2 VSOL 986/2016-A-16
KSBR 40 INS 9415/2016 2 VSOL 986/2016-A-16

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Vojtěcha Brhla v insolvenční věci dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem ve Znojmě, Obroková 1/12, PSČ 699 02, identifikační číslo 71874020, adresa pro doručování Brno, Křížová 103/8, PSČ 603 00, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7.7.2016, č. j. KSBR 40 INS 9415/2016-A-11,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužníku zaplatit ve lhůtě pěti dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech rozhodnutí uvedl, že dlužník v seznamu závazků tvrdil, že má splatné nezajištěné závazky v celkové výši 1.436.676,48 Kč a označil závazky, které vznikly v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, u každého takového závazku pak uvedl, že daný věřitel souhlasí s řešením úpadku dlužníka oddlužením. K dotazu insolvenčního soudu k náhodně vybraným třem věřitelům, vůči kterým má dlužník dluh z podnikání sdělila Česká republika-Okresní správa sociálního zabezpečení Znojmo, že jí není známo, že by dlužník o takový souhlas žádal a že by mu byl udělen. Podobně věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, který navíc sdělil, že dlužníku by takový souhlas udělil pouze za předpokladu úhrady 100 % jeho pohledávek. Insolvenční soud dospěl k závěru, že minimálně u dvou věřitelů nebylo tvrzení dlužníka o souhlasu věřitelů pravdivé. Dlužník má tedy dluhy z podnikání a tato skutečnost brání řešení jeho úpadku oddlužením. Proto lze přepokládat, že jeho návrh na oddlužení bude odmítnut podle § 390 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), a jeho úpadek bude řešen konkursem. V majetku dlužníka se nachází jen věci osobní potřeby a ze spisu nevyplývá, že by dlužník vlastnil pohotové finanční prostředky. Dále isir.justi ce.cz insolvenční soud vysvětlil smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení a odůvodnil její výši.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Tvrdil, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Dále namítal, že výzvou na dva věřitele insolvenční soud porušil článek 2 Listiny základních práv a svobod, respektive článek 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Soud vyzval pouze dva věřitele, přičemž v této fázi insolvenčního řízení není zdaleka postaveno najisto, že tito věřitelé své pohledávky v insolvenčním řízení uplatní, zda pohledávky těchto věřitelů vůbec existují a budou v insolvenčním řízení zjištěny a zda existují další pohledávky pocházející z podnikání. Insolvenční soud tak postupoval zcela proti logice a duchu insolvenčního zákona. Libovolně si vyložil kogentní ustanovení § 391 a § 392 IZ a dopustil se ničím neodůvodněného vybočení ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které dlužník nemohl předvídat. Podle dlužníka není nikde uvedeno, že k povolení oddlužení potřebuje písemné souhlasy věřitelů s pohledávkami, které pocházejí z podnikatelské činnosti dlužníka, s řešením jeho úpadku oddlužením. Pokud by zákonodárce písemný souhlas věřitele požadoval, jistě by takový požadavek promítl do textu § 392 odst. 1 IZ. Aktivní projev vůle věřitelů naopak vyžaduje § 403 IZ. Poukázal na závěry vyjádřené v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.2.2016, sp. zn. 2 VSPH 1231/2015, ze dne 6.5.2015, č. j. 2 VSPH 1964/2014-A-15 a v dalších dlužníkem označených rozhodnutích obou vrchních soudů. Insolvenční soud mohl mít maximálně pochybnosti o oprávnění dlužníka podat návrh na povolení oddlužení, tudíž měl v této fázi insolvenčního řízení oddlužení povolit a o jeho schválení nechat rozhodnout schůzi věřitelů. Dále dlužník uvedl, že mu nelze uložit povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Vyjádřil přesvědčení, že adekvátní výše zálohy představuje maximálně částku 10.000 Kč. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že dlužníku se záloha ve výši 50.000 Kč neukládá, případně napadené usnesení insolvenčního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně uložil dlužníku zaplatit ve lhůtě pěti dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000 Kč.

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal usnesení insolvenčního soudu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

V přezkoumávané věci dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení u insolvenčního soudu dne 21.4.2016. Z připojeného seznamu závazků dlužníka vyplývá, že dlužník má nejméně 12 věřitelů a celková výše jeho závazků činí 1.436.676,48 Kč. U závazků pocházejících z podnikatelské činnosti dlužník v seznamu závazků uvedl, že věřitel souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením. Ze spisu dále plyne, že insolvenční soud usnesením ze dne 23.5.2016 vyzval Okresní správu sociálního zabezpečení Znojmo, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky a TOMAKOV s. r. o. ke sdělení, zda je pravdivé tvrzení dlužníka, že souhlasí s řešením úpadku dlužníka oddlužením. Jak již uvedl v odůvodnění svého usnesení insolvenční soud, věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky v podání ze dne 30.5.2016 uvedla, že v souvislosti s daným insolvenčním řízení neevidují žádost dlužníka o udělení souhlasu s oddlužením. Souhlas by však mohli vydat pouze za předpokladu, že by dlužná částka byla uhrazena ve výši 100 %. Věřitel Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení v podání ze dne 30.5.2016 sdělila, že dle evidence není známo, že by Jan Herkus žádal o souhlas s oddlužením a že by mu tento souhlas byl udělen. Konečně věřitel TOMAKOV s. r. o. v podání ze dne 13.6.2016 k výzvě insolvenčního soudu uvedl, že souhlasí s tím, aby jeho pohledávky za dlužníkem byly podrobeny režimu oddlužení.

Po vyhodnocení údajů uvedených dlužníkem v insolvenčním návrhu a jeho příloh lze předběžně uzavřít, že dlužník se nachází v úpadku, neboť má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, 2 písm. b/ IZ).

Uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce.

V posuzované věci je nepochybné, že dlužník má nejméně vůči sedmi věřitelům závazky, které pocházejí z jeho podnikatelské činnosti. Tuto skutečnost uvedl dlužník v seznamu závazků. Souhlas těchto věřitelů s řešením jeho úpadku oddlužením sice dlužník tvrdil, avšak již v řízení před insolvenčním soudem vyšlo najevo, že tímto souhlasem dlužník ke dni podání insolvenčního návrhu nedisponoval. Ve spise je založen pouze souhlas věřitele TOMAKOV s. r. o., který věřitel doložil k výzvě insolvenčního soudu. Za této situace je správný závěr insolvenčního soudu, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení (§ 389 odst. 2, písm. a/ IZ) a lze tedy očekávat odmítnutí návrhu dlužníka na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ) a prohlášení konkursu na jeho majetek (§ 396 IZ).

V této souvislosti odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu Olomouci sp. zn. KSBR 29 INS 15846/2015, 1 VSOL 918/2015 ze dne 24. 9. 2015 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 49/2016), ve kterém Vrchní soud v Olomouci formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož má-li dlužník dluh z podnikání, je povinný již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí; postup podle ustanovení § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.

Odvolací námitce dlužníka je možno přisvědčit pouze potud, že z § 389 IZ vyplývá, že dlužníka-fyzickou osobu nelze předem vylučovat z oddlužení jenom proto, že má dluhy z podnikání. Dluhy z podnikání mimo jiné nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, pokud věřitelé, o jejichž pohledávky jde, s tím souhlasí. Potřebný souhlas věřitelů podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ pak skutečně není vyjmenován mezi doklady k návrhu na povolení oddlužení (§ 392 IZ), a proto tento souhlas nepochybně může být připojen i později.

Postup předjímaný v ustanovení § 397 odst. 1 věty druhé IZ, na které dlužník odkazuje, tedy povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí, přichází v úvahu pouze za situace, pokud dlužník v návrhu potřebné souhlasy věřitelů podle § 389 odst. 2 písm. a) IZ tvrdí a soud stanoviska věřitelů ještě nezná, takže není zatím postaveno najisto, zda dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Pokud je ovšem zřejmé, že dlužník souhlasy takových věřitelů nemá, jak je tomu v posuzované věci u věřitelů Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, je již mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluhy z podnikání, které brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ). To je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, a nikoli pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věty druhé IZ a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. K tomu je dlužno dodat, že není-li povoleno oddlužení, není již na programu schůze věřitelů uplatnění námitek proti oddlužení, takže nelze očekávat zákonnou fikci souhlasu pro případ včas neuplatněných námitek podle ustanovení § 403 odst. 2 IZ.

Dále se odvolací soud zabýval podmínkou poctivosti záměru sledovaného návrhem dlužníka na povolení oddlužení ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ (dle kterého insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr).

Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to je k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. K úsudku ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ mohou vést různá jednání dlužníka. Může jít například o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka, apod. (srovnej závěry usnesení Nejvyššího soudu České republiky sen. zn. 29 NSČR 14/2009 ze dne 28.7.2011, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 14/2012).

Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 32/2011 ze dne 28.3.2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 112/2012, dále k ustanovení § 395 IZ uvedl, že posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ) je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (k úpadku vedoucí) správou svého majetku.

Podle mínění odvolacího soudu situace nastalá v dané věci nasvědčuje tomu, že dlužník se nesnaží poctivě vyrovnat se svými věřiteli. Pokud dlužník ve svém insolvenčním návrhu i v seznamu závazků prohlásil, že věřitelé jeho závazků z podnikání souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením a současně věřitelé Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (vůči nimž má dlužník závazky z podnikání) mu takový souhlas dosud neudělili, lze v tomto jednání spatřovat nepoctivý záměr dlužníka sledovaný návrhem na povolení oddlužení, pro který je nutno jeho návrh na povolení oddlužení zamítnout a současně rozhodnout o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem (§ 396 IZ).

Insolvenční soud tedy postupoval správně, když uložil dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť je zřejmé, že dlužník nedisponuje pohotovými peněžními prostředky. Složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je tak v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu majetku dlužníka či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Účelem složené zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek zpeněžení majetkové podstaty, záloha by sloužila k úhradě dalších nákladů řízení, zejména odměny správce, čemuž má předejít právě institut zálohy.

Insolvenční soud správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení, když při způsobu řešení úpadku dlužníků konkursem činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč (§ 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb.). Dále insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti i náhrada jeho hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí insolvenčního soudu jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené zveřejněním v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 19. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu