2 VSOL 983/2014-A-17
KSBR 52 INS 21734/2014 2 VSOL 983/2014-A-17

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníků a) Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , 761 28 Velký Karlov 49, identifikační číslo 498 85 820 a b) Dany anonymizovano , anonymizovano , 761 28 Velký Karlov 49, identifikační číslo 756 40 333, o insolvenčním návrhu dlužníků, rozhodl o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14.8.2014, č. j. KSBR 52 INS 21734/2014-A-11,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í jen tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč ve lhůtě tří dnů od nabytí právní moci usnesení se u k l á d á oběma dlužníkům společně a nerozdílně.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně uložil navrhovateli-dlužníku, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech usnesení uvedl, že dlužník je podnikatelem od 20.8.1992, dlužnice podnikatelkou od 1.11.2003 a z podnikatelské činnosti mají nezajištěné závazky vůči třem věřitelům (Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, Okresní správa sociálního zabezpečení Karviná). S odkazem na ust. § 389 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ), dále uvedl, že pokud dlužník má dluhy z podnikání, lze oddlužení připustit pouze tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, vůči kterému má dlužník dluh z podnikání. V dané věci má dlužník prokazatelně nezajištěný dluh z podnikání a současně netvrdí ani nijak nedokládá, že věřitel souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením. Proto není dlužník ve smyslu ust. § 390 odst. 3 IZ osobou, která je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení. Je tak na místě, aby soud návrh na povolení oddlužení odmítl a současně rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Dále soud prvního stupně odkázal na názor Vrchního soudu v Olomouci vyslovený v usnesení č. j. KSBR 45 INS 26799/2013, 2 VSOL 1070/2013-A-16 ze dne 14.1.2014 a uzavřel, že daný stav věci vylučuje řešit úpadek dlužníků oddlužením. Závěrem vysvětlil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení a zdůraznil, že dlužníci nemají v současné době k dispozici dostatečné pohotové finanční prostředky, proto jim podle ust. § 108 odst. 2 IZ uložil povinnost zaplatit zálohu ve výši 50.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání. Namítali, že jsou osobami oprávněnými podat návrh na povolení oddlužení, neboť souhlasy věřitelů nejsou vyjmenovány mezi povinnými přílohami návrhu. Souhlasy věřitelů nemají, nežádali o ně a soud prvního stupně je k doložení souhlasu věřitele nevyzval.

S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení (8.8.2014) je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění novely provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014. Podle ust. § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle ust. § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluh z podnikání.

Podle ust. § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ust. § 108 odst. 1 a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z pohledu přezkumu závěrů soudu prvního stupně je v dané věci podstatné, že dlužníci ve svém insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení tvrdí závazky v celkové výši 1.261.719 Kč, z toho nezajištěné závazky ve výši 409.505 Kč a zajištěné závazky ve výši 852.210 Kč. Dále v návrhu uvedli, že z podnikání dlužníka pochází závazky vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 41.906 Kč, Finančnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj ve výši 3.460 Kč a Okresní správě sociálního zabezpečení Karviná ve výši 324.863 Kč. Z podnikání dlužnice pochází závazek vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 196.767 Kč. Soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení uvedl, že dlužníci mají vůči označeným věřitelům nezajištěné závazky, avšak ze seznamu závazků dlužníků ze dne 7.8.2014 vyplývají jiné skutečnosti. Závazek vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 41.906 Kč označili dlužníci jako závazek z podnikání a závazek zajištěný, závazek vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Karviná ve výši 324.863 Kč označili jako závazek z podnikání a závazek zajištěný, závazek vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 196.767 Kč rovněž označili jako závazek z podnikání a závazek zajištěný. Tyto skutečnosti ostatně odpovídají i údajům v katastru nemovitostí.

Z údajů uvedených v insolvenčním návrhu samotném i v seznamu závazků je zřejmé, že dlužníci jsou v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť mají peněžité závazky vůči více věřitelům, které jsou po dobu 30 dnů po lhůtě splatnosti a které nejsou schopni plnit, neboť je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, 2, písm. b/ IZ). Současně dlužníci tvrdí jeden nezajištěný závazek dlužníka z podnikání ve výši 3.460 Kč. Ve vztahu k tomuto závazku dlužníka z podnikání je správný závěr soudu prvního stupně, že dlužník má prokazatelně nezajištěný dluh z podnikání a současně netvrdí ani nijak nedokládá, že věřitel souhlasí s řešením jeho úpadku za pomoci oddlužení. Dlužníci totiž ve svém insolvenčním návrhu skutečně netvrdí žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že tento závazek z podnikání nebrání řešení úpadku dlužníka oddlužením ve smyslu ust. § 389 odst. 2 IZ spolu s uvedením konkrétního důvodu. Insolvenční zákon vyžaduje souhlas nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka, s tím, že úpadek dlužníka bude řešen oddlužením, což předpokládá procesní aktivitu dlužníka před podáním návrhu na povolení oddlužení v tom směru, aby si souhlas příslušných věřitelů obstaral. Dlužníci přitom v odvolání potvrzují, že souhlas zajištěného věřitele, jehož pohledávka vznikla v souvislosti s podnikáním dlužníka, nemají a ani o něj věřitele nežádali.

Námitka dlužníků, že soud prvního stupně nevyzval dlužníky k doložení souhlasu věřitele, není opodstatněná, neboť insolvenční zákon v žádném svém ustanovení neukládá insolvenčnímu soudu povinnost vyzývat dlužníka k doložení tohoto souhlasu. Odvolací soud je si vědom skutečnosti, že v tomto konkrétním případě je nezajištěný závazek dlužníka z podnikání oproti dalším závazkům dlužníka z podnikání (zajištěným) závazkem v nepoměrně nižší výši, avšak znění ust. § 389 odst. 1, písm. b) IZ je zcela jasné a pojem nemá dluh z podnikání nelze vyložit jinak, než jako nemá žádný dluh z podnikání . V tomto smyslu lze odkázat na obecnou část důvodové zprávy k revizní novele insolvenčního zákona, ze které ve vztahu k institutu oddlužení vyplývá, že byl navrhován posun oddlužení ve směru jeho použitelnosti fyzickými osobami (živnostníky), které hodlají uspokojovat pohledávky svých věřitelů i v průběhu oddlužení z příjmů dosahovaných podnikáním, ovšem za trvajícího předpokladu, že v době rozhodné pro posouzení přípustnosti oddlužení nemají dluhy z podnikání . Jinak by byla založena ničím neodůvodněná diskrepance v rozložení podnikatelského rizika pro podnikatele podle toho, zda jde o osoby fyzické nebo právnické. Výslovně k ust. § 389 IZ důvodová zpráva uvádí, že návrh podporuje záměr umožnit oddlužení i drobným živnostníkům (fyzickým osobám), aniž by museli ukončit podnikání, což zohledňuje text § 389 odst. 1 IZ . Dále je možno odkázat na ust. § 108 odst. 1, poslední věta IZ, podle kterého povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Toto ustanovení v dané věci nelze aplikovat.

Soud prvního stupně tedy zcela správně dospěl k závěru, že jediným možným řešením úpadku dlužníků je konkurs, když jejich návrh na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 a § 396 IZ).

Pokud dlužníci v podání připojeném k jejich odvolání odkazovali na označená rozhodnutí odvolacích soudů, nutno poznamenat, že nejednotnost rozhodování soudů není samozřejmě žádoucí, avšak nutno zdůraznit, že nepřipuštění oddlužení u dlužníků se závazky z podnikání, u nichž dlužník ani netvrdil souhlas věřitelů, je v rozhodovací činnosti zdejšího odvolacího soudu již ustálenou praxí (viz například usnesení č. j. KSBR 31 INS 29171/2013, 2 VSOL 440/2014-A-17 ze dne 17.6.2014, dále č. j. KSBR 44 INS 37125/2012, 2 VSOL 213/2014-A-12 ze dne 22.5.2014, KSBR 45 INS 13645/2014, 2 VSOL 620/2014-A-13 ze dne 13.8.2014 a další).

Ze seznamu majetku dlužníků je seznatelné, že dlužníci nemají k dispozici žádné pohotové finanční prostředky, vlastní movité věci představující základní vybavení bytu a domácnosti, dále rodinný dům a pozemek v k. ú. Velký Karlov. Proto je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ust. § 108 IZ. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho činnosti od počátku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát (§ 38 odst. 2 IZ), který by hradil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníků insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu. O výtěžku zpeněžení výše uvedeného majetku dlužníků lze v této fázi řízení pouze spekulovat, když nelze s jistotou odhadnout, zda (vůbec) a za jakou částku bude majetek zpeněžen.

Přestože soud prvního stupně nepochybil, pokud dovodil potřebu vyžadovat po dlužnících úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, bylo nutné napadené usnesení změnit. Avšak pouze tak, že povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč se ukládá oběma dlužníkům společně a nerozdílně. Proto odvolací soud napadené usnesení v tomto směru podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníkům se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 31. října 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu