2 VSOL 947/2016-A-38
KSOS 25 INS 5703/2016 2 VSOL 947/2016-A-38

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Vojtěcha Brhla v insolvenční věci dlužníka Ondřeje Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Příbram, Tyršova 108, PSČ 261 01, adresa pro doručování: Příbor, Dukelská 1342, PSČ 742 58, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 25 INS 5703/2016-A-25 ze dne 30.6.2016,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil insolvenčnímu navrhovateli-dlužníku, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech rozhodnutí uvedl, že dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Z výpisu z rejstříku trestů soud zjistil, že dlužník byl Okresním soudem v Příbrami dne 28.5.2007 uznán vinným ze spáchání trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, dne 18.6.2007 byl Obvodním soudem pro Prahu 8 uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci, krádeže a trestného činu podvodu, dne 3.7.2008 byl Okresním soudem v Příbrami uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu úvěrového podvodu, dne 27.8.2008 byl Obvodním soudem pro Prahu 8 uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání isir.justi ce.cz a pozměňování veřejné listiny a dne 15.7.2009 byl Okresním soudem v Příbrami uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu úvěrového podvodu v recidivě a za spáchání trestného činu úvěrového podvodu. Z výkonu trestu byl dlužník propuštěn v listopadu 2015. S odkazem na ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), soud prvního stupně uzavřel, že v jednání dlužníka spatřuje nepoctivý záměr, neboť dlužník se opakovaně dopouštěl majetkové trestné činnosti, úvěrovým podvodem vylákal či se pokusil vylákat peněžní prostředky, trestný čin krádeže spáchal vloupáním a způsobil svými činy značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Ačkoliv k odsouzení dlužníka došlo v delší době před podáním návrhu na povolení oddlužení, soud má za to, že pokud byl dlužník ve výkonu trestu odnětí svobody, nelze tuto dobu zohlednit jako dobu, kdy dlužník nepáchal majetkovou trestnou činnost, protože se napravil, neboť po tuto dobu dlužník nepáchal majetkovou trestnou činnost z důvodu, že mu v tomto bylo odnětím svobody fakticky zabráněno. Dlužník netvrdil, že by uhradil škodu způsobenou trestnou činností, nepoukazoval na žádné zcela výjimečné okolnosti, trestné činy majetkové povahy páchal opakovaně. Nadto má vůči věřiteli Obvodní soud pro Prahu 8 závazky, které mu vznikly v souvislosti s trestnou činností. Lze proto předpokládat, že insolvenční návrh dlužníka bude zamítnut podle ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ a současně bude podle ustanovení § 396 odst. 1 IZ na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Ze seznamu majetku vyplývá, že dlužník nemá žádný hodnotný majetek, soud proto uložil dlužníku povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 IZ.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Uvedl, že má sice trestní minulost, která souvisí s majetkovou trestnou činností, ale podle jeho názoru to nijak nebrání povolení oddlužení, když trestní minulost sama o sobě nemůže vytvářet předpoklad nepoctivého jednání. Poukázal na to, že poslední trestný čin spáchal více než před osmi lety, po celou dobu výkonu trestu se choval řádně, a proto byl i podmíněně propuštěn soudem. Zdůraznil, že po většinu doby výkonu trestu byl zaměstnán a dluhy z trestné činnosti platil, po propuštění si zajistil práci a žije řádně. Oddlužení zvolil proto, že má velké množství závazků a není schopen je vzhledem k jejich úročení efektivně splácet. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil.

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník podal u soudu prvního stupně dne 9.3.2016 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení (na předepsaném formuláři), kterým se domáhá rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedl, že má 12 věřitelů, vůči nimž má 14 vykonatelných nezajištěných závazků v celkové výši 538.517 Kč, které jsou všechny po době splatnosti déle než 3 měsíce. K návrhu dlužník připojil seznam majetku, seznam závazků a seznam zaměstnanců. V seznamu závazků své závazky specifikoval tak, že označil věřitele, uvedl právní důvod a výši závazků, včetně doby jejich splatnosti (tak, že tyto závazky nesplácí více než 12 měsíců). Současně k návrhu připojil výpis z evidence rejstříku trestů fyzických osob, ze kterých vyplývají zjištění, která uvedl soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Předně je nutno uvést, že není vyloučeno, aby insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu požadoval po dlužníkovi jako navrhovateli zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení i v případě, že se dlužník současně domáhá povolení oddlužení. Potřeba složení zálohy na náklady insolvenčního řízení vyvstane zejména v situaci, kdy by v případě rozhodnutí o úpadku dlužníka byl návrh na povolení oddlužení zamítnut nebo odmítnut a bylo rozhodnuto o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (§ 396 odst. 1 IZ).

Z údajů uvedených v insolvenčním návrhu a jeho přílohách je dle odvolacího soudu zřejmé, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více věřitelům, které jsou po dobu 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, odst. 2 písm. b/ IZ).

Podle § 395 odst. 1 písm. a) IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr.

Podle § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ, jež zakotvuje podmínku poctivosti záměru sledovaného návrhem dlužníka na povolení oddlužení, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to je k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. K úsudku ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ mohou vést různá jednání dlužníka. Může jít například o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka, apod. (srov. závěry v usnesení Nejvyššího soudu České republiky sen. zn. 29 NSČR 14/2009 ze dne 28.7.2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 14/2012).

Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 32/2011 ze dne 28.3.2012 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 112/2012) dále k ustanovení § 395 IZ uvedl, že posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ) je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (k úpadku vedoucí) správou svého majetku.

Soudní praxe se již za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 sjednotila v názoru, že ne každé odsouzení za trestný čin majetkové či hospodářské povahy vede automaticky k nezvratnému závěru, že jde o nepoctivý záměr dlužníka, ale že dlužník může tvrdit a dokládat skutečnosti, které tento závěr vyvrátí.

Odvolací soud na tomto místě připomíná, že novela insolvenčního zákona účinná od 1. 1. 2014 sice zrušila původní § 395 odst. 3 IZ, který obsahoval demonstrativní výčet skutečností, z nichž bylo možno usuzovat na nepoctivost dlužníkova záměru sledovaného návrhem na povolení oddlužení; jednalo se o předchozí insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka a pravomocné odsouzení pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy. To ovšem neznamená, že při zkoumání poctivosti dlužníkových záměrů insolvenční soud nezohlední (mimo jiné) i výše uvedené skutečnosti, přičemž se s přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu může jednat o skutečnosti zásadní.

Z tohoto důvodu zůstávají i nadále v platnosti závěry obsažené v usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. KSBR 40 INS 3720/2008, 2 VSOL 181/2008-A-14 ze dne 18. 12. 2008 v tom smyslu, že pravomocné odsouzení v době před podáním návrhu na povolení oddlužení pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy dlužníka zcela nezbavuje možnosti úspěšně se domáhat povolení oddlužení. Musí však tvrdit a prokazovat takové specifické okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že i přes existenci odsouzení se u něho o nepoctivý záměr nejedná. Obecně lze říci, že takové okolnosti by mohly spočívat například v tom, že dlužník beze zbytku uhradil škodu způsobenou trestným činem, zcela výjimečnými okolnostmi případu, jež mohou vyplývat zejména z povahy trestného jednání dlužníka, míry jeho účasti na spáchání činu, následku jeho jednání, výši a druhu uloženého trestu atd., či v chování dlužníka po vynesení odsuzujícího rozsudku.

V přezkoumávané věci soud prvního stupně založil své rozhodnutí toliko na závěru, že dlužník svým návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr, neboť v letech 2007 až 2009 byl opakovaně odsouzen za majetkovou trestnou činnost, v rámci které způsobil svými činy značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek, a má závazky, které mu vznikly v souvislosti s jeho trestnou činností, přičemž netvrdil, že by uhradil škodu způsobenou trestnou činností, ani nepoukazoval na žádné zcela výjimečné okolnosti. Soud prvního stupně však k tomuto závěru (s výjimkou toho, že dlužník má závazek pocházející z jeho trestné činnosti vůči věřiteli Obvodní soud pro Prahu 8) neučinil žádná konkrétní zjištění, a proto je napadené rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Na základě shora uvedeného odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud prvního stupně opětovně posoudí dlužníkův návrh na povolení oddlužení ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ, zejména s ohledem na tvrzení, která uvedl dlužník v odvolání, případně dlužníka vyzve k doplnění tvrzení či doložení potřebných důkazů, a teprve poté opětovně zváží, zda je odůvodněn postup podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ k uložení povinnosti dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a v jaké výši.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 29. listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu