2 VSOL 90/2013-A-14
KSBR 27 INS 18621/2012 2 VSOL 90/2013-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Ivany Waltrové v insolvenční věci dlužnice Žanety anonymizovano , anonymizovano , bytem Vrchoslavice 123, PSČ 798 27, IČ: 65836219, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 27 INS 18621/2012-A-9 ze dne 7.11.2012

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu specifikovaný ve výroku nebo v hotovosti na pokladně soudu.

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužnice se svým návrhem domáhala rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení. V návrhu uvedla, že má 8 závazků v celkové výši 2.490.820 Kč, z toho zajištěné závazky ve výši 2.162.919 Kč, všechny závazky jsou více jak 30 dnů po splatnosti. Z vlastního šetření soud zjistil, že dlužnice je podnikatelkou zapsanou v živnostenském rejstříku a podniká pod identifikačním číslem 65836219. Dlužnice v návrhu uvedla, že podnikala poslední 3 roky, v současné době pobírá i příjem na základě smlouvy o obchodním zastoupení se společností Raiffeisenbank a.s. (správně Raiffeisen stavební spořitelna a.s.) uzavřené podle ustanovení § 652 a násl. obchodního zákoníku, na základě které dlužnice jako obchodní zástupce vykonává činnost v rámci svého podnikání (na základě svého živnostenského oprávnění). Dlužnice je tedy podnikatelkou, z tohoto důvodu nemůže svůj úpadek řešit oddlužením podle ustanovení § 389 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (insolvenční zákon, dále jen IZ ). O způsobu řešení úpadku dlužnice tak bude rozhodnuto konkursem. Soud proto uložil dlužnici zálohu na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 odst. 1 a 2 IZ, přitom přihlédl i k tomu, že dlužnice vlastní toliko rodinný dům a běžné vybavení domácnosti. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení do doby, než bude rozhodnuto o způsobu řešení úpadku. Bez pohotových finančních prostředků zajištěných právě složením zálohy na náklady insolvenčního řízení nemůže insolvenční správce svoji funkci řádně vykonávat a nelze na něm spravedlivě požadovat, aby tyto výdaje nesl ze svého, přičemž následně tyto byly hrazeny z rozpočtových prostředků soudu. Institut zálohy slouží též k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce s tím, že minimální odměna insolvenčního správce při konkursu podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. činí 45.000 Kč bez DPH.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Uvedla, že její podnikatelská činnost je výhradně realizována pro společnost Raiffeisen stavební spořitelnu a.s., pro kterou pracuje jako finanční poradce a vykonanou práci vykazuje na základě faktur. Poukázala na to, že v nejbližší době jí bude tato spolupráce upravena smlouvou na vedlejší pracovní poměr, dále že nemá k dispozici finanční rezervu, a proto nemůže zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Podle § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212 a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 389 odst. 1 IZ, dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle § 108 odst. 1 a 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužnice podala u soudu prvního stupně dne 1.8.2012 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení (na předepsaném formuláři), kterým se domáhala zjištění úpadku a povolení oddlužení. V návrhu uvedla, že má 7 závazků, z toho 2 zajištěné závazky, všechny její závazky jsou více než 30 dnů po splatnosti, její příjmy nestačí na pokrytí všech závazků, není schopna je hradit v plné výši, včas a řádně. K tomu odkázala na seznam závazků jako přílohu k návrhu. V seznamu závazků, který na výzvu soudu doplnila o závazek z podnikání ve výši 18.500 Kč, své jednotlivé závazky v celkové výši 2.472.320 Kč specifikovala označením věřitele, uvedením právního důvodu, výše a splatnosti závazku (v období říjen, listopad a prosinec 2011), dále v něm uvedla, zda se jedná o zajištěné či nezajištěně závazky, že žádný závazek nepopírá a že žádný z věřitelů není její osobou blízkou. V seznamu závazků prohlásila, že je úplný a správný a podepsala jej. Dále v návrhu uvedla, že v předchozích 3 letech pracovala jako osoba samostatně výdělečně činná, od 4.1.2012 je zaměstnána a další příjem má na základě smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené se společností Raiffeisen stavební spořitelna a.s. V seznamu majetku dlužnice uvedla movité věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti a nemovitosti, které jsou předmětem zajišťovacích práv pro věřitele Českomoravská stavební spořitelna, a.s., vůči kterému dle seznamu závazků má zajištěné závazky ve výši 1.691.147 Kč a 471.772 Kč.

Na základě shora uvedených zjištění lze soudu prvního stupně přisvědčit v tom, že řešení úpadku oddlužením u dlužnice nepřipadá v úvahu. Institut oddlužení jakožto zvláštní způsob řešení úpadku není určen pro všechny dlužníky, ale jen pro dlužníky nepodnikatele, je tak vyloučen u dlužníků, kteří jsou považováni za podnikatele. Za podnikatele je přitom nutno považovat osoby, jež splňují některé z kritérií vymezených v ustanovení § 2 odst. 1 obchodního zákoníku. Judikatura soudů se již ustálila na výkladu ustanovení 389 odst. 1 IZ, podle něhož se za podnikatele (pro účely posuzování přípustnosti oddlužení) považuje i osoba, která není zákonem (podle norem hmotného práva) považována za podnikatele, avšak má závazky vzešlé z jejího (dřívějšího) podnikání. V tomto směru lze odkázat na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 29 INS 252/2008, 1 VSPH 3/2008 ze dne 13.3.2008, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura, svazek 7, pod publikačním č. 104/2008, a zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod publikačním č. 79/2009.

V posuzované věci soud prvního stupně správně uzavřel, že dlužnice je podnikatelkou, neboť tato soustavně provádí samostatně vlastním jménem a na vlastní odpovědnost podnikatelskou činnost za účelem dosažení zisku (§ 2 odst. 1 obchodního zákoníku), když na základě smlouvy o obchodním zastoupení jako podnikatelka vykonává za úplatu činnost obchodního zástupce pro společnost Raiffeisen stavební spořitelna, a.s. (tedy podniká na základě živnostenského oprávnění). Na tom ničeho nemění skutečnost, že současně dlužnice má i příjem z pracovního poměru, jakož i tvrzení uvedené dlužnicí v odvolacím řízení, tedy že v budoucnu hodlá svoji podnikatelskou činnost ukončit tak, že ji bude provádět na základě pracovního poměru, což navíc dlužnice v odvolání ani nedoložila.

Na základě shora uvedeného odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že jediným možným způsobem řešení úpadku dlužnice je proto konkurs. Za této situace je požadavek soudu prvního stupně na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč podle ustanovení § 108 IZ zcela důvodný. V seznamu majetku dlužnice neuvedla žádné pohotové finanční prostředky a tuto skutečnost dlužnice potvrdila i ve svém odvolání. Zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení je proto nezbytné, neboť účelem této zálohy, na který správně poukázal soud prvního stupně, je umožnit činnost insolvenčního správce již od počátku jeho ustanovení do funkce. Zejména se jedná o zajištění prostředků na úhradu nákladů insolvenčního správce souvisejících se zjišťováním stavu majetku dlužnice a jeho zpeněžováním, případně se zjišťováním majetku jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužnice. V neposlední řadě slouží záloha jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty, přičemž je nutno vzít v úvahu, že minimální odměna insolvenčního správce při konkursu činí 45.000 Kč bez DPH (§ 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Nelze spravedlivě požadovat, aby tyto náklady nesl ze svého insolvenční správce a následně stát (§ 38 odst. 2 IZ).

Ze všech výše uvedených důvodů je usnesení soudu prvního stupně ve výroku věcně správné, a proto je odvolací soud podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 25. února 2013

Za správnost vyhotovení. JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu