2 VSOL 978/2012-A-13
KSBR 24 INS 25030/2012 2 VSOL 978/2012-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , bytem Soběsuky 67, 798 03 Plumlov, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.10.2012, č. j. KSBR 24 INS 25030/2012-A-8,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e.

Odůvodnění: V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V důvodech usnesení uvedl, že dlužník podal u soudu insolvenční návrh dne 12.10.2012 a domáhal se rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení. Vyšel z tvrzení dlužníka o tom, že ačkoli je dlužník v pracovním poměru od 17.9.2012, dříve podnikal v oblasti pohostinství, živnostenské oprávnění bylo přerušeno ke dni 31.8.2012, jeho celkové závazky činí 1.120.099,74 Kč, z toho závazky ve výši 894.147,66 Kč jsou z podnikání a ve výši 225.952,08 Kč se jedná o závazky soukromé. Jelikož závazky z podnikání přesahují více než 79 % z celkových závazků, nejedná se o závazky z podnikání nepatrné, a proto není možno řešit úpadek dlužníka oddlužením. Proto vyzval soud dlužníka dle ust. § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ) k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť je to nutné ke krytí budoucích nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Výši zálohy určil soud v maximální možné částce.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Namítal, že zálohu není schopen uhradit ve stanovené lhůtě z důvodu nedostatku finančních prostředků. Dále uvedl, že v současné době již nepodniká, je v zaměstnaneckém poměru a zálohu je schopen uhradit ve splátkách počínaje prosincem 2012.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.) a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ust. § 389 odst. 1 IZ, dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z obsahu spisu vyplývá, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení se dlužník domáhal zjištění úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Tvrdil, že má celkem 22 závazků v celkové výši 1.120.099,74 Kč, z podnikání má celkem 15 závazků v celkové výši 894.147,66 Kč včetně příslušenství, z této částky jsou celkem 4 závazky vůči státním orgánům a největší dluh z podnikání má dlužník na nedoplatku nájemného restaurace, v níž podnikal. Dalších 7 závazků v celkové výši 225.952,08 Kč je soukromých. Prohlásil, že není podnikatelem a kromě osobních věcí nemá žádný hodnotnější majetek. V seznamu majetku dlužník shodně potvrdil, že nemá žádný majetek kromě osobních věcí a bydlí v podnájmu, nevlastní osobní automobil, ani jinou movitou či nemovitou věc.

Po stránce skutkové lze tedy uzavřít, že zjištění o závazcích dlužníka, uvedená v odůvodnění napadeného usnesení, jsou zevrubná a správná a je možno na ně pro stručnost odkázat. Plynou z údajů uvedených v insolvenčním návrhu a dlužník je ve svém odvolání nezpochybňuje.

Soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom, že řešení úpadku oddlužením je vyloučeno u dlužníků, kteří jsou považování za podnikatele. Institut oddlužení, jakožto zvláštní způsob řešení úpadku, není určen pro všechny dlužníky, ale jen pro dlužníky nepodnikatele. Za podnikatele je nutno považovat osoby, jež splňují některé z kritérií vymezených v ust. § 2 odst. 1 obchodního zákoníku. Judikatura se již ustálila na výkladu ust. 389 odst. 1 IZ, podle něhož se za podnikatele (pro účely posuzování přípustnosti oddlužení) považuje i osoba, která není zákonem (podle norem hmotného práva) považována za podnikatele, avšak má závazky vzešlé z jejího (dřívějšího) podnikání. V tomto směru lze odkázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.3.2008, sp. zn. KSPL 29 INBS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 104 v roce 2008 a zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79 v roce 2009. V posuzované věci soud prvního stupně správně uzavřel, že závazky dlužníka z podnikání představují celkem částku 894.147,66 Kč, což činí téměř 80 % z jeho celkových závazků (1.120.099,74 Kč). Ostatně s tímto závěrem soudu prvního stupně dlužník ani nepolemizuje.

Na základě výše uvedených zjištění a závěrů dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že úpadek dlužníka není řešitelný oddlužením a jediným možným způsobem řešení jeho úpadku se jeví konkurs. To proto, že návrh na povolení oddlužení byl podán někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, což vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tento názor formuloval Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 31.3.2011, sp. zn. NSČR 11/2009, KSUL 43 INS 2864/2008. Za této situace je požadavek soudu prvního stupně a složení zálohy na náklady insolvenčního řízení důvodný. Právě do výše zálohy uložené mu v částce 50.000 Kč soustředil dlužník své odvolací námitky, když tvrdil, že tuto částku není schopen uhradit s ohledem na nedostatek finančních prostředků. Úvaha o výši zálohy, potřebné na náklady insolvenčního řízení, se odvíjí od závěru o předpokládaném rozsahu a skladbě majetkové podstaty, jež vyplývá zejména z dlužníkova insolvenčního návrhu a seznamu majetku. V seznamu majetku dlužník neuvedl žádné finanční prostředky. Jeho majetek tvoří pouze osobní věci. Složení zálohy na náklady insolvenčního řízení v maximální výši 50.000 Kč je tedy nezbytné, neboť smyslem a účelem této zálohy je umožnit činnost insolvenčního správce již od počátku jeho ustanovení do funkce. Zejména se jedná o náklady insolvenčního správce související se zjišťováním stavu majetku dlužníka, se zpeněžováním případného majetku dlužníka, případně se zjišťováním majetku jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka. V neposlední řadě slouží záloha jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Po správci nelze spravedlivě požadovat, aby tyto náklady nesl ze svého.

Důvodem pro neuložení povinnosti k zaplacení zálohy nemůže být skutečnost, že dlužník v současné době nemá dostatek finančních prostředků k její úhradě. Je zcela na dlužníkovi, bude-li trvat na věcném projednání insolvenčního návrhu, jakým způsobem si prostředky k úhradě zálohy opatří.

Ze všech výše uvedených důvodů je usnesení soudu prvního stupně věcně správné, proto je odvolací soud podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

V Olomouci dne 10. ledna 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. anonymizovano Fuksíková předsedkyně senátu