2 VSOL 978/2015-A-13
KSBR 26 INS 14966/2015 2 VSOL 978/2015-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka: a) Petr anonymizovano , anonymizovano , 769 01 Rymice 194, a dlužníka b) Lenka anonymizovano , r.č.: 645303/0298, 769 01 Rymice 194, IČO: 675 22 467, o insolvenčním návrhu dlužníka s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. července 2015, č.j. KSBR 26 INS 14966/2015-A-7

tak to:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. července 2015, č.j. KSBR 26 INS 14966/2015-A-7 s e p o t v r z u j e.

Odův odně ní:

Označeným usnesením krajský soud uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně-pracoviště Husova 15, neboť v návrhu na povolení oddlužení chybí prohlášení dlužníka o tom, že věřitelé, vůči nimž má dlužník závazky z podnikání, souhlasí s řešením úpadku formou oddlužení. Chybí uvedení rozhodných skutečností nutných pro posouzení dlužníkova nároku na řešení jeho úpadku ve formě oddlužení, což je překážkou pro povolení oddlužení dlužníka, protože dlužník není osobou oprávněnou tento návrh podat. S ohledem na to je zřejmé, že insolvenční soud bude muset v souladu s § 390 odst. 3 IZ návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítnout, neboť nebylo prokázáno, že dlužník je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, a současně rozhodnout o způsobu řešení úpadku dlužníků konkursem

(§ 396 IZ). Pro nedostatek pohotových prostředků soud stanovil zálohu ke krytí nákladů řízení, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení dlužník podal blanketní odvolání, které přes příslib nijak nedoplnil.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Insolvenční návrh dlužník podal soudu dne 8.6.2015, proto s ohledem na přechodná ustanovení tohoto zákona je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o.s.ř.).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal na podkladě spisu napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužník-fyzická osoba může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, pouze tehdy, pokud nemá dluhy z podnikání (odstavec 1, písm. b/), anebo pokud se jedná o dluh z podnikání, který nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, tedy jen souhlasí-li s tím věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde-li o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že podle údajů v insolvenčním návrhu a předloženého seznamu závazků má dlužník má 8 věřitelů, u nichž má 17 závazků v celkové výši 1.023.684 Kč. Závazky vůči České správě sociálního zabezpečení ve výši 38.799 Kč, a vůči Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně ve výši 26.000 Kč, pocházejí z podnikatelské činnosti. Dlužník netvrdí ani nijak nedokládá, že tito věřitelé souhlasí s řešením jeho úpadku za pomoci oddlužení.

Z dosud uvedeného je zřejmé, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více věřitelům (nejméně dvěma), které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2, písm. b/ IZ). Současně je zřejmé, že má nezajištěné závazky z podnikání, přičemž věřitelé těchto závazků nedali s oddlužením souhlas. Zákon ovšem existencí souhlasu podmiňuje věcnou legitimaci dlužníka k podání insolvenčního návrhu s návrhem na povolení oddlužení (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ). Nedostatek souhlasu či alespoň tvrzení o uděleném souhlasu věřitele k oddlužení vůči závazku z podnikatelské činnosti a faktické neudělení takového souhlasu má za následek skutečnost, že dlužník není aktivně legitimován k podání takového návrhu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 2011 sen. zn. NS 29 NSČR 9/2009 ve věci KSUL 70 INS 3940/2008 se závěrem: Věcná legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení vymezená ve smyslu § 389 odst. 1 insolvenčního zákona požadavkem, že dlužník není podnikatelem, ani nemá dluhy vzešlé z podnikání, představuje subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení. Jejich zkoumáním se soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení zabývá jen se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), a zjištění o nesplnění těchto podmínek vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 insolvenčního zákona. ). Tyto závěry zřetelně nekorespondují s dlužníkem uváděnými judikáty, proto se jimi řídit nelze. K tomu, aby se dlužníku dostalo věcné legitimace k podání návrhu na oddlužení, bylo proto jeho povinností alespoň tvrdit, že má (jasné, výslovné a nepodmíněné) souhlasy věřitelů mající pohledávky z podnikání dlužníka (srovnej též dlužníkem zmiňovanou judikaturu Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 VSOL 371/2015-A-11, č. j. 3 VSOL 540/2015-A-15 nebo č. j. 2 VSOL 1155/2014 -A-11 nebo nejnověji usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 VSOL 918/2015-A-18, KSBR 29 INS 15846/2015 ze dne 24. září 2015). Nečinnost věřitele nebo úvahy o výhodnosti způsobů řešení úpadku takovým výslovným souhlasem nejsou. Odvolací soud tedy uzavírá: 1. Dlužník je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit všechny pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečnosti, tedy i to, že má dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání. Má-li dluhy z podnikání, je povinen tvrdit existenci některé z výjimek (§ 389 odst. 2 IZ) ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení (§ 389 odst. 1 IZ). 2. Pokud dlužník v návrhu na povolení oddlužení souhlasy věřitelů podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ jen tvrdí, ale nedokládá, není zatím postaveno najisto, zda dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Tyto pochybnosti jsou důvodem postupu dle § 397 odst. 1, věty druhé IZ, tedy povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. 3. Pokud ovšem dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ ani netvrdí, nebo dodatečně na výzvu soudu sdělí, že souhlasy nemá, anebo vyjde-li v řízení najevo výslovný nesouhlas jednoho z věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (a nejde o pohledávky dle § 389 odst. 2, písm. b/ nebo c/ IZ), dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ a následnému svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. 4. Podmiňuje-li věřitel, vůči němuž má dlužník nezajištěný závazek z podnikání, svůj souhlas s řešením dlužníkova úpadku oddlužením uspokojením 100 % všech jeho pohledávek, nelze to považovat za souhlas s řešením úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ (již citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 VSOL 918/2015-A-18, KSBR 29 INS 15846/2015 ze dne 24. září 2015).

Za tohoto stavu odvolací soud zcela souhlasí s krajským soudem, že dlužník není oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, neboť netvrdil ani nedoložil skutečnosti, z nichž by insolvenční soud mohl jednoznačně dovodit, že závazek z podnikání nebrání uplatnění institutu oddlužení. Správný je též závěr soudu, že vzhledem k nedostatku souhlasu věřitele, který má za dlužníkem pohledávku z podnikání, s řešením úpadku dlužníka oddlužením lze očekávat, že podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ bude návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítnut a jediným možným řešením jeho úpadku je konkurs (§ 396 IZ). Dlužník přitom nemá žádné pohotové finanční prostředky ani jiný hodnotnější majetek zajišťující získání okamžitých prostředků. Za této situace je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 IZ. Soud prvního stupně stanovil správně i výši zálohy částkou 50.000 Kč, neboť bylo nutno vzít v úvahu minimální výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem v částce 45.000 Kč bez DPH (§ 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a další náklady, zejména hotové výdaje insolvenčního správce, přičemž účelem zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. V daném případě soud prvního stupně s přihlédnutím k majetkovým poměrům dlužníka, které podle obsahu spisu ani později nedoznaly rozhodné změny, shledal, že důvody pro složení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč jsou dány, a tento je zcela správný.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 28. ledna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Vladimíra Kvapilová předseda senátu