2 VSOL 919/2015-A-15
KSBR 29 INS 10531/2015 2 VSOL 919/2015-A-15

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníků a) Stanislava anonymizovano , anonymizovano , bytem Nedvědice 316, PSČ: 592 62, identifikační číslo: 15261051, b) Marty anonymizovano , anonymizovano , bytem tamtéž, identifikační číslo: 65753798, o insolvenčním návrhu dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 29 INS 10531/2015-A-10 ze dne 20.7.2015,

tak to:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odův odně ní:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkům, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatili společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na blíže označený účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně tohoto soudu. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužníci podali insolvenční návrh spojený se společným návrhem manželů na povolení oddlužení. Z návrhu a připojených příloh vyplývá, že dlužníci mají závazky z jejich podnikatelské činnosti, soud proto usnesením ze dne 18.5.2015 dlužníky vyzval mimo jiné k tomu, aby uvedli a doložili skutečnosti, z nichž bude vyplývat, že jejich závazky z podnikání nebrání uplatnění institutu oddlužení ve smyslu ustanovení § 389 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ). Na tuto výzvu dlužníci reagovali podáním doručeným soudu dne 16.6.2015, ve kterém potvrdili, že většina jejich závazků pochází z podnikání, avšak souhlasy věřitelů s oddlužením nejsou schopni získat, a současně poukázali na ustanovení § 397 odst. 1 IZ. Soud dospěl k závěru, že návrh dlužníků na povolení oddlužení bude podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ odmítnut, neboť dlužníci nejsou osobami oprávněnými podat návrh na povolení oddlužení, a současně bude rozhodnuto o způsobu řešení úpadku dlužníků konkursem podle ustanovení § 396 IZ. Ze seznamu majetku dlužníků vyplývá, že dlužníci nemají pohotové finanční prostředky, vlastní movité věci nepatrné hodnoty a pohledávky v celkové výši 275.128 Kč, a proto nelze předpokládat, že by prvotní výdaje na činnost insolvenčního správce bylo možno pokrýt z majetku dlužníků. Z tohoto důvodu soud uložil podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ dlužníkům povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč; přitom přihlédl k tomu, že minimální odměna insolvenčního správce při konkursu (bez náhrady hotových výdajů a bez DPH) činí 45.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci společné odvolání. Poukázali na to, že v insolvenčním návrhu pravdivě uvedli, že většina jejich závazků je z jejich ukončené podnikatelské činnosti, a vycházeli přitom z ustanovení § 397 odst. 1 IZ, podle něhož soud v pochybnosti, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, oddlužení povolí a tuto otázku přezkoumá v průběhu schůze věřitelů. K tomu poukázali na insolvenční řízení vedené u Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka Pardubice pod sp. zn. KSPA 56 INS 5822/2014 s tím, že v tomto řízení dlužník přistoupil k insolvenčnímu návrhu věřitele, navrhoval jako způsob řešení svého úpadku oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolil a následně na schůzi věřitelů mohli věřitelé projevit svůj názor, zda souhlasí se způsobem řešení úpadku dlužníka oddlužením či nikoliv. Podle jejich názoru soudy nesmí činit neodůvodněné rozdíly ve skutkově stejných a podobných případech, z tohoto důvodu očekávali, že v jejich věci bude postupováno obdobně. Namítli, že postup soudu považují za nesprávný a nezákonný, neboť soud předjímá řešení jejich úpadku konkursem, ve kterém se věřitelům dostane nicotného uspokojení, naopak v oddlužení z darovací smlouvy budou pokryty náklady insolvenčního správce a minimálně 30 % pohledávek jejich věřitelů. Odvolatelé navrhli, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a aby ve věci bylo postupováno podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ.

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud pro zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužníci podali u soudu prvního stupně dne 21.4.2015 insolvenční návrh spojený se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, kterým se domáhají rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu (bod 07 formuláře) uvedli, že v současné době již nepodnikají, jsou v zaměstnaneckém poměru, ale převážná část jejich závazků pochází z podnikatelské činnosti. Mají závazky vůči šesti věřitelům v celkové výši 2.473.305,29 Kč, které se navýšily natolik, že nejsou schopni umořit původní dluhy a po malých částkách splácí pouze příslušenství, většina jejich závazků je vymáhána v exekuci. Nachází se tak v úpadku, neboť mají více věřitelů, jejichž pohledávky jsou splatné déle jak 3 měsíce, a jsou předluženi, neboť souhrn jejich závazků převyšuje hodnotu jejich majetku. K tomu příkladmo označili tři závazky vůči třem věřitelům, včetně data jejich splatnosti (ke dni 4.7.2007, 10.10.2006 a 30.9.1998). Všechny své závazky v návrhu označili jako nezajištěné. Dále uvedli, že předpokládají, že soud zvolí postup podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ a v pochybnosti o tom, zda jsou oprávněni podat návrh na oddlužení, oddlužení povolí a tuto otázku bude zkoumat v průběhu schůze věřitelů. K návrhu dlužníci připojili seznam závazků, ve kterém označili své věřitele (mimo jiné Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, Okresní správu sociálního zabezpečení Brno-venkov, Finanční úřad pro Kraj Vysočina), uvedli právní důvod, výši a splatnost jednotlivých závazků. Dále dlužníci připojili seznam majetku, ve kterém uvedli toliko movité věci představující běžné vybavení domácnosti a dva mobilní telefony (v celkové odhadované hodnotě 6.000 Kč), dále pohledávku za dlužníkem Alešem Vyhnálkem ve výši 180.000 Kč (přiznanou rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 33T 3/2002-1909 ze dne 23.1.2008) s tím, že tato pohledávka je vymahatelná a dobytná, a pohledávku za dlužníkem KOBRA BUS, s.r.o. ve výši 95.128 Kč s tím, že tato pohledávka je předmětem soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 102/2014, které dosud nebylo pravomocně ukončeno, a je vymahatelná a dobytná. Usnesením č. j. KSBR 29 INS 10531/2015-A-6 ze dne 18.5.2015 byli dlužníci vyzvání, aby mimo jiné ve lhůtě 7 dnů od doručení doplnili insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení tak, že ohledně svých závazků z podnikání uvedou a doloží takové skutečnosti, z nichž bude vyplývat, že závazky z podnikání nebrání uplatnění institutu oddlužení ve smyslu ustanovení § 389 IZ. Na tuto výzvu dlužníci (poté, co jim byla prodloužena lhůta ke splnění výzvy) v podání ze dne 6.6.2013 uvedli, ze převážný objem závazků pochází z jejich podnikatelské činnosti, které mají vůči státním institucím (Okresní správa sociálního zabezpečení, Všeobecná zdravotní pojišťovna a Finanční úřad), které souhlas zásadně neposkytují. K tomu poukázali na návrh, ve kterém žádali o postup předjímaný ustanovením § 397 odst. 1 IZ.

Podle 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Na základě údajů, uvedených dlužníky v insolvenčním návrhu, lze předběžně uzavřít, že dlužníci se nachází v úpadku, neboť mají závazky vůči více věřitelům po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky nejsou schopni plnit, neboť (s ohledem na uvedená data splatnosti) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ IZ).

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. V konkursu-na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře-totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Z tohoto důvodu je z hlediska závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení určující posouzení správnosti jeho (předběžného) závěru o tom, že dlužníkům nebude povoleno řešení úpadku oddlužením, jak navrhují.

Podle ustanovení § 389 IZ platí, že návrh na povolení oddlužení může podat dlužník, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odstavec 1). Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), nebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

V přezkoumávané věci není pochybnosti o tom, že odvolatelé, kteří mají postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka (§ 394a odst. 3 IZ), mají nezajištěné závazky z podnikání-vůči věřitelům Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov a Finančnímu úřadu pro Kraj Vysočina.

Ze shora citovaného ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužníka-fyzickou osobu, nelze předem vylučovat z oddlužení jenom proto, že má-jako v tomto případě dlužníci-dluhy z podnikání. Dluhy z podnikání (a to bez ohledu na výši konkrétních dlužníkových závazků z podnikání v porovnání s celkovou výší všech jeho závazků), nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, pokud věřitelé, o jejichž pohledávky jde, s tím souhlasí.

Námitkám odvolatelů je možno přitakat potud, že potřebný souhlas věřitele podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ skutečně není vyjmenován mezi doklady k návrhu na povolení oddlužení (srov. ustanovení § 392 IZ). Tento souhlas nepochybně může být připojen i později, s tím, že § 397 IZ dále stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Nicméně tento postup (podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ) se uplatní pouze tehdy, jsou-li pochybnosti o tom, zda dlužník je skutečně oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, tedy zda splňuje uvedená zákonná kritéria. Podle přesvědčení odvolacího soudu je proto z tohoto důvodu nutno již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o závazky, jež řešení úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 IZ nebrání (například že dlužník s věřiteli, vůči nimž má závazky z podnikání, ohledně jejich souhlasu s oddlužením jednal, a s jakým výsledkem). Takové skutečnosti však dlužníci ve svém návrhu na povolení oddlužení současně neuplatnili.

Pokud odvolatelé argumentovali rozhodnutím jiného soudu, pak k tomu odvolací soud poukazuje na svá rozhodnutí přijatá v době, kdy se po novele insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014 (provedené zákonem č. 294/2013 Sb.) již ve smyslu shora uvedených závěrů ustálila judikatura odvolacího soudu k výkladu ustanovení § 389 odst. 2 IZ, například rozhodnutí sp. zn. KSBR 44 INS 26450/2014, 2 VSOL 1155/2014 ze dne 19.1.2015, KSBR 33 INS 30090/2014, 2 VSOL 1415/2014 ze dne 5.6.2015, KSBR 33 INS 8730/2015, 3 VSOL 502/2015 ze dne 17.9.2015, KSBR 45 INS 7188/2015, 2 VSOL 453/2015 ze dne 22.10.2015.

Za toho stavu soud prvního stupně správně uzavřel, že se jeví pravděpodobným odmítnutí společného návrhu manželů na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ) a prohlášení konkursu na majetek dlužníků (§ 396 IZ).

Soud prvního stupně také správně uložil dlužníkům povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť je zřejmé, že dlužníci nedisponují pohotovými peněžními prostředky, jsou vlastníky toliko movitých věcí, které jsou nepatrné hodnoty, a dvou pohledávek, o kterých nelze v této fázi řízení uzavřít, zda vůbec a za jakou hodnotu jsou zpeněžitelné, nebo zda jsou vymahatelné, když vykonatelná pohledávka, byť byla přiznána soudním rozhodnutím již v roce 2008, nebyla dosud zaplacena, a ohledně druhé pohledávky je dosud vedeno soudní řízení.

Složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu majetku dlužníků či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Účelem složené zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek zpeněžení majetkové podstaty, záloha by sloužila k úhradě dalších nákladů řízení, zejména odměny správce. Náklady řízení by v případě, že dlužníci k jejich úhradě prostředky nemají, hradil podle ustanovení § 38 odst. 2 IZ stát, čemuž má předejít právě institut zálohy.

Soud prvního stupně správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Jak shora uvedeno, záloha slouží také jako záruka odměny a hotových výdajů správce, není-li možno tyto nároky uspokojit z majetkové podstaty. Při způsobu řešení úpadku dlužníků konkursem přitom činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Dále insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti i náhrada jeho hotových výdajů, to je cestovních výdajů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních nutných výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Z uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, jako věcně správné, potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 17. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu