2 VSOL 902/2014-A-13
KSBR 47 INS 16125/2014 2 VSOL 902/2014-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Leoše anonymizovano , anonymizovano , bytem Klentnice 24, PSČ 692 01, IČ: 75708817, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 47 INS 16125/2014-A-8 ze dne 17.7.2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 47 INS 16125/2014-A-8 ze dne 17.7.2014 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením uložil soud prvního stupně dlužníku, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci rozhodnutí zaplatil na označený účet nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně zálohu na náklady insolvenčního řízení částkou 50.000 Kč.

Na odůvodnění tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužník se domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, že však soud zjistil, že je veden jako podnikatel, proto ho vyzval k označení závazků z podnikání a dlužník na tuto výzvu své závazky z podnikání označil, ničeho dalšího však o nich netvrdil. Netvrdil tedy žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které nebrání řešení jeho úpadku oddlužením ve smyslu ust. § 389 odst. 2 insolvenčního zákona. Protože tedy úpadek dlužníka může být řešen pouze konkursem (§ 390 odst. 3 a § 396 odst. 1 insolvenčního zákona), rozhodl soud prvního stupně s poukazem na to, že dlužník nemá k dispozici dostatečné pohotové finanční prostředky, o jeho povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 IZ, a to v maximální výši částkou 50.000 Kč. Poukázal na účel zálohy, kterým je zejména umožnění výkonu činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a překlenutí prvotního nedostatku peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení (poštovné, platby za telekomunikační služby, cestovné, náklady na soupis majetkové podstaty, na zjištění, pojištění a správu majetku atp.), s tím, že nelze spravedlivě požadovat, aby tyto výdaje byly hrazeny správcem z jeho vlastních zdrojů a následně pak z rozpočtových prostředků soudu prvního stupně. Soud prvního stupně současně poukázal na to, že odměna insolvenčního správce v případě konkursu činí 45.000 Kč, a dále je nutno hradit nutné náklady v průběhu řízení.

Toto rozhodnutí napadl dlužník odvoláním. Uvedl, že na výzvu soudu z 8.7.2014 reagoval tím, že soudu dne 15.7. 2014 sdělil, že z jeho podnikání vznikly pohledávky Okresní správy sociálního zabezpečení a dodatečně i Všeobecné zdravotní pojišťovny. Poukázal na to, že z výzvy soudu nevyčetl, že je nutné doložit souhlas těchto věřitelů. Dále uvedl, že však k odvolání přikládá souhlas věřitele Okresní správy sociálního zabezpečení a dále pak nesouhlas věřitele Všeobecné zdravotní pojišťovny s jeho oddlužením. K nesouhlasu Všeobecné zdravotní pojišťovny uvedl, že toto rozhodnutí není konečné, neboť již v samotném vyjádření se vychází z toho, že je reálné, že toto své stanovisko může Všeobecná zdravotní pojišťovna ještě změnit. Dále poukázal na to, že záloha ve výši 50.000 Kč je pro něho nereálným řešením, neboť veškeré pohledávky mu byly dosud sráženy ze mzdy a zbývalo mu jen životní minimum, takže nemá z čeho zálohu zaplatit. Funguje již přes rok na prestižním pracovním místě, které má perspektivu i do budoucna, a to mu dává možnost zaplatit 100 % všech pohledávek, nikoliv pouze 30 %. Uvedl, že žádá, aby odvolací soud přehodnotil napadené usnesení a dal mu tak možnost dokázat za přijatelných podmínek, že je schopen splnit podmínky oddlužení.

K odvolání přiložil přípis České správy sociálního zabezpečení, Okresní správy sociálního zabezpečení v Břeclavi z 30.7.2014, podle něhož tento jeho věřitel souhlasí s tím, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla podrobena režimu oddlužení, když lze očekávat, že dojde k jejímu úplnému zaplacení. Dále přiložil přípis Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, Regionální pobočky pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina v Brně ze dne 25.7.2014 označený jako nesouhlas věřitele s oddlužením. V tomto přípise vyjádřil tento věřitel nesouhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením, poukazoval však na to, že je toho názoru, že tento jeho nesouhlas není pro soud závazný a že i on sám může ještě toto své rozhodnutí změnit, především s ohledem na obsah zprávy insolvenčního správce ohledně majetkové situace dlužníka.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb. (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k následujícím závěrům.

Z ustanovení § 389 insolvenčního zákona vyplývá, že dlužník-fyzická osoba může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, pouze tehdy, pokud nemá dluhy z podnikání (odstavec 1, písm. b/), anebo pokud se jedná o dluh z podnikání, který nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, což je tehdy, pokud s tím buď souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, anebo jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

Z obsahu insolvenčního spisu dlužníka vyplývá správnost skutkových zjištění uvedených soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí, zejména pak to, že dlužník v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení žádné ze svých dluhů jako dluhy z podnikání neoznačil. Na usnesení z 8.7.2014, kterým ho soud prvního stupně vyzval, aby mu sdělil, které z jeho závazků vznikly z podnikatelské činnosti, a současně aby i uvedl ohledně případných závazků z podnikání skutečnosti, z nichž bude vyplývat, že tyto závazky nebrání institutu oddlužení ve smyslu § 389 insolvenčního zákona, reagoval dlužník přípisem z 15.7.2014, ve kterém uvedl, že z jeho podnikatelské činnosti jsou pohledávky těchto věřitelů: Okresní správy sociálního zabezpečení a dále Všeobecné zdravotní pojišťovny s tím, že zdůvodňoval, proč tuto pohledávku Všeobecné zdravotní pojišťovny nestihl zahrnout do seznamu pohledávek v insolvenčním návrhu. Nic jiného ohledně svých závazků z podnikání netvrdil.

S ohledem na obsah insolvenčního spisu odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně postupoval věcně správně, když vycházel z toho, že není možné řešení dlužníkova úpadku oddlužením, když dluhy z podnikání brání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, neboť není splněna žádná z podmínek dle ustanovení § 389 odst. 2 IZ. Proto zcela správně s poukazem na ustanovení § 390 odst. 3 a § 396 odst. 1 insolvenčního zákona vycházel soud prvního stupně z toho, že úpadek dlužníka bude muset být řešen konkursem.

V odvolacím řízení sice dlužník doložil souhlas České správy sociálního zabezpečení, Okresní správy sociálního zabezpečení Břeclav s podrobením pohledávky tohoto věřitele, která pochází z podnikání dlužníka, režimu oddlužení, avšak druhý z věřitelů, jehož pohledávka za dlužníkem vznikla z dlužníkovy podnikatelské činnosti, souhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením nevyslovil.

Přes rozbor, který připojil tento druhý věřitel ke svému nesouhlasu a v němž se dovolává možnosti změnit tento svůj závěr, nelze uzavřít jinak, než že i nadále nejsou splněny zákonné podmínky pro to, aby dluhy z podnikání nebránily řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu shora citovaného ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani odvolací námitka dlužníka, že se zřetelem ke svým příjmům je schopen v oddlužení zaplatit 100 % všech pohledávek. Případy, kdy dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, jsou totiž zákonodárcem taxativně vyjmenovány v ustanovení § 389 odst. 2, a proto k žádným jiným okolnostem není možno přihlížet.

Z insolvenčního spisu dlužníka dále vyplývá, pokud jde o majetek dlužníka, že dlužník nevlastní žádné hotové finanční prostředky, pouze věci osobní potřeby, jinak nevlastní žádné movité ani nemovité věci ani nemá žádné pohledávky. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když podle ustanovení § 108 vyzval dlužníka k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť s ohledem na jeho majetkovou situaci je nepochybné, že zde nejsou k dispozici prostředky ke krytí nákladů insolvenčního řízení. Podle závěru odvolacího soudu zcela správně určil soud prvního stupně i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení částkou 50.000 Kč, když pouze odměna insolvenčního správce v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem činí dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. 45.000 Kč a mimo to je nutno v počátcích konkursního řízení počítat i s dalšími náklady na činnost insolvenčního správce, jak je i označil soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení.

K odvolací námitce dlužníka, že nemá dostatek finančních prostředků k zaplacení zálohy, je nutno poukázat na to, že právě nedostatek peněžních prostředků v majetkové podstatě dlužníka v případě řešení jeho úpadku konkursem je jednoznačně dle ustálené judikatury soudů důvodem pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy. Při konkursu totiž na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře nejsou náklady řízení hrazeny postupně v průběhu dlouhodobého procesu, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Pokud tedy v majetkové podstatě není dostatek finančních prostředků a není možno je v první fázi řízení zajistit jinak, je namístě hradit je ze zálohy na náklady insolvenčního řízení. Tento institut má totiž právě zabránit tomu, aby náklady takových insolvenčních řízení nesl stát (§ 38 odst. 2 IZ). Zákonná úprava úpadkového řízení, pokud jde o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, je postavena na tom, že povinnost zaplatit zálohu může být uložena kterémukoliv insolvenčnímu navrhovateli, to je dlužníku nebo věřiteli. V tomto směru lze odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu (k ustanovení § 144, která uvádí, že obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele.

Proto odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako ve výroku věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 2. září 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu