondu 10.000,-Kč. Cituje ust. § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) vysvětlil, že záloha na náklady insolvenčního řízení je nutná nejen k tomu, aby měl insolvenční správce k dispozici potřebné finanční prostředky nezbytné k výkonu své funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, ale i k zajištění úhrady jeho odměny, jež v případě konkursu činí 45.000,-Kč, s DPH pak 54.000,-Kč. Výši zálohy stanovil s ohledem na skladbu majetku dlužnice (rezervní fond) a na možnosti jeho zpeněžení.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že na úhradu zálohy nemá prostředky, neboť rezervní fond byl ke dni 31.12.2012 použit na umoření neuhrazené ztráty z minulých let a ani jednatelé nejsou schopni zálohu zaplatit. Zdůraznila přitom, že záloha nesmí být překážkou insolvenčního řízení tam, kde zákon příslušným subjektům přímo ukládá povinnost je zahájit. Navrhla proto, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a v řízení pokračoval.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) přezkoumal napadené usnesení-jež mu bylo soudem prvého stupně spolu s odvoláním předloženo až dne 27.5.2014-i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ ve znění účinném do 23.12.2013 mohl insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Odvolací soud považoval v první řadě za potřebné uvést, že s účinností od 1.1.2014 bylo ust. § 108 IZ kromě jiného doplněno v odstavci 1 úpravou, podle níž není důvodem, pro který by bylo možné upustit od požadavku na uhrazení zálohy, skutečnost, že dlužník nemá žádný (zpeněžitelný) majetek, a podle níž je třeba postupovat i v řízeních, jež byla zahájena dříve. Až na zákonem odůvodněné výjimky postihuje tedy povinnost k úhradě zálohy každého insolvenčního navrhovatele, resp. jinými slovy, výzva k zaplacení zálohy je při splnění podmínek obsažených v ust. § 108 IZ namístě i tehdy, pokud dlužník nemá (dostatečný) majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení. Insolvenční řízení s nedostatečným majetkem by pak měla být řešena podle ust. § 314 a § 315 IZ o nepatrném konkursu.

Z výše uvedeného rovněž plyne, že v případě zjištění absence majetku dlužníka použitelného pro účely insolvenčního řízení neposkytuje zákon podklad pro další pokračování v insolvenčním řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Disponuje-li dlužník takovým majetkem a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, lze pak požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se však, že dlužník není schopen zálohu zaplatit, výsledek tohoto testu zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle IZ.

Z insolvenčního návrhu a k němu připojených příloh odvolací soud v dané věci ověřil, že dlužnice má vůči více věřitelům splatné závazky přesahující 490.000,-Kč, přičemž kromě částky 356,-Kč v pokladně nemá žádný majetek. Nelze proto uzavřít, že má majetek postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Protože zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle novelizovaného ust. § 144 IZ, jež nabylo účinnosti dne 1.1.2014, je (již) vyloučeno, a prostředky nutné ke krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak, soud prvního stupně nepochybil, když po dlužnici zaplacení zálohy požadoval, přičemž i jím určenou výši lze považovat za přiměřenou.

Odvolací soud je totiž toho názoru, že za dosavadního stavu věci nelze řešit úpadek dlužnice jinak než konkursem (popř. nepatrným konkursem), v němž tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, jež dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a novelizované vyhlášky č. 313/2007 Sb. (která nabyla účinnosti dne 1.1.2014 a dle článku II. vyhlášky č. 398/2013 Sb. se aplikuje v tomto případě) bude činit nejméně 45.000,-Kč bez DPH. S ohledem na dosud zjištěný rozsah majetku dlužnice (toliko 356,-Kč) tak nelze mít za odůvodněný předpoklad, že zpeněžením majetkové podstaty mohou být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení.

K argumentaci dlužnice, že nedisponuje finančními prostředky použitelnými k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení, nelze než konstatovat, že jako podnikatelka byla dle ust. § 98 IZ povinna podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku. Jestliže před podáním insolvenčního návrhu nehospodařila s finančními prostředky náležitě a použila je k jinému účelu, a není proto schopna požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst k tíži toliko jí.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným, napadené usnesení shledal věcně správným a podle ust. § 219 o.s.ř. je potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 23. října 2014

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná