2 VSOL 976/2013-A-26
KSBR 27 INS 4220/2013 2 VSOL 976/2013-A-26

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Ing. Marie Jalové, rodné číslo 635818/2072, Popovická 927, 664 42 Modřice, adresa pro doručování Hráského 15, 148 00 Praha-Chodov, o insolvenčním návrhu a) dlužnice a b) věřitele Ing. Romana anonymizovano , anonymizovano , bytem Gaštanová 1868/16, 900 31 Stupava, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Martinem Svobodou, Ph.D., advokátem, se sídlem Koliště 7, 602 00 Brno, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6.8.2013, č. j. KSBR 27 INS 4220/2013-A-15,

takto:

I. Odvolání dlužnice proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně se o d m í t á. II. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích II., III. a IV. p o t v r z u j e. III. Odvolání dlužnice proti výrokům V. a VI. usnesení soudu prvního stupně se o d m í t á.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně zjistil úpadek dlužnice Ing. Marie Jalové (výrok I.), návrh na povolení oddlužení odmítl (výrok II.), insolvenčním správcem ustanovil Ing. Pavla Sattlera (výrok III.), na majetek dlužnice prohlásil konkurs (výrok IV.) a ve výrocích V. až XIII. vyslovil výzvy a uložil povinnosti ve smyslu ust. § 136 odst. 2, písm. c) až i) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ).

Na odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že se dlužnice domáhala insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení podaným u soudu dne 18.2.2013 rozhodnutí o úpadku a jeho řešení povolením oddlužení. Ve formuláři na povolení oddlužení uvedla, že v roce 2008 dostala nabídku účastnit se zajímavého projektu, půjčila si větší částky, které hodlala splatit z provizí, avšak následkem krize se projekty neuskutečnily. Dostala se do exekucí a ztratila práci. Dlužnice však v návrhu neoznačila dva své věřitele a o jejím úpadku neuvedla nic bližšího. Pouze v kolonce 21 formuláře se nesrozumitelně zmínila o svých jednotlivých závazcích, ale i zde chybí konkrétní údaje o splatnosti minimálně dvou jejích závazků vůči dvěma různým věřitelům a alespoň dva věřitelé nejsou označeni řádně. Insolvenční návrh dlužnice tedy postrádá jednu ze základních náležitostí návrhu, kterou je uvedení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek. Dále soud zdůraznil, že k návrhu nebyla přiložena žádná příloha, ačkoliv byl podáván již po páté. Soud mohl insolvenční návrh odmítnout a nezabývat se návrhem na povolení oddlužení, přesto vyzval dlužnici k doplnění jejího návrhu. Výzva jí byla doručena dne 19.4.2013. Dlužnice však na výzvu nereagovala, pouze uvedla, že vzhledem k časové tísni neměla možnost konzultace s právním zástupcem. Jednání dlužnice při opakovaném podávání neúplných a vadných insolvenčních návrhů vyhodnotil soud jako účelové, protože nepředpokládá u vysokoškolsky vzdělané osoby omezení schopnosti vnímání, pochopení a porozumění. Dovodil, že podáváním nesprávných návrhů dlužnice chce docílit jiných důsledků, než skutečného oddlužení, obvykle to bývá oddálení exekuce. Tuto pochybnost ostatně potvrdil i věřitel Ing. Minarovič, podle kterého bylo již několikrát rozhodnuto o nařízení dražby v rámci zahájené exekuce, leč dražby byly vždy odročeny právě z důvodů zahájení insolvenčního řízení. Dne 19.2.2013 přistoupil do řízení věřitel Ing. Roman Minarovič a zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Podle soudu prvního stupně má tento věřitel za dlužnicí exekuovatelnou pohledávku ze smlouvy o půjčce, kterou prokázal notářským zápisem NZ č. 336/2009, N 361/2009 ze dne 2.4.2009 s doložkou vykonatelnosti. Věřitel poskytl dlužnici a jejímu manželovi půjčku 1.500.000 Kč, dlužnice se zavázala půjčku vrátit do 6.5.2009 s úrokem ve výši 5 % ročně, což neučinila. Uhradila pouze částku 700.000 Kč, která byla započtena na úroky z prodlení, běžný úrok a jistinu. Pohledávka představuje celkem 1.256.197 Kč (jistina 925.208 Kč a úroky 330.989 Kč). Dlužnice pohledávku uznala tím, že ji uvedla v seznamu svých věřitelů. Závěrem soud prvního stupně shrnul, že insolvenční návrh dlužnice je vadný, bylo by jej možno odmítnout pro neprojednatelnost, soud však dal dlužnici možnost opravit a doplnit i její návrh na povolení oddlužení, na což dlužnice nereagovala. Proto soud odmítl insolvenční návrh dle ust. § 393 odst. 3 IZ a současně podle ust. § 396 rozhodl o prohlášení konkursu na majetek dlužnice k návrhu věřitele Ing. anonymizovano .

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Uvedla, že výslovně napadá výroky I. až VI. usnesení. Tvrdila, že závěr soudu prvního stupně o jejím úpadku je nesprávný, když ze skutkových okolností uvedených v napadeném usnesení nelze takový závěr dovodit. Soud prvního stupně měl insolvenční návrh pro jeho neprojednatelnost odmítnout a neměl současně s odmítnutím rozhodnout o zjištění úpadku dlužnice. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení (18.2.2013) je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014. S účinností od tohoto data byl insolvenční zákon změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle článku II. zákona č. 294/2013 Sb. platí zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném od nabytí účinnosti tohoto zákona, i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. Rovněž občanský soudní řád byl s účinností od 1.1.2014 novelizován zákonem č. 293/2013 Sb. Podle článku II., bodu 2 tohoto zákona, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

S ohledem na vymezení rozsahu, v jakém dlužnice usnesení soudu prvního stupně napadla, se odvolací soud nejprve zabýval otázkou objektivní přípustnosti dlužnicí podaného odvolání. Účastník totiž může napadnout rozhodnutí soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje (§ 201 o.s.ř.). Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně o zjištění úpadku dlužnice je třeba uvést, že soud prvního stupně učinil správná zjištění. Pro úvahy odvolacího soudu je rozhodné, že insolvenční řízení dlužnice bylo zahájeno dne 18.2.2013, kdy Krajskému soudu v Brně byl doručen insolvenční návrh dlužnice ze dne 18.2.2013 spojený s návrhem na povolení oddlužení. V bodu 06 tohoto návrhu dlužnice výslovně vyznačila, že insolvenční návrh je spojený s návrhem na povolení oddlužení a navrhuje, aby soud rozhodl o hrozícím úpadku dlužnice a zároveň o povolení oddlužení. Následně přistoupil do řízení insolvenčním návrhem ze dne 19.2.2013 věřitel Ing. Roman Minarovič. Za situace, kdy soud prvního stupně rozhodl o zjištění úpadku dlužnice na základě obou insolvenčních návrhů (věřitele Ing. Romana anonymizovano i dlužnice samotné) je nutno aplikovat ust. § 141 odst. 1, věty první IZ (podle kterého není přípustné odvolání proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka). Proto odvolací soud odvolání dlužnice proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně odmítl podle ust. § 218, písm. c) o.s.ř.

Výzvy uvedené ve výrocích V. až XIII. napadeného usnesení představují povinné náležitosti rozhodnutí o úpadku vymezené v ust. § 136 odst. 2, písm. c) až i) IZ. Svou povahou náleží mezi rozhodnutí činěná insolvenčním soudem v rámci výkonu jeho dohlédací činnosti dle ust. 11 IZ. Protože insolvenční zákon zároveň nestanoví, že tyto výzvy a výroky je možno odvoláním napadnout (§ 141 odst. 1, věta druhá IZ), není proti nim odvolání přípustné (§ 91 IZ). Z těchto důvodů postupoval odvolací soud podle ust. § 218, písm. c) o.s.ř. a odvolání dlužnice proti výrokům V. a VI. usnesení jako nepřípustné odmítl.

Ve zbylém rozsahu (proti výrokům II. až IV. usnesení) je odvolání dlužnice odvoláním včasným a podaným oprávněnou osobou. Odvolací soud proto přezkoumal usnesení v tomto rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.

Rozhodnutí o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení založil soud prvního stupně na závěru, že návrh dlužnice na povolení oddlužení podaný dne 18.2.2013 zůstal vadný, přestože usnesením ze dne 22.2.2013 byla dlužnice vyzvána k jeho doplnění. Soud prvního stupně dlužnici vyzval usnesením ze dne 22.2.2013, č. j. KSBR 27 INS 4220/2013-A-6 k doplnění a opravě insolvenčního návrhu a návrhu na povolení oddlužení v naznačených směrech. Požadoval doplnit seznam majetku dlužnice, seznam závazků dlužnice, seznam zaměstnanců dlužnice, dále listiny dokládající úpadek nebo hrozící úpadek dlužnice, výpis z rejstříku trestů, doklady prokazující příjmy za poslední tři roky a očekávané příjmy v následujících pěti letech, aktuální znalecké ocenění všech nemovitostí a případně zajištěného movitého majetku. Dlužnice na toto usnesení, které jí bylo doručeno dne 19.4.2013, nereagovala a neučinila tak ani do dne vydání napadeného usnesení. Nutno zdůraznit, že soud prvního stupně dlužnici v usnesení ze dne 22.2.2013 poučil o tom, že pokud nebude návrh řádně opraven a doplněn, soud návrh na povolení oddlužení odmítne podle ust. § 393 odst. 3 IZ a současně rozhodne o způsobu řešení úpadku konkursem. Soud prvního stupně správně vyhodnotil, že insolvenční návrh dlužnice ze dne 18.2.2013 trpěl vadami, neboť dlužnice v něm zcela nedostatečným způsobem vylíčila skutečnosti rozhodující k osvědčení jejího úpadku. V průběhu insolvenčního řízení však přistoupil do řízení insolvenčním návrhem ze dne 19.2.2013 věřitel Ing. Roman Minarovič a jeho návrh splňoval náležitosti řádného insolvenčního návrhu. Jelikož tento věřitelský insolvenční návrh, který je považován (ve smyslu ust. § 107 odst. 1, věty první IZ) za přistoupení k řízení a který došel soudu prvního stupně před rozhodnutím o původním insolvenčním návrhu dlužnice, obsahoval náležitosti, které chyběly v insolvenčním návrhu dlužnice a pro jejichž nedostatek by jinak bylo možné původní insolvenční návrh odmítnout, byly tím vady původního insolvenčního návrhu dlužnice zhojeny

(srovnej závěry Nejvyššího soudu ČR vyslovené v usnesení ze dne 28.3.2012, senátní značky 29 NSČR 20/2012).

Za shora popsaného stavu věci postupoval soud prvního stupně správně, pokud dlužnici, která nereagovala na řádnou výzvu soudu ze dne 22.2.2013 k doplnění návrhu na povolení oddlužení, její návrh na povolení oddlužení odmítl podle ust. § 393 odst. 3 IZ. K návrhu na povolení oddlužení totiž dlužnice ani přes řádné poučení soudu prvního stupně nedoložila zákonem požadované přílohy ve smyslu ust. § 392 odst. 1 IZ. Výše uvedené úvahy odvolacího soudu nesou s sebou i závěr o nedůvodnosti odvolací argumentace dlužnice, že soud prvního stupně měl její insolvenční návrh odmítnout pro neprojednatelnost. V souladu s ust. § 396 IZ soud prvního stupně také správně rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem (výrok IV.). Rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení i o prohlášení konkursu na majetek dlužnice jsou tedy věcně správná, proto je odvolací soud podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

Ve vztahu k odvoláním napadenému rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce dlužnice ve svém odvolání nenamítala ničeho. Ze znění ust. § 26 IZ zcela jednoznačně plyne, že jako důvod odvolání proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce může dlužník uplatnit pouze dvě skutečnosti. Předně může namítat, že insolvenční správce nesplňuje podmínky pro ustanovení do funkce. Dále může tvrdit skutečnosti, které zakládají důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce. Jelikož dlužnice žádný z těchto zákonem vymezených důvodů ve svém odvolání netvrdila, nemohl odvolací soud dospět k jinému závěru, než že odvolání proti ustanovení Ing. Pavla Sattlera insolvenčním správcem není důvodné. Dále lze uvést, že ani z obsahu spisu nevyplývá žádná pochybnost o správnosti postupu soudu prvního stupně při ustanovení insolvenčního správce. Ing. Pavel Sattler je zapsán v seznamu insolvenčních správců a opatřením předsedy Krajského soudu v Brně ze dne 1.8.2013 byl jmenovaný určen do funkce insolvenčního správce v daném insolvenčním řízení. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí soudu prvního stupně o ustanovení insolvenčního správce je rovněž věcně správné, proto bylo odvolacím soudem podle ust. § 219 o.s.ř. potvrzeno.

Poučení: Proti výroku II. tohoto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239 o.s.ř.).

Proti výrokům I. a III. tohoto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. f/ o.s.ř.).

Usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, navrhujícímu věřiteli a insolvenčnímu správci se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 8. ledna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu