2 VSOL 924/2015-A-12
KSBR 47 INS 18283/2015 2 VSOL 924/2015-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužníků a) Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem v Brně, Vranovská 1051/88, PSČ 614 00 a b) Boženy anonymizovano , anonymizovano , bytem v Brně, Hálkova 634/37, PSČ 614 00, o insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4.8.2015, č. j. KSBR 47 INS 18283/2015-A-7,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužníkům, aby ve lhůtě pěti dnů od právní moci usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Insolvenční soud dospěl k závěru, že závazky dlužníka z podnikání brání uplatnění institutu oddlužení, a pro případ, že se na schůzi věřitelů tato skutečnost potvrdí a věřitelé, kteří mají za dlužníkem pohledávky, které vznikly v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, vznesou proti oddlužení námitky, je třeba zajistit již v této fázi řízení ve formě zálohy na náklady insolvenčního řízení finanční prostředky pro krytí nákladů konkursu, který by byl v případě odmítnutí návrhu na povolení oddlužení jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníků. Z insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužník má mimo jiné nezajištěné závazky vůči Vojenské zdravotní pojišťovně v celkové výši 60.079 Kč a vůči Městské správě sociálního zabezpečení v celkové výši 55.878 Kč. Dlužník netvrdil žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že se jedná o dluhy, které nebrání řešení úpadku oddlužením ve smyslu § 389 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ). Na výzvu soudu sdělil, že věřitelé s jeho oddlužením souhlasí, protože svůj nesouhlas s jeho oddlužením doposud nevyslovili ani soudu sami nesdělili. Konkludentní projevení souhlasu však není dostačující, je potřeba aktivní souhlas projevený vůči dlužníku. Dále insolvenční soud vysvětlil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení a odůvodnil její výši.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání. Předně namítali, že insolvenční zákon nevyžaduje, aby spolu s návrhem na povolení oddlužení byl zároveň předkládán písemný souhlas věřitelů s tím, že podnikatelské závazky dlužníka budou řešeny formou oddlužení. Proto i dlužník, který má závazky pocházející z podnikatelské činnosti, je legitimní podat návrh na povolení oddlužení. Aktivní projev vůle věřitelů naopak vyžaduje § 403 IZ. Insolvenční soud svým názorem nerespektuje právní názory obsažené v ustálené rozhodovací praxi soudů vyšší instance, podle kterých je proti smyslu a účelu insolvenčního zákona požadovat po dlužnících, kteří mají závazky pocházející z podnikatelské činnosti, doložení souhlasů věřitelů těchto závazků s řešením úpadku dlužníků oddlužením. V tomto směru odkázali na závěry Vrchního soudu v Praze vyjádřené v usneseních ze dne 2.9.2014, č. j. 4 VSPH 1277/2014-A-28, ze dne 23.6.2014, č. j. 1 VSPH 1211/2014-A-17 a ze dne 15.5.2014, č. j. 2 VSPH 961/2014. Dále dlužníci uvedli, že věřitelé ve stavu, kdy nejsou přihlášeny pohledávky ostatních věřitelů, nemohou vyhodnotit poměr pohledávek vzniklých z podnikání, neznají celkovou výši závazků budoucích přihlášených věřitelů, přesný dlužníkův příjem, ocenění dlužníkova majetku a tím pádem se nemohou rozhodnout, který způsob oddlužení bude pro věřitele výhodnější. Všechny tyto informace však budou známy na přezkumném jednání, popřípadě na schůzi věřitelů. K otázce, že nelze považovat za adekvátní, aby ihned po podání návrhu na povolení oddlužení byla vyslovena jeho subjektivní nepřípustnost pro dlužníkovy označené podnikatelské dluhy jen proto, že jejich věřitelé zatím souhlas s oddlužením nevyslovili, dlužníci odkázali na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.7.2014, č. j. 3 VSPH 517/2014. Dále poukázali na závěry Vrchního soudu v Olomouci vyslovené v rozhodnutích ze dne 29.1.2014, č. j. 1 VSOL 1197/2013-A-18, ze dne 16.4.2014, č. j. 1 VSOL 297/2014-A-9 a ze dne 24.3.2014, č. j. 3 VSOL 15/2014-A-16. Navrhli, aby napadené usnesení bylo zrušeno a dlužníkům povoleno oddlužení formou splátkového kalendáře bez zálohy na náklady insolvenčního řízení, popřípadě aby byla snížena výše zálohy na částku maximálně 20.000 Kč.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluh z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 108 odst. 1 a 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Insolvenční soud učinil ve věci správná zjištění, na základě kterých dospěl ke správným závěrům. Dlužníci ve svém odvolání ani skutkový stav věci nezpochybňovali.

Z údajů uvedených v insolvenčním návrhu je zřejmé, že dlužníci jsou v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť mají peněžité závazky vůči nejméně 15 věřitelům, které jsou po dobu 30 dnů po lhůtě splatnosti a které nejsou schopni plnit, když je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, 2 písm. b/ IZ). K výzvě insolvenčního soudu ze dne 17.7.2015 dlužníci sdělili, že nemají souhlas věřitelů Městské správy sociálního zabezpečení a Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky (správně zřejmě Vojenské zdravotní pojišťovny) s oddlužením. Domnívají se však, že jsou osobami oprávněnými podat návrh na povolení oddlužení, neboť tyto souhlasy nejsou vyjmenovány mezi povinnými přílohami. Dále uvedli, že věřitelé s oddlužením souhlasí, protože svůj nesouhlas s oddlužením doposud nevyslovili a ani sami soudu nesdělili, což je zřejmé i z insolvenčního rejstříku.

Při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, je určující, zda existuje některý z důvodů uvedených v § 389 odst. 2 IZ. Proto je nezbytné, aby takový dlužník ve svém návrhu na povolení oddlužení alespoň tvrdil některou z těch skutečností, která vylučuje, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení jeho úpadku oddlužením. Tvrzení, že věřitelé s oddlužením dlužníků souhlasí, protože svůj nesouhlas s oddlužením doposud nevyslovili ani soudu sami nesdělili, takovým tvrzením není. Insolvenční soud v odůvodnění svého usnesení dlužníkům náležitě vysvětlil, že insolvenční zákon vyžaduje souhlas nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka, s tím, že úpadek dlužníků bude řešen oddlužením, což předpokládá procesní aktivitu dlužníků před podáním návrhu na povolení oddlužení v tom směru, aby si souhlasy příslušných věřitelů obstarali. Pokud dlužníci žádné skutečnosti odůvodňující povolení jejich oddlužení za existence podnikatelských závazků dlužníka ve vztahu k věřitelům Městské správě sociálního zabezpečení a Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky ani netvrdí, pak na dlužníky nelze pohlížet jako na osoby oprávněné podat návrh na povolení oddlužení. Za této situace tedy insolvenční soud dospěl ke zcela správnému závěru, že jediným možným řešením úpadku dlužníků je konkurs, když jejich návrh na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 a § 396 IZ).

Argumentace dlužníků, že nevyjádří-li se věřitelé na výzvu k dluhům z podnikání, insolvenční soud oddlužení povolí a otázku závazků z podnikání prozkoumá v průběhu schůze věřitelů, není přiléhavá. Z obecné části důvodové zprávy k revizní novele insolvenčního zákona ve vztahu k institutu oddlužení vyplývá, že byl navrhován posun oddlužení ve směru jeho použitelnosti fyzickými osobami (živnostníky), které hodlají uspokojovat pohledávky svých věřitelů i v průběhu oddlužení z příjmů dosahovaných podnikáním, ovšem za trvajícího předpokladu, že v době rozhodné pro posouzení přípustnosti oddlužení nemají dluhy z podnikání . Text zákona (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ) je přitom jasný a pojem nemá dluh z podnikání nelze vyložit jinak než jako nemá žádný dluh z podnikání . Jinak by byla založena ničím neodůvodněná diskrepance v rozložení podnikatelského rizika pro podnikatele podle toho, zda jde o osoby fyzické nebo právnické. Výslovně k § 389 IZ důvodová zpráva uvádí, že návrh podporuje záměr umožnit oddlužení i drobným živnostníkům (fyzickým osobám), aniž by museli ukončit podnikání, což zohledňuje text § 389 odst. 1 IZ . Dále je možno odkázat na § 108 odst. 1 poslední věty IZ, podle kterého povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Toto ustanovení v dané věci nelze aplikovat.

Pokud dlužníci odkazovali na závěry jimi označených usnesení vrchních soudů, nutno poznamenat, že nepřipuštění oddlužení u dlužníků se závazky z podnikání, u nichž dlužník ani netvrdil souhlas věřitelů, je v rozhodovací činnosti zdejšího odvolacího soudu již ustálenou praxí. Z tohoto názoru zjevně vyšel i insolvenční soud.

Ze seznamu majetku dlužníků je zřejmé, že dlužníci nemají k dispozici žádné pohotové finanční prostředky a jejich majetek představují pouze osobní věci. Proto je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení podle § 108 IZ. Účel a smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení insolvenční soud přiléhavě vysvětlil a správně odůvodnil i její výši.

Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení insolvenčního soudu jako věcně správné potvrdil podle § 219 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníkům se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 25. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu