2 VSOL 957/2013-A-11
KSOL 10 INS 19389/2013 2 VSOL 957/2013-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Jaroslava Lipského, rodné číslo 720916/5766, 789 74 Kamenná 7, zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem, se sídlem Okružní 10, 789 85 Mohelnice, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 31.7.2013, č. j. KSOL 10 INS 19389/2013-A-4

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvod nění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci uložil dlužníkovi ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech tohoto usnesení uvedl, že insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno dne 11.7.2013. Dlužník je zcela nemajetný, avšak z výpisu z katastru nemovitostí ke dni 11.7 2012 soud zjistil, že dlužník rok před zahájením řízení vlastnil nemovitosti, pozemek parc. č. 117/8 (zahrada) zapsaný na LV č. 157 pro k. ú. Kamenná a bytovou jednotku č. 7/18 v budově č. p., 7 na parcele č. 34/2, vše na LV č. 318 pro k. ú. Kamenná. Nemovitosti převedl darovací smlouvou na Karla Lipského s právními účinky vkladu ke dni 14.2.2013. Soud vyhodnotil jednání dlužníka v časové návaznosti na podání návrhu na povolení oddlužení jako jednání sledující nepoctivý záměr. Návrh na vklad vlastnického práva byl podán dne 14.2.2013, insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno dne 11.7.2013, to je 5 měsíců po převodu vlastnictví. Dlužník však podal insolvenční návrh již dříve (9.5.2013), tento návrh byl usnesením ze dne 30.5.2013 odmítnut. Dále soud uvedl, že bezúplatným převodem nemovitosti se dlužník zbavil podstatné části svého majetku bezprostředně před podáním návrhu na povolení oddlužení. Došlo tak k úmyslnému zkrácení uspokojení věřitelů, a to zejména s ohledem na skutečnost, že dlužník tento převod ve svém insolvenčním návrhu nevzpomněl. K převodu došlo v době, kdy již byl dlužník v prodlení s placením svých závazků, neboť ze seznamu závazků plyne, že v době převodu již zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků. Nadto dlužník v bodě 06 uvedl, že v této době již věřitel uplatnil pohledávku za dlužníkem v soudním řízení. Jelikož soud dospěl k závěru, že návrhem dlužníka je sledován nepoctivý záměr, je to důvod pro zamítnutí insolvenčního návrhu a jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení úpadku dlužníka je konkurs. S ohledem na výši pohotových finančních prostředků existuje důvodná obava, že v případě prohlášení konkursu by zde nebyly prostředky k pokrytí nákladů insolvenčního řízení. Proto uložil soud dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu ve výši 50.000 Kč, když v případě prohlášení konkursu činí minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč dle vyhlášky č. 313/2007 Sb.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Tvrdil, že soud rozhodl o uložení zálohy, aniž by dlužníka požádal o doplňující vysvětlení všech okolností případu. Pokud by tak postupoval, zjistil by, že do předmětné situace se dlužník nedostal vlastní vinou. Z dobré vůle pomoci kamarádovi podepsal ručitelské prohlášení Vladimíru Hauptovi a Ludmile Laštůvkové při sjednávání úvěrové smlouvy s Českomoravskou stavební spořitelnou a.s. Dále dlužník podrobně popsal jednání s Vladimírem Hauptem ohledně plateb závazků z poskytnutého úvěru a částečně i průběh soudního řízení o dlužnou částku z úvěru. Uzavřel, že dlužníci z úvěru s největší pravděpodobností přijdou o byt, když hodnota bytu nepokryje ani pohledávku věřitele. Je potom zcela jisté, že by Českomoravská stavební spořitelna a.s. v rámci exekuce vymáhala plnění i po dlužníkovi jako ručiteli. Nicméně jeho příjem je dostačující k úhradě minimálně 50% dluhu. Proto převodem bytu na otce v žádném případě nesledoval nepoctivý zájem, jen se chtěl ochránit, aby se z něj nestal bezdomovec. Dále v podrobnostech odkázal na závěry Vrchního soudu v Olomouci uvedené v rozhodnutí sp. zn. 2 VSOL 217/2010 ze dne 15.7.2010 se závěrem, že i v dané věci měl soud vyzvat dlužníka k doplnění údajů, jaký majetek větší hodnoty vlastnil v posledních třech letech před podáním insolvenčního návrhu, jakým způsobem eventuálně naložil se získanými prostředky z převodu tohoto majetku apod. Proto soud pochybil, pokud při zkoumání podmínek podle ust. § 395 odst. 1, písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ) od dlužníka tyto údaje nevyžadoval. Důsledkem tohoto nesprávného postupu soudu jsou pak nesprávné skutkové závěry ve vztahu k posuzování nepoctivého jednání dlužníka. Závěrem dlužník poukázal na výši svých závazků a výši čistého měsíčního příjmu (16.000 Kč). I pokud by na splácení závazku bylo použito pouze 6.000 Kč, v průběhu pětiletého období by bylo uhrazeno všem věřitelům 360.000 Kč, což je více jak 50% závazků. Navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ust. § 108 odst. 1 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Podle ust. § 395 odst. 1 písm. a) IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že je jím sledován nepoctivý záměr.

Podle ust. § 395 odst. 3 písm. a) a písm. b) věty prvé IZ, na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení lze usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního orgánu a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy.

Podle ust. § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

V rovině skutkového stavu věci předně nutno uvést, že soud prvního stupně učinil ve věci správná zjištění z insolvenčního návrhu (včetně seznamu majetku a závazků) a z výpisu z katastru nemovitostí ke dni 11.7.2012, na základě kterých dospěl ke správným skutkovým závěrům. Ostatně dlužník tato zjištění soudu prvního stupně ani nezpochybňoval. Své odvolací námitky proti závěru soudu prvního stupně o tom, že návrhem na povolení oddlužení dlužník sleduje nepoctivý záměr, založil na tvrzení, že soud prvního stupně učinil pro svůj závěr zjištění nedostatečná. Proto se také v odvolání snažil objasnit, jakým způsobem se dostal do situace, kdy Českomoravská stavební spořitelna a.s. po dlužníku uplatňuje svou pohledávku z ručitelského závazku sjednaného jako zajištění za splácení úvěru poskytnutého

Vladimíru Hauptovi a Ludmile Laštůvkové. Dále z obsahu spisu vyplývá, že dlužník má 2 věřitele (Českomoravskou stavební spořitelnu a.s. a svého otce) a výše jeho celkových závazků činí 557.827 Kč.

Podle ust. § 395 odst. 1 písm. a) IZ je jedním z důvodů pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení důvodný předpoklad, že návrhem na povolení oddlužení dlužník sleduje nepoctivý záměr. Insolvenční zákon výslovně nedefinuje, co se rozumí nepoctivým záměrem, který odůvodňuje zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, případně jeho neschválení. V ust. § 395 odst. 3 IZ zákonodárce vymezil pouze příkladmo (demonstrativním výčtem) skutečnosti, z nichž lze bez dalšího spolehlivě usuzovat na nepoctivost dlužníkova záměru sledovaného návrhem na povolení oddlužení. Tímto demonstrativním výčtem dal zákonodárce v rozhodovací praxi vodítko pro výklad tohoto zákonného ustanovení. Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr ve smyslu ust. § 395 odst. 1 písm. a) IZ, je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení.

V posuzované věci odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že na nepoctivý záměr dlužníka sledovaný návrhem na povolení oddlužení lze usuzovat i tehdy, jestliže dlužník před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení převedl majetek darovací smlouvou na svého otce, tedy převedl majetek, který mohl být použit k úhradě jeho závazků vůči věřitelům. Přitom je nutno zdůraznit, že je na věřitelích dlužníka, jakou formu oddlužení, zda plněním splátkového kalendáře či zpeněžením majetkové podstaty (případně kombinaci obou forem), zvolí (§ 398 a § 399 IZ). V přezkoumávané věci dlužník krátce před podáním insolvenčního návrhu (cca 5 měsíců) převedl darem nemovitý majetek na osobu blízkou (otce), čímž znemožnil případné zpeněžení tohoto majetku pro uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka. Nelze pominout skutečnost, že jedním ze dvou (pouze) věřitelů dlužníka je právě otec dlužníka Karel Lipský s pohledávkou ve výši 30.000 Kč, přičemž na jmenovaného převedl dlužník nemovitosti (bezplatně), aniž by pohledávka dlužníkova otce splatná (dle seznamu závazků) dne 31.12.2011 byla jakýmkoliv způsobem tímto převodem dotčena (vypořádána, narovnána). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně v tomto jednání dlužníka spatřuje nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení, a proto lze předpokládat, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude z tohoto důvodu zamítnut (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ). Ve shodě se soudem prvního stupně je odvolací soud dále toho názoru, že skutečnost, že dlužník ve svém insolvenčním návrhu žádným způsobem nezmínil bezúplatný převod svých nemovitostí na otce, jde k tíži dlužníka. Stejně tak nelze odhlédnout od toho, že k bezúplatnému převodu vlastnictví došlo v době (14.2.2013), kdy již byl dlužník dlouhodobě v prodlení s placením svých závazků (závazek z půjčky byl splatný dne 31.12.2011, závazek z ručitelského prohlášení dne 29.2.2012).

Na základě výše uvedených skutečností a závěrů odvolací soud shledává odvolání dlužníka jako nedůvodné. Soud prvního stupně rozhodl správně, pokud uložil dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení podle ust.

§ 108 IZ, přičemž přihlédl k tomu, že dlužník nemá žádné pohotové finanční prostředky (v hotovosti nebo na účtu). Soud prvního stupně správně poukázal na účel zálohy, kterým je umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho činnosti od počátku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Složená záloha správci umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, případně majetku dalších osob, který by z hlediska institutu neúčinnosti, odporovatelnosti a neplatnosti právních úkonu dlužníka mohl též náležet do majetkové podstaty dlužníka. K tomu je nutno uvést, že náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát (§ 38 odst. 2 IZ), který by hradil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu.

Soud prvního stupně stanovil správně i výši této zálohy částkou 50.000 Kč s odkazem na výši minimální odměny insolvenčního správce v částce 45.000 Kč při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem a s ohledem na další náklady s konkursem spojené, zejména hotové výdaje insolvenčního správce. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 28. listopadu 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Petra Jahodová předsedkyně senátu