2 VSOL 995/2014-A-11
KSOL 10 INS 9581/2014 2 VSOL 995/2014-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Pavlíny Spurné, rodné číslo 695826/5325, bytem náměstí Svobody 1404/1, 785 01 Šternberk, o insolvenčním návrhu dlužnice, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24.7.2014, č. j. KSOL 10 INS 9581/2014-A-6,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužnici zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení. V důvodech usnesení uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení dne 7.4.2014. Podle propočtu soudu by poměr uspokojení věřitelů dlužnice v průběhu pěti let při výši nezajištěných závazků 234.396 Kč a příjmu dlužnice 4.539 Kč dosáhl nulového uspokojení. Dlužnice by nebyla schopna hradit ani odměnu insolvenčního správce. K příjmu dlužnice ve výši 10.000 Kč z příkazní smlouvy ze dne 28.12.2013 nelze přihlížet, jelikož jde pouze o předpokládaný příjem a navíc ze smlouvy neplyne, na jakou dobu je uzavřena. V tuto chvíli nelze odhadnout, jaký bude skutečný měsíční čistý příjem dlužnice za rok 2014 s ohledem na výdaje a příjmy za celé toto období. Tyto údaje budou známy až po podání daňového přiznání z příjmu fyzických osob za rok 2014. Soud tedy dovodil, že návrh na povolení oddlužení bude nutno zamítnout podle ust. § 395 odst. 2, písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ), neboť hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek. Současně dospěl k závěru, že dle ust. § 396 odst. 1 a § 108 odst. 1 IZ je nutno po dlužnici požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení, která v případě prohlášení konkursu umožní zajistit prostředky ke krytí nákladů insolvenčního správce. K tomu uvedl, že s ohledem na majetek dlužnice a výši postižitelných příjmů existuje důvodná obava, že v případě prohlášení konkursu by zde nebyly prostředky k pokrytí nákladů insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Namítala, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil příjem z příkazní smlouvy uzavřené s Radkem Procházkou. Budoucí příjem z řádného pracovního poměru je totiž rovněž jen příjmem předpokládaným, pracovní poměr může být v průběhu trvání doby oddlužení rovněž ze zákonných důvodů ukončen. Příkazní smlouva může být v souladu s ust. § 24, 40 a násl. občanského zákoníku také ukončena jen ze zákonných důvodů a občanský zákoník nemá žádné ustanovení o době, na kterou je možné příkazní smlouvu uzavřít. Proto dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním.

S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení (7.4.2014) je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění novely provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014. Podle ust. § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle ust. § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluh z podnikání.

Podle ust. § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ust. § 108 odst. 1 a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Soud prvního stupně učinil ve věci v zásadě správná zjištění. V návaznosti na tvrzení dlužnice o předpokládaných příjmech z jejího podnikání se odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně v prvé řadě zabýval charakterem závazků dlužnice. Z údajů uvedených dlužnicí v insolvenčním návrhu samotném i v seznamu závazků je zřejmé, že dlužnice je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více (cca 9) věřitelům, které jsou po dobu 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopna plnit, neboť je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2, písm. b/ IZ). V příloze č. 7 nazvané Prohlášení o podnikání dlužnice prohlásila, že je podnikatelkou, její závazky nejsou z podnikatelské činnosti, s výjimkou závazků vůči Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR a Okresní správě sociálního zabezpečení. Ze seznamu závazků a seznamu majetku nepochybně plyne, že závazek vůči Okresní správě sociálního zabezpečení je závazkem zajištěným. Avšak závazek vůči Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR ve výši 51.071 Kč je závazkem nezajištěným. Přitom celkové závazky dlužnice činí celkem 530.086 Kč, z toho nezajištěné závazky činí 234.396 Kč a závazky zajištěné 295.690 Kč. Pro posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o nutnosti zamítnutí návrhu dlužnice na povolení oddlužení ve smyslu § 395 odst. 2 IZ je rozhodné, že dlužnice ani netvrdila souhlas věřitele Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR s řešením jejího úpadku oddlužením (ani jej nedoložila). Dlužnice tak nesplňuje podmínku podle ust. § 389 odst. 2, písm. a) IZ, a proto její dluhy z podnikání brání řešení úpadku oddlužením. Lze tedy shrnout, že soud prvního stupně učinil správný závěr, že jediným možným řešením úpadku dlužnice je konkurs. Návrh dlužnice na povolení oddlužení bude totiž z výše uvedeného důvodu nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 a § 396 IZ).

Potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ust. § 108 IZ je v dané věci zcela odůvodněna. Ze seznamu majetku dlužnice je seznatelné, že dlužnice vlastní osobní automobil, rok pořízení 2012 za cenu 1.000 Kč, dále osobní automobil, rok pořízení 2010, pořizovací cena 36.000 Kč a vybavení bytu (televize, automatická pračka, lednička). Dále je majitelem zahrady o výměře 389 m2 zapsané na listu vlastnictví č. 110 pro k. ú. Stádlo, obec Štěpánov, a nemá k dispozici žádné pohotové finanční prostředky. O výtěžku zpeněžení uvedeného majetku dlužnice lze v této fázi řízení pouze spekulovat. Nelze s jistotou odhadnout, zda (vůbec) a za jakou částku bude majetek dlužnice zpeněžen. Proto je záloha jediným zdrojem úhrady nákladů insolvenčního řízení. Insolvenční správce musí mít již na počátku insolvenčního řízení k dispozici dostatek pohotových finančních prostředků k úhradě výdajů vynaložených na pořízení soupisu majetkové podstaty, její správu, nákladů zpeněžování, mezi něž patří především cestovné, náklady na ocenění majetkové podstaty, správní poplatky, inzerce či účetní služby. Tyto prostředky se mu dostanou právě formou zálohy. Po správci nelze spravedlivě požadovat, aby tyto náklady nesl ze svého. Shodně se soudem prvního stupně považuje odvolací soud zálohu ve výši 50.000 Kč za přiměřenou.

Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužnici se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 16. října 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu