2 VSOL 942/2015-A-12
KSBR 29 INS 13361/2015 2 VSOL 942/2015-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci v insolvenční věci dlužníka: Eduard anonymizovano , anonymizovano , bytem, Nejedlého 383/11, 638 00 Brno, IČO 87190168, o insolvenčním návrhu dlužníka s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 29 INS 13361/2015-A-7 ze dne 3. srpna 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 29 INS 13361/2015-A-7 ze dne 3. srpna 2015 s e p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Označeným usnesením krajský soud uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně-pracoviště Husova 15, neboť dlužník ve svém návrhu netvrdil ani nedoložil žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že závazky vůči výše uvedeným věřitelům, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka, nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením ani tyto skutečnosti nedoložil. S ohledem na to je zřejmé, že by insolvenční soud musel v souladu s § 390 odst. 3 IZ návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítnout, neboť nebylo prokázáno, že dlužník je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, a současně rozhodnout o způsobu řešení úpadku dlužníků konkursem (§ 396 IZ). Pro nedostatek pohotových prostředků či jiného nezajištěného majetku soud stanovil zálohu ke krytí nákladů řízení, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení dlužník podal obsáhlé odvolání a tvrdil, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolával se tak odvolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 221 odstavec 1 písm. g) o. s. ř. Odvolatel v prvé řadě namítal, že k doložení skutečností, z nichž bude vyplývat,

že závazky z podnikání nebrání uplatnění institutu oddlužení, stačí prohlášení, které dlužník již učinil v přípisu s názvem Doplnění insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení ze dne 8. června 2015. V tomto podání dlužník sdělil, že dluhy z jeho podnikání nebrání řešení úpadku oddlužením, neboť věřitelé těchto závazků souhlasí s řešením úpadku oddlužením, protože dlužníkovi není známo, že by některý z nich vyslovil proti řešení úpadku oddlužením nesouhlas ani při osobních či telefonických jednání, ani v rámci korespondenčního styku. Z okolností, které v insolvenčním řízení doposud vyšly najevo, rovněž nic nenasvědčuje tomu, že by tito věřitelé s řešením úpadku oddlužením nesouhlasili. Dlužník vyslovil názor, že pokud by věřitelé s řešením úpadku oddlužením nesouhlasili, jistě by takovou informaci vyjádřili právě při osobních nebo telefonických jednáních nebo v korespondenčním styku, nebo sdělením adresovaným přímo insolvenčnímu soudu. K ničemu takovému nedošlo, neboť lze očekávat, že pro věřitele je varianta řešení úpadku oddlužením výrazně výhodnější oproti řešení úpadku konkursem. Dlužník odkazoval zejména na judikaturu Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 VSOL 371/2015-A-11, č. j. 3 VSOL 540/2015-A-15 nebo č. j. 2 VSOL 1155/2014-A-11. Dlužník dále namítl, že krajský soud se dopustil nepřípustné interpretační libovůle, pokud svévolně vyložil kogentní zákonnou úpravu § 391 a § 392 IZ tak, že dlužník je povinen soudu spolu s návrhem na povolení oddlužení předkládat písemný souhlas věřitelů závazků, které pochází z podnikatelské činnosti dlužníka, s řešením úpadku dlužníka oddlužením případně, že dlužník musí alespoň v návrhu na povolení oddlužení tvrdit, že takové souhlasy mu byly věřiteli poskytnuty. Odvolatel citoval zmíněná zákonná ustanovení a učinil svůj závěr, že písemný souhlas věřitelů závazků pocházející z podnikání s řešením úpadku dlužníka oddlužením, ani takové tvrzení dlužníka, že tento souhlas byl věřitelem udělen, nejsou uvedeny mezi obsahovými náležitostmi návrhu na povolení oddlužení, dokonce ani formulář zveřejněný Ministerstvem spravedlnosti žádný prostor pro uvedení takových skutečností neobsahuje. Pokud krajský soud požadoval tvrdit, že souhlasy věřitelů závazků pocházející z podnikatelské činnosti s řešením úpadku oddlužením v rámci povolení oddlužení dlužníkovi takové souhlasy byly držiteli dány, je takto uložená povinnost v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, ve kterém je uvedeno, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. Dlužník poukázal i na skutečnost, že další plánovaná revizní novela IZ, která má nabýt účinnosti 1. července 2016 má problematické ustanovení § 389 odst. 2 písm. IZ novelizovat takto: Dluh z podnikání nebrání zjištění dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde; má se za to, že věřitel souhlasí, pokud nejpozději spolu s přihláškou své pohledávky výslovně nesdělí, že s řešením úpadku oddlužením nesouhlasili nebo souhlasí s podmínkou a toto své stanovisko odůvodní. V důvodové zprávy se uvádí, že novela má postavit najisto, že věřitel, který nejpozději spolu s přihláškou z pohledávky výslovně nesdělí a neodůvodní, že s řešením úpadku oddlužením souhlasí nebo nesouhlasí, s řešením dlužníkova úpadku oddlužením souhlasí. Z uvedeného vyplývá úmysl zákonodárce upravit, že dlužník není povinen spolu s návrhem na povolení oddlužení předkládat soudu souhlasy věřitelů závazků pocházející z podnikatelské činnosti dlužníka s řešením dlužníkova úpadku oddlužením, ani v návrhu na povolení oddlužení tvrdit, že mu takové souhlasy byly věřiteli uděleny. Dlužník vyslovil přesvědčení, že doplněním ustanovení § 397 odst. 1 a § 403 odst. 2 IZ zákonodárce zamýšlel neumožnit řešení úpadku dlužníka, který má závazky pocházející z podnikatelské činnosti, oddlužením pouze v případě, kdy dlužníkův věřitel, jehož pohledávka pochází z podnikatelské činnosti dlužníka, aktivně vyslovil nesouhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením. Zákonodárce však nezamýšlel způsobit situaci, při kterém by dlužník měl být povinen při existenci zcela marginálního závazku pocházejícího z jeho podnikatelské činnosti, dokládat insolvenčnímu soudu písemný souhlas věřitele takového závazku s tím, aby byl tento závazek podroben režimu oddlužení. Z uvedeného vyplývá, že pokud insolvenční soud trval na dokládání písemných souhlasů věřitelů pohledávek pocházející z podnikatelské činnosti dlužníků s tím, že úpadek dlužníka bude řešen oddlužením, došlo k nespravedlivému poškození značného množství dlužníků majících závazky z podnikatelské činnosti, neboť by jinak byla možnost řešení úpadku oddlužením prakticky zapovězena. Dále by mohlo dojít k nespravedlivému poškození značného množství věřitelů, kteří by chtěli oddlužením dlužníka dosáhnout z části uspokojení svých pohledávek v poměrně přijatelném časovém horizontu, což by v případě řešení úpadku účastníka konkursem nebylo možné, neboť pohledávky by v případě řešení úpadku konkursem zůstaly neuspokojené pro nedostatek majetku. Dlužník se domníval, že napadeným usnesením došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces, neboť soud mu bránil, aby se zákonem stanoveným postupem domohl svého práva vypořádat vztahy se svými věřiteli cestou insolvenčního řízení a a contrario poukázal na usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 3732/14 ze dne 15. ledna 2015. Dlužník označil postup soudu prvního stupně protiústavním, neboť je zjevné, že se jedná o ničím neodůvodněné vybočení ze standardů, které jsou soudní praxi fixovány a které dlužník nemohl nijak předvídat (usnesení sp. zn. IV. ÚS 3860/14 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2454/14), neboť nejsou respektovány ani právní názory obsažené v ustálené rozhodovací praxi nejen soudu prvoinstančních, nýbrž také soudů odvolacích, poukázal též na usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 VSPH 1964/2014-A-15 a další judikáty Vrchního soudu v Praze. Dlužník dále, konstatoval, že jím uplatněné argumenty jsou všeobecně přijímány společným míněním dalších učenců a praktiků, mezi nimiž jmenoval JUDr. Oldřicha Řeháčka Ph.D, MUDr. Mgr. Daniela Mališe, LL.M, MUDr. Lukáše Pachla a JUDr. Jaroslava Bureše. Soud také postupoval proti duchu ustálených právních závěrů Ústavního soudu České republiky, který nabádal soudy, aby rozhodovaly správně a především spravedlivě a nikoliv přehnaně formalisticky, např. nález Ústavního soudu sen. zn. I. ÚS 2134/13. Ke smyslu a účelu institutu oddlužení se vyjádřil Ústavní soud v usnesení sen. zn. I. ÚS 3271/13. Z uvedených skutečností je zřejmé, že dlužník je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení a zároveň splnil veškeré podmínky pro možnost řešení svého úpadku oddlužením. S odkazem na ustanovení § 182 IZ dlužník tvrdil, že mu nelze uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení před vydáním rozhodnutí, kterým soud povolí oddlužení, ale až v takovém rozhodnutí samém, a jen ve formě záloh. Tento názor je rovněž prosazován Vrchním soudem v Praze, například v usnesení č.j. 1 VSPH 285/2014-A-21. Proto dlužník navrhl změnit napadené usnesení tak, aby mu insolvenční soud neukládal zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, případně aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Insolvenční návrh dlužník podal soudu dne 22. května

2015, proto s ohledem na přechodná ustanovení tohoto zákona je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o.s.ř.).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužník-fyzická osoba může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, pouze tehdy, pokud nemá dluhy z podnikání (odstavec 1, písm. b/), anebo pokud se jedná o dluh z podnikání, který nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, tedy jen souhlasí-li s tím věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde-li o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že podle údajů v insolvenčním návrhu a předloženého seznamu závazků má dlužník nezajištěné závazky v celkové výši 466.490,70 Kč. Tři závazky dlužníka pochází z podnikatelské činnosti, a to v celkové výši 143.813 Kč. Krajský soud usnesením ze dne 2. 6. 2015, č.j. KSBR 29 INS 13361/2015-A-5 dlužníka vyzval, aby doplnil návrh na povolení oddlužení tak, že uvede a doloží takové skutečnosti, z nichž bude vyplývat, že závazky z podnikání nebrání uplatnění institutu oddlužení ve smyslu ustanovení § 389 IZ. Na tuto výzvu reagoval dlužník podáním doručeným soudu dne 9. 6. 2015, ve kterém označil své závazky z podnikatelské činnosti, a dále uvedl, že dluhy z jeho podnikatelské činnosti nebrání řešení jeho úpadku oddlužením, neboť se domnívá, že věřitelé s oddlužením souhlasí, když žádný z nich při osobních či telefonických jednáních příp. v písemné korespondenci nevyslovil nesouhlas s oddlužením. Lze proto podle dlužníka předvídat, že si věřitelé uvědomují skutečnost, že je pro ně varianta oddlužení výhodnější než řešení úpadku konkursem.

Z dosud uvedeného je zřejmé, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více věřitelům (nejméně dvěma), které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2, písm. b/ IZ). Současně je zřejmé, že má nezajištěné závazky z podnikání, přičemž věřitelé těchto závazků nedali s oddlužením souhlas. Zákon ovšem existencí souhlasu podmiňuje věcnou legitimaci dlužníka k podání insolvenčního návrhu s návrhem na povolení oddlužení (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ). Nedostatek souhlasu či alespoň tvrzení o uděleném souhlasu věřitele k oddlužení vůči závazku z podnikatelské činnosti a faktické neudělení takového souhlasu má za následek skutečnost, že dlužník není aktivně legitimován k podání takového návrhu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 2011 sen. zn. NS 29 NSČR 9/2009 ve věci KSUL 70 INS 3940/2008 se závěrem: Věcná legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení vymezená ve smyslu § 389 odst. 1 insolvenčního zákona požadavkem, že dlužník není podnikatelem, ani nemá dluhy vzešlé z podnikání, představuje subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení. Jejich zkoumáním se soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení zabývá jen se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), a zjištění o nesplnění těchto podmínek vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 insolvenčního zákona. ). Tyto závěry zřetelně nekorespondují s dlužníkem uváděnými judikáty, proto se jimi řídit nelze. K tomu, aby se dlužníku dostalo věcné legitimace k podání návrhu na oddlužení, bylo proto jeho povinností alespoň tvrdit, že má (jasné, výslovné a nepodmíněné) souhlasy věřitelů mající pohledávky z podnikání dlužníka (srovnej též dlužníkem zmiňovanou judikaturu Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 VSOL 371/2015-A-11, č. j. 3 VSOL 540/2015-A-15 nebo č. j. 2 VSOL 1155/2014-A-11 nebo nejnověji usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 VSOL 918/2015-A-18, KSBR 29 INS 15846/2015 ze dne 24. září 2015). Odvolací soud tedy uzavírá: 1. Dlužník je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit všechny pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečnosti, tedy i to, že má dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání. Má-li dluhy z podnikání, je povinen tvrdit existenci některé z výjimek (§ 389 odst. 2 IZ) ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení (§ 389 odst. 1 IZ). 2. Pokud dlužník v návrhu na povolení oddlužení souhlasy věřitelů podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ jen tvrdí, ale nedokládá, není zatím postaveno najisto, zda dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Tyto pochybnosti jsou důvodem postupu dle § 397 odst. 1, věty druhé IZ, tedy povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. 3. Pokud ovšem dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ ani netvrdí, nebo dodatečně na výzvu soudu sdělí, že souhlasy nemá, anebo vyjde-li v řízení najevo výslovný nesouhlas jednoho z věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (a nejde o pohledávky dle § 389 odst. 2, písm. b/ nebo c/ IZ), dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením

(§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ a následnému svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. 4. Podmiňuje-li věřitel, vůči němuž má dlužník nezajištěný závazek z podnikání, svůj souhlas s řešením dlužníkova úpadku oddlužením uspokojením 100 % všech jeho pohledávek, nelze to považovat za souhlas s řešením úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ (srovnej nejnověji usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 VSOL 918/2015-A-18, KSBR 29 INS 15846/2015 ze dne 24. září 2015).

Za tohoto stavu odvolací soud zcela souhlasí s krajským soudem, že dlužník není oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, neboť netvrdil ani nedoložil skutečnosti, z nichž by insolvenční soud mohl jednoznačně dovodit, že závazky z podnikání nebrání uplatnění institutu oddlužení. Nelze souhlasit s dlužníkem, pokud se dovolává judikátů Ústavního soudu ČR, neboť není takový, který by podporoval zjevně protizákonné stanovisko dlužníka. Naopak je na dlužníkovi, aby splnil zákonné předpoklady k podání návrhu na své oddlužení, což dosud neučinil.

Správný je též závěr soudu, že vzhledem k nedostatku souhlasů věřitelů, kteří mají za dlužníkem pohledávky z podnikání, s řešením úpadku dlužníka oddlužením lze očekávat, že podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ bude návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítnut a jediným možným řešením jeho úpadku je konkurs (§ 396 IZ). Dlužník přitom nemá žádné pohotové finanční prostředky ani jiný hodnotnější majetek zajišťující získání okamžitých prostředků. Za této situace je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 IZ. Soud prvního stupně stanovil správně i výši zálohy částkou 50.000 Kč, neboť bylo nutno vzít v úvahu minimální výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem v částce 45.000 Kč bez DPH (§ 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a další náklady, zejména hotové výdaje insolvenčního správce, přičemž účelem zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. V daném případě soud prvního stupně s přihlédnutím k majetkovým poměrům dlužníka, které podle obsahu spisu ani později nedoznaly rozhodné změny, shledal, že důvody pro složení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč jsou dány, a tento je zcela správný.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 26. ledna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel, v.r. Zuzana Žádníková předseda senátu