2 VSPH 1042/2012-B-16
KSCB 28 INS 21341/2011 2 VSPH 1042/2012-B-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Jany Pilbauerové, bytem Sídliště 683, Trhové Sviny, zahájené na návrh Equa bank, a.s., sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 28 INS 21341/2011-B-8 ze dne 3.května 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 28 INS 21341/2011-B-8 ze dne 3.května 2012 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným usnesením odmítl návrh Jany Pilbauerové (dále jen dlužnice) na povolení oddlužení a na její majetek prohlásil konkurs.

V odůvodnění usnesení uvedl, že usnesením ze dne 27.1.2012 vyhověl insolvenčnímu návrhu Equa banky, a.s. (dále jen Banka) a zjistil úpadek dlužnice. Pokud šlo o způsob řešení úpadku, konstatoval, že u dlužnice přichází v úvahu konkurs nebo oddlužení, a poukazoval na ust. § 390 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ), jež určuje, že pokud podá insolvenční návrh věřitel, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku, o čemž musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen.

Soud zdůraznil, že insolvenční návrh s náležitým poučením o možnosti podat návrh na povolení oddlužení byl doručen do vlastních rukou dlužnice dne 24.11.2011, avšak dlužnice podala (neúplný) návrh na povolení oddlužení až dne 29.2.2012, tedy zjevně opožděně. Postupoval proto podle ust. § 390 odst. 3 a § 149 IZ a rozhodl, jak uvedeno výše.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podala dlužnice včasné odvolání, v němž především uvedla, že by chtěla svůj závazek vůči Bance splácet, aby nepřišla o byt, v němž bydlí se svojí nemocnou dcerou a na němž vázne zástavní právo ve prospěch Banky. Zdůraznila, že v tomto směru již Banku kontaktovala, avšak neúspěšně.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 390 odst. 1 IZ musí dlužník podat návrh na povolení oddlužení spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen.

Podle ust. § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Z prvního z výše citovaných ustanovení vyplývá, že lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení počíná běžet za současného splnění dvou předpokladů: věřitelem podaný insolvenční návrh byl doručen dlužníku a dlužníku se dostalo poučení, že v zákonem určené třicetidenní lhůtě může podat návrh na povolení oddlužení.

Odvolací soud z doručenky (viz vedlejší dokument k č.l. A-7) ověřil, že insolvenční návrh Banky byl dlužnici vskutku doručen dne 24.11.2011 a že dlužnice podala návrh na povolení oddlužení (č.l. B-2) až dne 29.2.2012. Pro posouzení důvodnosti odvolání je tudíž rozhodující, zda obstojí závěr insolvenčního soudu o tom, že se dlužnici dostalo náležitého poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení.

Smysl poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, k němuž je insolvenční soud povinen při doručení věřitelského insolvenčního návrhu dlužníkovi, tkví v tom, aby dlužník, jenž splňuje zákonné předpoklady tohoto sanačního způsobu řešení svého úpadku, měl možnost uplatnit jej i tehdy, je-li insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem věřitele. Rozhodující přitom není forma poučení, nýbrž jeho obsah, tedy to, zda poskytnuté poučení bylo náležitě konkrétní, tj. zda dlužník obdržel podstatné informace, na jejichž základě se vskutku mohl rozhodnout, zda navrhne řešení svého úpadku (bude-li zjištěn) oddlužením.

Nejvyšší soud přitom v usnesení sp. zn. KSPL 27 INS 5504/2011, 29 NSČR 39/2012-B ze dne 26.6.2012 na dané téma konstatoval, že povinnost poskytnout dlužníku, který není insolvenčním navrhovatelem, poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení lze splnit např. poučením, podle něhož: Dlužník, který není podnikatelem a který má za to, že splňuje podmínky pro řešení svého úpadku oddlužením ve smyslu ust. § 389 a násl. IZ, může podat do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu na předepsaném formuláři, jenž je k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti, návrh na povolení oddlužení. Později podaný návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne . V témže usnesení pak dospěl k závěru, že pouhá citace ust. § 390 odst. 1 IZ není řádným poučením dlužníka o možnosti podat návrh na povolení oddlužení.

V posuzované věci odvolací soud zjistil, že insolvenční soud spolu s insolvenčním návrhem doručil dlužnici usnesení č.j. KSCB 28 INS 21341/2011-A-7 ze dne 21.11.2011 (dále jen Usnesení) obsahující ve výrokové části výzvu, aby se ve lhůtě 15 dnů od doručení Usnesení tam uvedeným způsobem písemně vyjádřila k insolvenčnímu návrhu Banky a sdělila, zda se vzdává práva účasti na projednání věci, popřípadě zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (bod I. výroku), a aby předložila seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1 IZ a účetní či jiné doklady, na jejichž základě by bylo možno posoudit, zda v daném případě není možno rozhodnout o nepatrném konkursu podle ust. § 314 IZ (bod II. výroku). V odůvodnění usnesení insolvenční soud uvedl, kdy a jakým návrhem bylo zahájeno insolvenční

řízení, poukazoval na ust. § 128 odst. 3 a § 133 odst. 3 IZ a odůvodnil, proč dlužnici vyzval k předložení požadovaných seznamů a k tomu, aby se vyjádřila k insolvenčnímu návrhu. Dále ji upozornil na účinky spojené s okamžikem zahájení insolvenčního řízení zakotvené v ust. § 109 IZ a na její povinnost obsaženou v ust. § 111 téhož zákona. Závěrečná část Usnesení, označená jako poučení, obsahuje (kromě jiného) poučení o tom, že dlužník, který není podnikatelem a jeho závazky nepocházejí z podnikání, může ve lhůtě 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu podat návrh na povolení oddlužení (ust. § 390 IZ) .

S přihlédnutím k tomu, že dlužnice nebyla poučena o důsledcích opožděně podaného návrhu na povolení oddlužení a o tom, že takový návrh je nutno podat na předepsaném formuláři, který je k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti, je odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu toho názoru, že nebyla řádně poučena o možnosti podat návrh na povolení oddlužení. Z tohoto důvodu jí nezačala běžet lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení, a její návrh ze dne 29.2.2012 byl tudíž uplatněn včas. Závěr soudu prvního stupně, že návrh na povolení oddlužení byl podán zjevně opožděně a že jediným možným způsobem řešení úpadku dlužnice je konkurs, je tak (prozatím) předčasný.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude třeba dlužnici dle ust. § 393 odst. 1 a 2 IZ vyzvat k tomu, aby návrh na povolení oddlužení v určené lhůtě (jež ovšem nesmí být delší než 7 dnů) opravila a doplnila, resp. podala na předepsaném formuláři, a současně ji poučit o tom, jak má opravu nebo doplnění provést a o následku spočívajícím v odmítnutí návrhu, nebudou-li v určené lhůtě odstraněny nedostatky návrhu bránící pokračovat v řízení nebo předloženy jeho řádné přílohy.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 28.srpna 2012

JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová