2 VSOL 933/2015-B-52
KSOS 36 INS 4643/2009 2 VSOL 933/2015-B-52

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka: Rudolf anonymizovano , anonymizovano , bytem Obránců mírů 892/4, 736 01 Havířov-Šumbark, o splnění oddlužení a osvobození dlužníka od placení pohledávek, o odvolání věřitele: Citibank Europe plc, se sídlem v Dublinu, North Wall Quay 1, Irská republika, reg. č. 132781, organizační složka Citibank Europe plc, se sídlem v Praha 5-Stodůlky, Bucharova 2641/14, PSČ 158 02, identifikační číslo 28198131, zastoupeného Mgr. Markem Lošanem, advokátem, se sídlem v Praha 1-Nové Město, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 36 INS 4643/2009-B-44 ze dne 16. června 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 36 INS 4643/2009-B-44 ze dne 16. června 2015 se v odstavci IV. výroku p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka (odstavec I. výroku), schválil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce (odstavec II. výroku) zprostil insolvenčního správce funkce (odstavec III. výroku) a osvobodil dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (odstavec IV. výroku). O osvobození dlužníka od placení pohledávek rozhodl insolvenční soud podle § 414 IZ s tím, že dlužník splnil veškeré své povinnosti v souladu se schváleným způsobem oddlužení a zároveň podal návrh na osvobození od placení pohledávek.

Proti tomuto usnesení, výslovně proti odstavci IV. výroku, podal věřitel Citibank Europe plc (dále jen odvolatel) nejprve blanketní odvolání, v němž uvedl, že se dovolává odvolacích důvodů uvedených v ustanovení § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř., neboť soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a zároveň napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhl, aby odvolací soud usnesení v napadené části zrušil a vrátil je v tomto rozsahu soudu I. stupně k dalšímu řízení, přičemž soudu I. stupně bude uloženo, aby pohledávky věřitele řádně posoudil a rozhodl o nich a dále se zabýval skutečnostmi rozhodnými pro posouzení, v jakém poměru měly být uspokojeny. V doplnění odvolání odvolatel posléze po podrobnějším exkursu do samotného průběhu rubrikovaného insolvenčního řízení namítal, že ve vztahu k pohledávkám věřitele v souhrnné výši 186.706,40 Kč, které byly věřitelem uplatněny přihláškou ze dne 28. června 2013 (dále jen jako Pohledávky , resp. Přihláška ) je insolvenční řízení stiženo hned několika vadami, jejichž řetězení vedlo k tomu, že Pohledávky věřitele nebyly ani po dvou letech od řádného uplatnění Přihláškou řádně přezkoumány, natož aby mohly být uspokojeny, přitom insolvenční soud vzal již splnění oddlužení dlužníka na vědomí napadeným usnesením, v němž administrativně konstatoval hladký průběh věci. Usnesením insolvenčního soudu ze dne 11. srpna 2009, č. j. KSOS 36 INS 4643/2009-A-5, byl zjištěn úpadek dlužníka a povoleno řešení jeho úpadku oddlužením. Dosud nepřihlášeným věřitelům dlužníka byla zároveň standardně stanovena 30denní lhůta k přihlášení jejich pohledávek. Ačkoliv dlužník označil v insolvenčním návrhu Pohledávky věřitele jako své závazky, nebyl věřitel o jeho úpadku jako zahraniční a známý věřitel vyrozuměn ve smyslu § 430 insolvenčního zákona. Když věřitel uplatnil u insolvenčního soudu Pohledávky Přihláškou, která byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna pod číslem P8 dne 19. července 2013, bylo úkolem soudu, aby s ohledem na vstoupení věřitele do insolvenčního řízení dlužníka po téměř čtyřech letech od jeho zahájení jednal co nejrychleji. Insolvenční soud tak i učinil, neboť podle záznamu z insolvenčního rejstříku v oddílu D již dne 24. července 2013 zaslal insolvenční správkyni k přezkoumání Přihlášku věřitele. Z insolvenčního rejstříku není zřejmé, že by ve věci Přihlášky byly insolvenčním soudem či insolvenční správkyní dlužníka dalších přibližně 13 měsíců činěny jakékoliv kroky, i z pravidelných zpráv insolvenční správkyně o průběhu oddlužení dlužníka je zřejmé, že Přihlášku nijak nereflektovala. Až na přelomu měsíců srpna a září 2014 byl věřitel insolvenční správkyní vyzván k doplnění Přihlášky, a to kromě jiného o originály dokumentů. Věřitel podotkl, že se s takovým požadavkem dosud nesetkal, přičemž vystupuje v tisících insolvenčních řízení, která byla předmětem i řízení před odvolacími soudy, kdy i ty vždy vycházely pouze z kopií předmětných dokumentů. Insolvenční řízení je v současné době vedeno především ve formě elektronických spisů, pohledávky jsou přihlašovány prostřednictvím elektronických formulářů, je tedy evidentní, že předpokladem je zde práce s kopiemi dokumentů. Věřitel nijak nezpochybňoval právo insolvenční správkyně požadovat doplnění Přihlášky, avšak i s ohledem na její nečinnost delší jednoho roku se domnívá, že by toto právo nemělo být nadužíváno. Především za situace, kdy nebylo zřejmé, čeho má být doplněním o dané originály dokumentů dosaženo, neboť se jednalo o smluvní dokumentaci, kterou dlužník nemohl v žádném případě zpochybňovat za situace, kdy Pohledávky věřitele uvedl v insolvenčním návrhu. Věřitel ani neměl možnost ve lhůtě, která mu byla insolvenční správkyní k doložení originálů dokumentů poskytnuta, tyto předložit, v ostatním však výzvě vyhověl a jeho doplnění bylo insolvenčním soudem zveřejněno dne 18. září 2014 v insolvenčním rejstříku. V mezidobí dne 2. září 2014 požádala insolvenční správkyně insolvenční soud o pokyn k nakládání s plněním, které bylo, nebo by mohlo být, v té době dlužníkem poukazováno k uspokojování pohledávek ostatních dosud přihlášených věřitelů, aby mohly být případně uspokojeny Pohledávky věřitele. Z insolvenčního rejstříku není zřejmé, jak bylo s touto žádostí insolvenčním soudem naloženo. Na konci měsíce října 2014 insolvenční správkyně sdělila insolvenčnímu soudu, že doplnění Přihlášky neobdržela, ačkoliv bylo již ode dne 18. září 2014 zveřejněno v insolvenčním rejstříku. Ve dnech 1. a 3. prosince 2014 byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna sdělení insolvenční správkyně o stavu přezkoumání Přihlášky s tím, že ta nebyla věřitelem dle jejího názoru dostatečně doplněna, Pohledávky jsou promlčené a je tedy navrhováno odmítnutí Přihlášky. Protože v předmětné věci se přes tři měsíce nic nedělo a s postupem navrhovaným insolvenční správkyní věřitel samozřejmě nesouhlasil, požádal insolvenční soud dne 23. března 2015 o pokračování v řízení. Zdůraznil, že ani po roce a půl od přihlášení Pohledávek nebyly tyto přezkoumány, že je vyloučeno, aby byly přihlášeny jako promlčené a že ve věci je potřeba jednat, neboť oddlužení se blíží svému konci. Usnesením insolvenčního soudu ze dne 30. března 2015, č. j. KSOS 36 INS 4643/2009-B-40, bylo insolvenční správkyni uloženo, aby mimo jiné předložila přezkumný list Přihlášky, když insolvenční soud neshledal důvody pro odmítnutí Přihlášky. Tak insolvenční správkyně podáním ze dne 17. dubna 2015 učinila, ale Pohledávky popřela v plné výši. Shodně učinil i dlužník, ač Pohledávky uvedl v insolvenčním návrhu, tedy v té době s nimi souhlasil a uznával je. V předmětné věci se opět nic nedělo, i přes přítomnost Přihlášky, téměř dva roky nepřezkoumané a neuspokojované, načež insolvenční soud dne 16. června 2015 vydal usnesení, jímž vyhověl návrhu dlužníka na osvobození od placení dosud neuspokojených pohledávek ze dne 10. dubna 2015. Je zřejmé, že insolvenční řízení bylo stiženo nejen několika vadami, ale především průtahy, které vedly k tomu, že byla v absolutní míře zkrácena práva věřitele. Pokud za této situace insolvenční soud bez dalšího vyhověl návrhu dlužníka a osvobodil jej od placení pohledávek dosud neuspokojených, tedy zjevně i Pohledávek věřitele, je evidentní, že toto rozhodnutí je minimálně předčasné, když Pohledávky správně měly být uspokojeny, ale k tomu nedošlo ze shora popsaných důvodů. Zároveň nelze hovořit ani o tom, že by dlužník uspokojil 46,32 % pohledávek svých věřitelů, když Pohledávky věřitele byly uspokojeny toliko v rozsahu 0 %. Nebylo tak zajištěno ani rovnoměrné uspokojení všech přihlášených věřitelů dlužníka, jak předpokládá insolvenční zákon. Namístě tak při rozhodování o návrhu dlužníka bylo jedině jej zamítnout, neboť byl nesprávně podán ve smyslu § 414 insolvenčního zákona, ačkoliv pro případ, že by měl být dlužník osvobozen i od placení pohledávek, které nebyly uspokojeny ani do výše dosahující 30 %, by muselo být rozhodováno dle § 415 insolvenčního zákona. Napadené usnesení je tak vadné i z tohoto důvodu. Věřitel proto s ohledem na vše výše uvedené navrhl, aby bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, jak již uvedl ve svém odvolání ze dne 1. července 2015, tedy aby odvolací soud usnesení v napadené části zrušil a vrátil je v tomto rozsahu soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Dlužník ani insolvenční správce se k odvolání nevyjádřili.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle článku II. zákona č. 294/2013 Sb. platí zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném od nabytí účinnosti tohoto zákona, i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení (22.7.2009) je třeba věc posoudit podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání podala oprávněná osoba a včas a že obsahuje způsobilý odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení v odstavci IV. výroku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle ustanovení § 414 odst. 1 IZ jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka.

Podle ustanovení § 415 IZ je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, může insolvenční soud po slyšení dlužníka a insolvenčního správce přesto přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení § 414 odst. 3 platí obdobně.

Insolvenční soud učinil ve věci zjištění z dosavadního průběhu řízení, dále ze zprávy insolvenční správkyně ze dne 20.4.2015 o splnění oddlužení, podle které dlužník v září 2014 splnil všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, neboť uhradil věřitelům 46,32 % zjištěných pohledávek, a z návrhu dlužníka na osvobození od placení pohledávek zveřejněného 16.4.2015. Po stránce skutkové považuje odvolací soud za nutné zdůraznit, že odvolatel přihlásil svou pohledávku v celkové výši 186.706,40 Kč do insolvenčního řízení dne 29.6.2013. Jelikož šlo o známého zahraničního věřitele (dlužník jej označil již v insolvenčním návrhu) a insolvenční soud jej k přihlášení pohledávky nevyzval (ač tak učinit měl-článek 40 nařízení rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29.5.2000, o úpadkovém řízení, § 430 IZ), přihláška pohledávky nebyla opožděná. Po doplnění přihlášky insolvenční správce na příkaz soudu předložil soudu seznam přihlášených pohledávek obsahující údaje o přihlášce odvolatele. V něm uvedl, že přezkumné jednání proběhlo 25.9.2009 a popřel pravost pohledávky s odůvodněním, že věřitel dle výzvy nedoložil listiny ani splatnost pohledávky. Dlužník změnil své dosavadní stanovisko a k popření i k důvodům správce se připojil (č. d. B-43). Poté již insolvenční soud ve vztahu k věřiteli č. 8 nečinil ničeho a rozhodl napadeným usnesením.

Při řešení úpadku oddlužením plněním splátkového kalendáře se ve vztahu k nezajištěným věřitelům dlužníka prosazuje jako základní princip pravidlo formulované v § 398 odst. 3 věta první IZ, podle něhož je povinností dlužníka po dobu pěti let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Maximální výše částky, kterou dlužník splatí svým věřitelům, je omezena výší jejich zjištěných pohledávek. Oddlužení má v konečném výsledku vést k tomu, že insolvenční soud přizná dlužníku osvobození od placení zbytku dluhů (§ 414 IZ), čímž se tato část závazků dlužníka ocitá v režimu tzv. naturálních obligací.

Uvedená zjištění vedou odvolací soud k závěru, že postup insolvenčního správce a soudu nebyl správný, neboť nerespektoval práva známého věřitele, v posuzované věci byl odvolatel znevýhodněn oproti dalším věřitelům, neboť se mu nedostalo přezkumu jeho přihlášených pohledávek ani případného plnění odpovídající stejnému poměru či obrany v incidenčním sporu. Lhůta pěti let stanovená insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je však lhůtou konečnou (nejzazší), přičemž její počátek určuje pro danou insolvenční věc vždy termín první splátky určený rozhodnutím o schválení oddlužení (srovnej závěry Nejvyššího soudu formulované v usnesení ze dne 28.2.2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněném pod č. 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud proto považuje za případnou argumentaci odvolatele, která vychází z názoru, že za nastalé situace měl insolvenční správce a soud provést přezkum jeho pohledávky (údaj na přezkumném listu pohledávek odvolatele je nesprávný, neboť žádný přezkum neproběhl, na přezkumném jednání dne 25.9.2009 nemohl být přezkum proveden již je proto, že tehdy přihláška pohledávek odvolatele nebyla zdaleka podána; tomu ostatně odpovídá i protokol z onoho přezkumu) a rozhodnout podle výsledků přezkumu jen ve vztahu k odvolateli. Takto ovšem insolvenční správce a soud nepostupovali.

Podmínkou pro osvobození dlužníka od placení pohledávek ve smyslu § 414 IZ je jednak návrh dlužníka a zejména splnění povinností dlužníka podle schváleného způsobu oddlužení. V dané věci dlužník o osvobození od placení pohledávek požádal. Rozhodnutí o osvobození dlužníka se vydává po skončení insolvenčního řízení a přitom se retrospektivně zkoumá jednání dlužníka v insolvenčním řízení. Neosvobození dlužníka je sankcí za porušení jeho povinností. V posuzované věci však dlužník žádnou svou povinnost neporušil. To, že odvolateli nebyla uhrazena pohledávka ve stejném poměru jako dalšímu věřiteli tedy, nebylo uhrazeno ničeho, nezavinil dlužník (svým pochybením). Jestliže dlužník splnil řádně a včas všechny své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (a o tom není v dané věci pochyb), oprávněně očekával, že jej insolvenční soud osvobodí od placení pohledávek podle § 414 IZ.

Na základě uvedených zjištění a úvah dospěl odvolací soud k závěru, že skutečnosti důvodně tvrzené odvolatelem nelze klást k tíži dlužníku, který splnil řádně a včas všechny své povinnosti podle schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře. Neexistuje tedy žádný důvod nepřiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek a postihnout jej za pochybení insolvenčního správce a soudu.

Z těchto důvodů odvolací soud usnesení insolvenčního soudu v napadeném odstavci IV. výroku podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem

rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužnici, insolvenčnímu správci a odvolateli se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 8. ledna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu