2 VSOL 894/2014-A-20
KSBR 30 INS 16506/2014 2 VSOL 894/2014-A-20

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice: Ingrid anonymizovano , anonymizovano , Nádražní 173/39, 693 01 Hustopeče, o návrhu na zahájení insolvenčního řízení, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 30 INS 16506/2014-A-14 ze dne 2. července 2014,

takto:

Usnesení krajského soudu s e potvrzuje.

Odůvodnění:

Insolvenční soud usnesením uložil dlužnici, aby ve lhůtě pěti dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatila na účet krajského soudu nebo v hotovosti na pokladně soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Po podání návrhu dlužnicí dne 16.6.2014 na prohlášení úpadku a na povolení oddlužení totiž z návrhu insolvenční soud zjistil, že dlužnice má 10 závazků z podnikání a současně netvrdí ani nijak nedokládá, že věřitel s řešením úpadku za pomoci oddlužení souhlasí. Ve smyslu ustanovení § 390 odst. 3 IZ proto dlužnice není osobou, která je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, a je namístě, aby insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítl a současně rozhodl o způsobu řešení úpadku konkursem. Jestliže dlužnice má dluhy z podnikání a současně netvrdí žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které nebrání řešení úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 IZ, pak tato skutečnost brání uplatnění institutu oddlužení. S odkazem na ustanovení § 108 IZ soud uložil dlužnici, aby ve stanovené lhůtě zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení, jelikož je to nutné ke krytí nákladů řízení. Ke zvolené maximální výši zálohy soud poukázal na to, že odměna insolvenčního správce v případě konkursu činí 45.000 Kč, a dále je nutno hradit nezbytné náklady v průběhu řízení s tím, že nelze spravedlivě požadovat, aby tyto výdaje byly hrazeny státem.

Toto rozhodnutí napadla dlužnice odvoláním. Tvrdila, že k projednání insolvenčního řízení a v povolení oddlužení formou splátkového kalendáře bez zálohy na náklady insolvenčního řízení splňuje všechny podmínky stanovené IZ. Zejména nesouhlasila s názorem soudu, že je dán důvod odmítnutí návrhu na povolení oddlužení pro existenci závazků z podnikatelské činnosti a nepředložení souhlasů věřitelů, jejichž závazky pocházejí z podnikatelské činnosti, s dlužníkovým oddlužením. Podle názoru odvolatelky soud prvního stupně nesprávně interpretuje novelizované znění IZ účinné po 1. lednu 2014, neboť z důvodové zprávy k novele vyplývá, že je možné, aby se oddlužení domáhala také fyzická osoba mající závazky z podnikatelské činnosti, pokud s řešením oddlužení budou souhlasit věřitelé. IZ ovšem v žádném ustanovení nevyžaduje, aby spolu s návrhem na povolení oddlužení byl zároveň předkládán písemný souhlas věřitelů s tím, že podnikatelské závazky dlužníka budou řešeny formou oddlužení. Naopak ustanovení § 403 IZ vyžaduje aktivní projev vůle věřitelům, jejichž pohledávky pochází z podnikatelské činnosti dlužníka, že s oddlužením takového dlužníka nesouhlasí. Tento závěr vyplývá jednak z § 397 IZ, ale zejména z § 403 odst. 2 IZ, podle něhož věřitelé, kteří osobně neuplatní námitky proti povolení oddlužení na schůzi věřitelů, jež rozhoduje právě o schválení oddlužení, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má závazky pocházející z podnikatelské činnosti. Svým názorem v napadeném rozhodnutí soud nerespektuje právní závěry obsažené v ustálené rozhodovací praxi soudů vyšší instance, podle kterých je proti smyslu a účelu IZ doložení souhlasu věřitelů těchto závazků s insolvenčním návrhem. Odvolatelka poukazovala na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, Vrchního soudu v Praze i na judikaturu Krajského soudu v Brně, podle kterých předložených souhlasů dlužníkem není zapotřebí. Dlužnice navrhla, aby usnesení o zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení bylo zrušeno a aby bylo povoleno oddlužení formou splátkového kalendáře bez zálohy na náklady insolvenčního řízení.

S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení (16.6.2014) je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění novely provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014 (dále jen IZ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Z ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužník-fyzická osoba může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, pouze tehdy, pokud nemá dluhy z podnikání (odstavec 1, písm. b/), anebo pokud se jedná o dluh z podnikání, který nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, tedy jen souhlasí-li s tím věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde-li o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

Podle ustanovení § 391 odst. 1 IZ návrh na povolení oddlužení musí vedle obecných náležitostí podání obsahovat a) označení dlužníka a osob oprávněných za něho jednat, b) údaje o očekávaných příjmech dlužníka v následujících 5 letech, c) údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky, d) návrh způsobu oddlužení nebo sdělení, že dlužník takový návrh nevznáší.

Podle ustanovení § 391 odst. 2 IZ dlužník, který navrhuje oddlužení plněním splátkového kalendáře, může v návrhu na povolení oddlužení požádat insolvenční soud o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek. V takovém případě musí v návrhu na povolení oddlužení uvést také výši navrhovaných měsíčních splátek nebo způsob jejich určení a vysvětlit důvody, které vedly k jeho úpadku. Ustanovení § 395 tím není dotčeno.

Podle ustanovení § 391 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna.

Podle ustanovení § 392 odst. 1 IZ k návrhu na povolení oddlužení musí dlužník připojit a) seznam majetku a seznam závazků, popřípadě prohlášení o změnách, ke kterým v mezidobí došlo v porovnání se seznamy, které v insolvenčním řízení již dříve předložil, b) listiny dokládající údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky, c) písemný souhlas nezajištěného věřitele, který se na tom s dlužníkem dohodl, s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30 % jeho pohledávky.

Podle ustanovení § 392 odst. 1 IZ v písemném souhlasu věřitele podle odstavce 1 písm. c) musí být uvedeno, jaká bude nejnižší hodnota plnění, na kterém se s dlužníkem dohodl.

Z obsahu insolvenčního spisu dlužnice vyplývá správnost skutkových zjištění uvedených soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí, zejména pak to, že dlužnice dle seznamu závazků má závazky vůči nezajištěným věřitelům ze své podnikatelské činnosti a nedoložila souhlas věřitelů s podrobením pohledávek, které pochází z podnikání dlužníka, režimu oddlužení. Tento stav není zpochybňován.

S odvolacím námitkami dlužnice odvolací soud nesouhlasí.

Koncepce oddlužení je i po novelizaci IZ provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. postavena na tom, že zákonodárce jasně vyjádřil úmysl nerozšiřovat okruh osob, které mohou žádat o povolení oddlužení, o dlužníky se závazky z podnikání (srovnej § 389 odst. 1 písm. b/ IZ). Ustanovení § 389 IZ nelze a contrario vykládat jinak, než že podnikatelské závazky v zásadě brání v řešení úpadku oddlužením a daný dlužník není aktivně legitimován k podání daného návrhu. Z tohoto pravidla je poskytnuta výjimka v podobě souhlasu věřitele, aby jeho pohledávka vzniklá z podnikání dlužníka byla uspokojena v režimu oddlužení. Pokud by vznikly pochybnosti o oprávněnosti dlužníka podat návrh na povolení oddlužení (např. pochybnost o původu jeho závazků či pochybnost o bagatelnosti jeho podnikatelských závazků), má soud v takovém případě pustit řízení dál a případné nejasnosti projednat na schůzi věřitelů dle § 397 IZ. Po skončení takové schůze pak nelze již namítat, že budou v rámci oddlužení uspokojeny i závazky z podnikání. Procesní postup, tak jak jej původně nastínily oba vrchní soudy, dělá z této výjimky pravidlo, ačkoli nelze dovodit, že v ustanovení § 403 věta: Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. byla zamýšlena jako generální souhlas všech věřitelů. Při takovém výkladu by pak nedávala žádný smysl úprava v § 389 odst. 2 a také v § 397 IZ. Také by postačilo uvést v ustanovení § 389, že platí, že tento souhlas je dán, pokud toto věřitel nenamítne nejpozději do konce věřitelské schůze . Argument, který se opírá o skutečnost, že tyto souhlasy nejsou zákonnou přílohou k návrhu a není tedy nutné je k návrhu přikládat, není přiléhavý. Absence zákonných příloh je procesně řešena v ustanovení § 393 IZ. Pokud tyto přílohy nejsou na výzvu doplněny, soud návrh na povolení oddlužení bez dalšího odmítne. V případě příloh a dalších listin, které nepředepisuje zákon, ale jsou stanoveny vyhláškou (např. výpis z trestního rejstříku) či rozhodnutím soudu, soud bez dalšího nemůže návrh odmítnout, ale takové nedostatky se mohou projevit v dalším řízení i případným zamítnutím návrhu dle ustanovení § 395 IZ. Oprávněnost osoby podat samotný návrh soud hodnotí podle ustanovení § 390 IZ a návrh, kde nejsou pochybnosti o neoprávněnosti dané osoby, soud odmítne. Souhlas věřitelů je v tomto případě otázka samotné legitimace, nikoli povinných příloh dle § 392 IZ.

Pokud dlužnice poukazovala na dřívější rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci k této problematice, pak odvolací soud od závěrů zde uvedených ustoupil a k tomu poukazuje na pozdější judikaturu Vrchního soudu v Olomouci, například rozhodnutí č. j. KSBR 44 INS 37125/2013, 2 VSOL 213/2014-A-12 ze dne 22.5.2014, č. j. KSBR 45 INS 2889/2014, 2 VSOL 225/2014-A-10 ze dne 29.5.2014 a č. j. KSBR 33 INS 12010/2014, 2 VSOL 627/2014-A-13 ze dne 19.8.2014, č. j. KSBR 44 INS 11191/2014, 2 VSOL 594/2014-A-13 ze dne 12.9.2014, č. j. KSBR 26 INS 15987/2014, 2 VSOL 780/2014-A-14 ze dne 30.9.2014 a další, ze kterých již (při vědomí odlišné praxe Vrchního soudu v Praze) vyplývá odlišný právní názor vyjádřený v tomto rozhodnutí.

S ohledem na obsah insolvenčního spisu odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně postupoval věcně správně, když vycházel z toho, že není možné řešení dlužníkova úpadku oddlužením, když dluhy z podnikání brání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, neboť není splněna žádná z podmínek uvedená v ustanovení § 389 odst. 2 IZ. Proto zcela správně s poukazem na ustanovení § 390 odst. 3 a násl. insolvenčního zákona vycházel soud prvního stupně z toho, že úpadek dlužníka bude muset být řešen konkursem.

Z insolvenčního spisu dlužníka dále vyplývá, pokud jde o majetek dlužníka, že dlužník nevlastní žádné hotové finanční prostředky, vlastní věci osobní potřeby a vybavení domácnosti, vlastní nemovité věci, nemá žádné pohledávky, příjem má pouze z rodičovského příspěvku a z daru (11.500 Kč a 4.800 Kč měsíčně). Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když podle ustanovení § 108 vyzval dlužníka k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť s ohledem na jeho majetkovou situaci je nepochybné, že zde nejsou k dispozici hotové prostředky ani okamžitě zpeněžitelný majetek ke krytí nákladů insolvenčního řízení. Podle závěru odvolacího soudu zcela správně určil soud prvního stupně i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení částkou 50.000 Kč, neboť pouze odměna insolvenčního správce v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem činí dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. 45.000 Kč a mimo to je nutno v počátcích konkursního řízení počítat i s dalšími náklady na činnost insolvenčního správce.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako ve výroku věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 25. září 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu