2 VSOL 981/2014-A-11
KSBR 52 INS 21185/2014 2 VSOL 981/2014-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka: Ing. Bohumil anonymizovano , anonymizovano , Blažkova 14/2, 638 00 Brno, zastoupeného JUDr. Filipem Pundou, advokátem, Klášterská 126/II, 377 01 Jindřichův Hradec, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. srpna 2014, č.j. KSBR 52 INS 21185/2014-A-6

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně usnesením uložil dlužníkovi zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení, neboť zjistil, že dlužník má prokazatelně nezajištěný dluh z podnikání, netvrdí ani nijak nedokládá, že věřitel souhlasí s řešením jeho úpadku za pomoci oddlužení, a proto dlužník není ve smyslu ustanovení § 390 odst. 3 IZ osobou, která je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení a je namístě, aby insolvenční soud tento návrh na povolení oddlužení odmítl a současně rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Daný stav věci tedy vylučuje řešit úpadek dlužníka oddlužením, úpadek dlužníka může být řešen pouze konkursem a je potřeba umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Z insolvenčního návrhu a z jeho příloh vyplývá, že dlužník v současné době nemá k dispozici dostatečné pohotové finanční prostředky, proto soud rozhodl o povinnosti dlužníka zaplatit zálohu ve výši Kč 50.000, která je přiměřená očekávaným výdajům na úhradu nutných nákladů a odměny insolvenčního správce.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání a namítal, že některé jeho dluhy skutečně pocházejí z podnikání, dlouhodobě však již nepodniká a nelze jej považovat za podnikatele ve smyslu ustanovení § 420 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Tyto dluhy z podnikání záměrně nezatajil, nesleduje nepoctivý záměr. Naopak má snahu své dluhy uhradit, a to alespoň částečně cestou oddlužení plněním splátkového kalendáře, když při prohlášení konkursu na jeho majetek by jeho věřitelé nebyli uspokojeni vůbec z důvodu jeho nemajetnosti. Dlužník je zaměstnán u obchodní společnosti SITCOM.CZ, s.r.o., jeho příjem je nízký, průměrný čistý měsíční příjem činí 6.815 Kč, avšak v současné době je mu v případě schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře přislíben dar ve výši 11.000 Kč tak, aby mohlo dojít alespoň k částečnému uspokojení věřitelů a současně také k úhradě nákladů insolvenčního řízení, s tím, že odměna insolvenčního správce by byla hrazena právě z této měsíční splátky. K oprávněnosti dlužníka podat návrh na povolení oddlužení uvedl, že je přesvědčen, že je osobu oprávněnou tento návrh podat. Ustanovení § 389 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon nebo IZ ) sice uvádí, že dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, avšak insolvenční zákon po dlužníkovi nevyžaduje, aby spolu s návrhem na povolení oddlužení předkládal souhlas svých věřitelů s tím, že podnikatelské závazky budou řešeny oddlužením. Naopak, koncepce insolvenčního zákona vyžaduje aktivní projev věřitelů, jejichž pohledávky pochází z podnikatelské činnosti dlužníka, že s oddlužením dlužníka nesouhlasí. Uvedené vyplývá jak z ustanovení § 397 IZ, tak z doplněného ustanovení § 403 odst. 2 IZ, dle něhož platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Dlužník vyslovil přesvědčení, že existence závazků z podnikatelské činnosti by měla vést k prohlášení konkursu na majetek dlužníka pouze v souvislosti s výslovným nesouhlasem věřitele s oddlužením dlužníka. I v případě, že by dotčení věřitelé námitky vznesli, tyto ještě v souladu s ustanovením § 403 odst. 3 IZ posoudí soud a může o nich rozhodnout i negativním způsobem. Z toho činil závěr, že dlužník není povinen tvrdit, ani dokládat souhlas věřitelů s oddlužením a je osobou oprávněnou podat insolvenční návrh spolu s návrhem na povolení oddlužení a že jím uvedené dluhy nebrání řešení úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 IZ. Na podporu svého tvrzení odkazoval na přislíbený dar ve výši 11.000 Kč, z kterého by všechny jeho dluhy, vč. dluhů pocházejících z podnikání byly uspokojeny alespoň částečně. Navrhl proto, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se povinnost úhrady zálohy na náklady insolvenčního řízení neukládá.

S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení (1.8.2014) je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění novely provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014 (dále jen IZ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluh z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Soud prvního stupně učinil ve věci správná zjištění z údajů uvedených v insolvenčním návrhu samotném i v seznamu závazků ve vztahu k závazkům dlužníka, k souhlasu věřitelů dlužníka s řešením úpadku oddlužením, na základě kterých dospěl i ke správným skutkovým a právním závěrům. Lze shrnout z těchto údajů, že dlužník tvrdí devět závazků vůči pěti věřitelům v celkové výši 1.800.000 Kč, některé z podnikání dlužníka, dlužník je tedy v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více věřitelům, které jsou po dobu 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, 2, písm. b/ IZ). Současně dlužník netvrdil žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že závazky z podnikání nebrání řešení úpadku dlužníka oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 IZ spolu s uvedením konkrétního důvodu. Správný je rovněž názor soudu prvního stupně, že insolvenční zákon vyžaduje souhlas nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka, s tím, že úpadek dlužníka bude řešen oddlužením, což předpokládá procesní aktivitu dlužníka před podáním návrhu na povolení oddlužení v tom směru, aby si souhlasy příslušných věřitelů obstaral.

Argumentace dlužníka, že insolvenční zákon v ustanovení § 397 a § 403 odst. 2 IZ vyžaduje aktivní projev věřitelů, jejichž pohledávky pochází z podnikatelské činnosti dlužníka, že s oddlužením dlužníka nesouhlasí a že existence závazků z podnikatelské činnosti by měla vést k prohlášení konkursu na majetek dlužníka pouze v souvislosti s výslovným nesouhlasem věřitele s oddlužením dlužníka a že dlužník není povinen tvrdit, ani dokládat souhlas věřitelů s oddlužením, není přiléhavá.

Z obecné části důvodové zprávy k revizní novele insolvenčního zákona ve vztahu k institutu oddlužení vyplývá, že byl navrhován posun oddlužení ve směru jeho použitelnosti fyzickými osobami (živnostníky), které hodlají uspokojovat pohledávky svých věřitelů i v průběhu oddlužení z příjmů dosahovaných podnikáním, ovšem za trvajícího předpokladu, že v době rozhodné pro posouzení přípustnosti oddlužení nemají dluhy z podnikání . Text zákona (§ 389 odst. 1, písm. b/ IZ) je přitom jasný a pojem nemá dluh z podnikání nelze vyložit jinak než jako nemá žádný dluh z podnikání . Jiný výklad by založil ničím neodůvodněnou diskrepanci v rozložení podnikatelského rizika pro podnikatele podle toho, zda jde o osoby fyzické nebo právnické. Výslovně k ustanovení § 389 IZ důvodová zpráva uvádí, že návrh podporuje záměr umožnit oddlužení i drobným živnostníkům (fyzickým osobám), aniž by museli ukončit podnikání, což zohledňuje text § 389 odst. 1 IZ . Dále je možno odkázat na ustanovení § 108 odst. 1, poslední věta IZ, podle kterého povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Toto ustanovení v dané věci nelze aplikovat, neboť oddlužení povolit nelze.

Soud prvního stupně tedy zcela správně dospěl k závěru, že jediným možným řešením úpadku dlužníka je konkurs, přičemž návrh na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 a § 396 IZ).

Ze seznamu majetku dlužníka je zřejmé, že nemá k dispozici žádné pohotové finanční prostředky a vlastní pouze věci osobní potřeby. Proto je zcela odůvodněna nezbytnost zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 IZ. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho činnosti od počátku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát (§ 38 odst. 2 IZ), který by hradil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníků insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu. Soud prvního stupně stanovil správně i výši zálohy částkou 50.000 Kč, neboť je nutno vzít v úvahu minimální výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem v částce 45.000 Kč bez DPH a další náklady s konkursem spojené, zejména hotové výdaje insolvenčního správce.

Z těchto důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníku se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 29. října 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu