2 VSOL 917/2015-A-13
KSBR 40 INS 17631/2015 2 VSOL 917/2015-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužnice Pavlíny anonymizovano , anonymizovano , bytem v Prostějově, Václava Špály 4060/10, PSČ 796 01, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2015, č. j. KSBR 40 INS 17631/2015-A-6,

tak to :

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč se dlužnici n e u k l á d á.

Odův odně ní:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužnici povinnost zaplatit ve lhůtě pěti dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Insolvenční soud dospěl k závěru, že dlužnice není oprávněna domáhat se řešení úpadku formou oddlužení, neboť má nezajištěné závazky z podnikání vůči České správě sociálního zabezpečení, Okresní správě sociálního zabezpečení v Prostějově ve výši 13.891 Kč a České průmyslové zdravotní pojišťovně v Ostravě-Vítkovicích ve výši 15.744 Kč. Současně dlužnice netvrdila a neprokazovala žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy z podnikání, které nebrání řešení úpadku oddlužením. Lze tedy předpokládat, že návrh dlužnice na povolení oddlužení bude nutno odmítnout podle § 390 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), a úpadek dlužnice řešit konkursem. Dále insolvenční soud vysvětlil smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení a odůvodnil její výši. Vyšel z toho, že v majetku dlužnice se nachází jen běžné vybavení domácnosti a dlužnice nevlastní žádné peněžní prostředky.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. V něm snesla obsáhlou argumentaci proti závěru insolvenčního soudu o nutnosti uložit dlužnici povinnost k úhradě zálohy. Odkázala na závěry Vrchního soudu v Praze vyjádřené v usnesení č. j. KSPH 59 INS 1110/2014, 2 VSPH 960/2014-A ze dne 15.5.2014, č. j. KSPH 60 INS 2914/2014, 3 VSPH 517/2014-A ze dne 18.7.2014 a č. j. KSPL 20 INS 28995/2013, 4 VSPH 531/2014-B-10 ze dne 4.4.2014, z nichž některé pasáže citovala. Dále uvedla, že nedisponuje žádným majetkem, který by bylo možné zpeněžit v konkursu. Proto se jeví jako bezúčelné řešit její úpadek nejprve konkursem, který bude za několik týdnů, případně měsíců zrušen pro nedostatek majetku a následně podávat nový návrh na povolení oddlužení, kdy již nebude nutné předkládat souhlasy věřitelů se závazky z podnikání. Navíc dlužnice ani nemá k dispozici částku 50.000 Kč k úhradě zálohy. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení se dlužnici neukládá. Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluh z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 108 odst. 1 a 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Z údajů uvedených v insolvenčním návrhu včetně povinných příloh je zřejmé, že dlužnice je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má závazky vůči pěti věřitelům v celkové výši 436.330 Kč, které jsou po dobu 30 dnů po lhůtě splatnosti a které dlužnice není schopna plnit, když je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, 2, písm. b/ IZ).

Z pohledu přezkumu správnosti závěrů insolvenčního soudu je v dané věci podstatné, že dlužnice ve svém insolvenčním návrhu ze dne 7.7.2015 i v seznamu závazků označila jako nezajištěné závazky z její podnikatelské činnosti závazek vůči České republice-České správě sociálního zabezpečení, pobočce v Prostějově ve výši 13.891 Kč a vůči České průmyslové zdravotní pojišťovně ve výši 15.744 Kč. Již v samotném insolvenčním návrhu dlužnice tvrdila, že souhlas věřitelů, vůči nimž má nezajištěné závazky z podnikání, není vyjmenován mezi povinnými doklady k návrhu na povolení oddlužení. Přitom odkázala na znění § 397 odst. 1a § 403 IZ.

Předně souhlasí odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že v době vydání napadeného usnesení byl u dlužnice dán důvod pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, když dlužnice v průběhu řízení netvrdila žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že závazky z podnikání vůči jejím věřitelům brání řešení úpadku oddlužením dle § 389 odst. 1 IZ spolu s uvedením konkrétního důvodu. Lze doplnit, že insolvenční zákon vyžaduje souhlas nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka, s tím, že úpadek dlužníka bude řešen oddlužením, což předpokládá procesní aktivitu dlužníka před podáním návrhu na povolení oddlužení v tom směru, aby si souhlasy příslušných věřitelů obstaral. K polemice dlužnice uvedené v jejím odvolání odkazuje odvolací soud na správné závěry insolvenčního soudu vyjádřené v odůvodnění napadeného usnesení na straně druhé, poslední odstavec, dále na straně třetí, první až třetí odstavec shora.

Při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, je určující, zda existuje některý z důvodů uvedených v § 389 odst. 2 IZ. Proto je nezbytné, aby takový dlužník ve svém návrhu na povolení oddlužení alespoň tvrdil některou z těch skutečností, která vylučuje, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení jeho úpadku oddlužením. Pokud dlužník žádné skutečnosti odůvodňující povolení jeho oddlužení za existence podnikatelských závazků ani netvrdí (jako v posuzované věci), pak na dlužníka nelze pohlížet jako na osobu oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Za této situace tedy insolvenční soud zcela správně dospěl k závěru, že jediným možným řešením úpadku dlužnice je konkurs, když návrh dlužnice na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 a § 396 IZ).

K poukazu dlužnice na závěry Vrchního soudu v Praze v označených rozhodnutích nutno poznamenat, že nejednotnost rozhodování soudů není žádoucí, avšak nepřipuštění oddlužení u dlužníků se závazky z podnikání, u nichž dlužník ani netvrdil souhlas věřitelů, je v rozhodovací činnosti zdejšího odvolacího soudu již ustálenou praxí. Z tohoto názoru zjevně vyšel i insolvenční soud (viz strana druhá, věta poslední odůvodnění usnesení).

Pro posouzení věci odvolacím soudem je však rozhodné, že v průběhu odvolacího řízení vyjádřili věřitelé, vůči nimž má dlužnice závazky z podnikání, svůj souhlas s řešením úpadku dlužnice oddlužením. Česká průmyslová zdravotní pojišťovna tak učinila v přípise ze dne 14.9.2015, v němž výslovně uvedla, že souhlasí s řešením úpadku dlužnice formou oddlužení. Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení ve vyjádření ze dne 11.9.2015 sdělila, že shledá-li soud podmínky pro rozhodnutí o řešení úpadku dlužnice oddlužením plněním splátkového kalendáře, bude věřitel toto rozhodnutí akceptovat. V odvolacím řízení tedy nastaly nové skutečnosti, ze kterých lze usuzovat, že závazky dlužnice z podnikání vůči jejím věřitelům nebrání řešení úpadku oddlužením dle § 389 odst. 1 IZ.

V této fázi insolvenčního řízení tedy již není pravděpodobné prohlášení konkursu na majetek dlužnice z důvodů dovozovaných insolvenčním soudem. Proto se jeví být požadavek na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení přinejmenším předčasným. Odvolací soud tedy napadené usnesení podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení se dlužnici neukládá.

Poučen í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužnici se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 17. září 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu