2 VSOL 914/2014-A-12
KSBR 47 INS 5811/2014 2 VSOL 914/2014-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka-manželé Jan anonymizovano , anonymizovano , bytem Tylova 1791/28, Prostějov, PSČ 796 01 a Daniela anonymizovano , anonymizovano , bytem Tylova 1791/28, Prostějov, PSČ 796 01, o insolvenčním návrhu, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 47 INS 5811/2014-A-7 ze dne 4. června 2014,

takto:

Usnesení krajského soudu s e potvrzuje.

Odůvodnění:

Insolvenční soud usnesením uložil dlužníkovi (dlužníkem se rozumí oba manželé Jan anonymizovano a Daniela anonymizovano ), aby ve lhůtě pěti dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatil na účet krajského soudu nebo v hotovosti na pokladně soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Po podání dlužníkova návrhu na prohlášení úpadku a na povolení oddlužení totiž z dlužníkova návrhu a ze živnostenského rejstříku insolvenční soud zjistil, že dlužník má prokazatelně dluhy z podnikání a současně netvrdí ani nijak nedokládá, že netvrdí žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které nebrání řešení úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 IZ. Ve smyslu ustanovení § 390 odst. 3 IZ proto dlužník není osobou, která je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, a je namístě, aby insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítl a současně rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Jestliže dlužník má dluhy z podnikání a současně netvrdí žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které nebrání řešení úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 IZ, pak tato skutečnost brání uplatnění institutu oddlužení. S odkazem na ustanovení § 108 IZ soud uložil dlužníkovi, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jelikož je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak, neboť z insolvenčního návrhu a z jeho příloh vyplývá, že dlužník v současné době nemá k dispozici dostatečné pohotové finanční prostředky. Ke zvolené maximální výši zálohy soud poukázal na účel zálohy, kterým je zejména umožnění výkonu činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a překlenutí prvotního nedostatku peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení (poštovné, platby za telekomunikační služby, cestovné, náklady na soupis majetkové podstaty, na zjištění, pojištění a správu majetku atp.), s tím, že nelze spravedlivě požadovat, aby tyto výdaje byly hrazeny správcem z jeho vlastních zdrojů a následně pak z rozpočtových prostředků soudu prvního stupně, současně poukázal i na to, že odměna insolvenčního správce v případě konkursu činí 45.000 Kč, a dále je nutno hradit nezbytné náklady v průběhu řízení.

Toto rozhodnutí napadl dlužník odvoláním. Oba namítali, že soud vede insolvenční řízení v rozporu se zásadami, na který v insolvenčním řízení spočívá (§ 5 IZ). Tomu má odpovídat rozhodnutí soudu o stanovení zálohy ve výši 50.000 Kč. Soudem prosazovaný způsob řešení úpadku konkursem je v rozporu se zásadou rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, neboť je zřejmé, že při řešení úpadku oddlužením ve formě splátkového kalendáře je dlužník schopen uhradit minimálně 30 % z pohledávek nezajištěných věřitelů. V případě konkursu by došlo k zpeněžení majetku a výrazně k nižšímu uspokojení pohledávek věřitelů. Podle názoru odvolatelů soud prvního stupně nesprávně interpretuje novelizované znění IZ účinné po 1. lednu 2014, neboť z důvodové zprávy k novele vyplývá, že je možné, aby se oddlužení domáhala také fyzická osoba mající závazky z podnikatelské činnosti, pokud s řešením oddlužení budou souhlasit věřitelé. IZ ovšem v žádném ustanovení nevyžaduje, aby spolu s návrhem na povolení oddlužení byl zároveň předkládán písemný souhlas věřitelů s tím, že podnikatelské závazky dlužníka budou řešeny formou oddlužení. Naopak ustanovení § 403 IZ vyžaduje aktivní projev vůle věřitelům, jejichž pohledávky pochází z podnikatelské činnosti dlužníka, že s oddlužením takového dlužníka nesouhlasí. Tento závěr vyplývá jednak z § 397 IZ, ale zejména z § 403 odst. 2 IZ, podle něhož věřitelé, kteří osobně neuplatní námitky proti povolení oddlužení na schůzi věřitelů, jež rozhoduje právě o schválení oddlužení, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má závazky pocházející z podnikatelské činnosti. Svým názorem v napadeném rozhodnutí soud nerespektuje právní závěry obsažené v ustálené rozhodovací praxi soudů vyšší instance, podle kterých je proti smyslu a účelu IZ doložení souhlasu věřitelů těchto závazků s insolvenčním návrhem. Odvolatelé poukazovali na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, Vrchního soudu v Praze i na judikaturu Krajského soudu v Brně, podle kterých předložených souhlasů dlužníkem není zapotřebí. Dále poukazovali na skutečnost, že jejich podnikatelské závazky jsou po nich vymáhány jako po fyzických osobách z titulu zákonného ručení společníků v. o. s. a navrhli, aby usnesení o zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení bylo změněno tak, že se povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení (4.3.2014) je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění novely provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014 (dále jen IZ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužník-fyzická osoba může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, pouze tehdy, pokud nemá dluhy z podnikání (odstavec 1, písm. b/), anebo pokud se jedná o dluh z podnikání, který nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, tedy jen souhlasí-li s tím věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde-li o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

Podle ustanovení § 391 odst. 1 IZ návrh na povolení oddlužení musí vedle obecných náležitostí podání obsahovat a) označení dlužníka a osob oprávněných za něho jednat, b) údaje o očekávaných příjmech dlužníka v následujících 5 letech, c) údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky, d) návrh způsobu oddlužení nebo sdělení, že dlužník takový návrh nevznáší.

Podle ustanovení § 391 odst. 2 IZ dlužník, který navrhuje oddlužení plněním splátkového kalendáře, může v návrhu na povolení oddlužení požádat insolvenční soud o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek. V takovém případě musí v návrhu na povolení oddlužení uvést také výši navrhovaných měsíčních splátek nebo způsob jejich určení a vysvětlit důvody, které vedly k jeho úpadku. Ustanovení § 395 tím není dotčeno.

Podle ustanovení § 391 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna.

Podle ustanovení § 392 odst. 1 IZ k návrhu na povolení oddlužení musí dlužník připojit a) seznam majetku a seznam závazků, popřípadě prohlášení o změnách, ke kterým v mezidobí došlo v porovnání se seznamy, které v insolvenčním řízení již dříve předložil, b) listiny dokládající údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky, c) písemný souhlas nezajištěného věřitele, který se na tom s dlužníkem dohodl, s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30 % jeho pohledávky.

Podle ustanovení § 392 odst. 1 IZ v písemném souhlasu věřitele podle odstavce 1 písm. c) musí být uvedeno, jaká bude nejnižší hodnota plnění, na kterém se s dlužníkem dohodl.

Z obsahu insolvenčního spisu dlužníka vyplývá správnost skutkových zjištění uvedených soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí, zejména pak to, že dlužník dle seznamu závazků má závazky vůči nezajištěným věřitelům ze své podnikatelské činnosti a nedoložil souhlas věřitelů s podrobením pohledávek, které pochází z podnikání dlužníka, režimu oddlužení. Tento stav není zpochybňován.

S odvolacími námitkami dlužníka odvolací soud nesouhlasí.

Koncepce oddlužení je i po novelizaci IZ provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. postavena na tom, že zákonodárce jasně vyjádřil úmysl nerozšiřovat okruh osob, které mohou žádat o povolení oddlužení, o dlužníky se závazky z podnikání (srovnej § 389 odst. 1 písm. b/ IZ). Ustanovení § 389 IZ nelze a contrario vykládat jinak, než že podnikatelské závazky v zásadě brání v řešení úpadku oddlužením a daný dlužník není aktivně legitimován k podání daného návrhu. Z tohoto pravidla je poskytnuta výjimka v podobě souhlasu věřitele, aby jeho pohledávka vzniklá z podnikání dlužníka byla uspokojena v režimu oddlužení. Pokud by vznikly pochybnosti o oprávněnosti dlužníka podat návrh na povolení oddlužení (např. pochybnost o původu jeho závazků či pochybnost o bagatelnosti jeho podnikatelských závazků), má soud v takovém případě pustit řízení dál a případné nejasnosti projednat na schůzi věřitelů dle § 397 IZ. Po skončení takové schůze pak nelze již namítat, že budou v rámci oddlužení uspokojeny i závazky z podnikání. Procesní postup, tak jak jej původně nastínily oba vrchní soudy, dělá z této výjimky pravidlo, ačkoli nelze dovodit, že v ustanovení § 403 věta: Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. byla zamýšlena jako generální souhlas všech věřitelů. Při takovém výkladu by pak nedávala žádný smysl úprava v § 389 odst. 2 a také v § 397 IZ. Také by postačilo uvést v ustanovení § 389, že platí, že tento souhlas je dán, pokud toto věřitel nenamítne nejpozději do konce věřitelské schůze . Argument, který se opírá o skutečnost, že tyto souhlasy nejsou zákonnou přílohou k návrhu a není tedy nutné je k návrhu přikládat, není přiléhavý. Absence zákonných příloh je procesně řešena v ustanovení § 393 IZ. Pokud tyto přílohy nejsou na výzvu doplněny, soud návrh na povolení oddlužení bez dalšího odmítne. V případě příloh a dalších listin, které nepředepisuje zákon, ale jsou stanoveny vyhláškou (např. výpis z trestního rejstříku) či rozhodnutím soudu, soud bez dalšího nemůže návrh odmítnout, ale takové nedostatky se mohou projevit v dalším řízení i případným zamítnutím návrhu dle ustanovení § 395 IZ. Oprávněnost osoby podat samotný návrh soud hodnotí podle ustanovení § 390 IZ a návrh, kde nejsou pochybnosti o neoprávněnosti dané osoby, soud odmítne. Souhlas věřitelů je v tomto případě otázka samotné legitimace, nikoli povinných příloh dle § 392 IZ.

Pokud dlužník poukazoval na dřívější rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci k této problematice, pak odvolací soud od závěrů zde uvedených ustoupil a k tomu poukazuje na pozdější judikaturu Vrchního soudu v Olomouci, například rozhodnutí č. j. KSBR 44 INS 37125/2013, 2 VSOL 213/2014-A-12 ze dne 22.5.2014, č. j. KSBR 45 INS 2889/2014, 2 VSOL 225/2014-A-10 ze dne 29.5.2014 a č. j. KSBR 33 INS 12010/2014, 2 VSOL 627/2014-A-13 ze dne 19.8.2014, č. j. KSBR 44 INS 11191/2014, 2 VSOL 594/2014-A-13 ze dne 12.9.2014, č. j. KSBR 26 INS 15987/2014, 2 VSOL 780/2014-A-14 ze dne 30.9.2014 a další, ze kterých již (při vědomí odlišné praxe Vrchního soudu v Praze) vyplývá odlišný právní názor vyjádřený v tomto rozhodnutí.

S ohledem na obsah insolvenčního spisu odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně postupoval věcně správně, když vycházel z toho, že není možné řešení dlužníkova úpadku oddlužením, neboť nezajištěné dluhy z podnikání brání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, a nejsou splněny podmínky pro oddlužení uvedené v ustanovení § 389 odst. 2 IZ. Proto zcela správně s poukazem na ustanovení § 390 odst. 3 a násl. insolvenčního zákona vycházel soud prvního stupně z toho, že úpadek dlužníka bude muset být řešen konkursem.

Z insolvenčního spisu dlužníka dále vyplývá, pokud jde o majetek dlužníka, že dlužník nevlastní žádné pohotové finanční prostředky, vlastní věci osobní potřeby a vybavení domácnosti, nevlastní nemovité věci, nemá žádné pohledávky, příjmy má pouze z důchodů a z daru (9.734 Kč, 10.555 Kč a 15.400 Kč měsíčně). Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když podle ustanovení § 108 vyzval dlužníka k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť s ohledem na jeho majetkovou situaci je nepochybné, že zde nejsou k dispozici hotové prostředky ani okamžitě zpeněžitelný majetek ke krytí nákladů insolvenčního řízení. Podle závěru odvolacího soudu zcela správně určil soud prvního stupně i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení částkou 50.000 Kč, neboť pouze odměna insolvenčního správce v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem činí dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. 45.000 Kč a mimo to je nutno v počátcích konkursního řízení počítat i s dalšími náklady na činnost insolvenčního správce.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako ve výroku věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 25. září 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu