2 VSOL 891/2014-A-16
KSBR 40 INS 12704/2014 2 VSOL 891/2014-A-16

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Havlíček s.r.o., se sídlem Brno, Fanderlíkova č.p. 3084, č.or. 19, okres Brno-město, PSČ 602 00, identifikační číslo 46905537, o insolvenčním návrhu věřitele Romana anonymizovano , anonymizovano , bytem Brno, Krausova 1045/12, PSČ 618 00, zastoupeného Mgr. Monikou Tesařovou, advokátkou se sídle Brno, Bohunická 517/55, PSČ 619 00, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 40 INS 12704/2014-A-9 ze dne 14.7.2014,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zjistil úpadek dlužníka (výrok I.), na majetek dlužníka prohlásil konkurs (výrok II.), ustanovil insolvenční správkyni Mgr. Radku Šimkovou, se sídlem Praha, V Kolkovně 920/3, identifikační číslo 66243394 (výrok III.), dále ve výrocích IV. až XIII. učinil nezbytné výzvy, uložil povinnosti, nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů podle ustanovení § 136 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), aniž by rozhodnutí odůvodnil.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Namítl, že z důvodu závady na počítači neměl přístup k zásilkám zaslaným do jeho datové schránky, a proto se o podaném insolvenčním návrhu vůbec nedozvěděl a na výzvu učiněnou usnesením ze dne 14.5.2014 nereagoval. Podle jeho názoru není v úpadku, když není v platební neschopnosti, plní své splatné závazky a nadále je i schopen je plnit. Pokud jde o pohledávku navrhujícího věřitele a pohledávku dalšího věřitele uvedeného v insolvenčním návrhu, tyto pouze nechce uhradit. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.

Podle § 7 věty před středníkem IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2 písm. d/ IZ), a dospěl k závěru, že usnesení soudu prvního stupně je třeba zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle § 85 odst. 1 věty prvé IZ, v insolvenčním řízení nařizuje insolvenční soud jednání jen tehdy, stanoví-li to zákon, nebo jestliže to považuje za nutné.

Podle § 133 IZ, nebyl-li insolvenční návrh odmítnut nebo nebylo-li řízení o něm zastaveno, lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o něm lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (odstavec 1). Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka (odstavec 2). Dlužníku musí být vždy dána možnost, aby se insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o úpadku vyjádřil (odstavec 3).

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo zahájeno insolvenčním návrhem věřitele Romana anonymizovano podaným u soudu prvního stupně dne 7.5.2014, kterým se domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. Usnesením č. j. KSBR 40 INS 12704/2014-A-4 ze dne 14.5.2014 soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení předložil písemné vyjádření ve věci a svá tvrzení doložil, dále sestavil seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků a seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů, seznam svých zaměstnanců s tím, že předložené seznamy musí dlužník podepsat a výslovně v nich uvést, že jsou správné a úplné. Dlužník byl poučen, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude insolvenční soud předpokládat, že návrhu neodporuje a insolvenční návrh bude projednán bez nařízení jednání s odkazem na ustanovení § 133 odst. 1 písm. a/ IZ. Toto usnesení bylo doručeno dlužníkovi dne 30.5.2014.

Insolvenční zákon stojí na zásadě, že k projednání insolvenčního návrhu soud vždy nařídí jednání, přičemž ustanovení § 133 odst. 1 IZ upravuje výjimky z pravidla, podle něhož o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhoduje insolvenční soud zásadně po jednání. K tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 22 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod č. 14/2011 a sp. zn. KSPA 48 INS 6820/2009, 29 NSČR 41/2010 ze dne 22.12.2010 uveřejněné v časopise Soudní judikatura, svazek 8, ročník 2011, pod č. 122/2011. Insolvenční návrh jiné osoby než dlužníka je tak návrhem, o němž je nutno rozhodnout vždy s jeho předchozím projednáním, tato právní úprava zcela koresponduje s předchozím legislativním vývojem i vývojem judikatury Evropského soudu pro lidská práva a navazující judikatury Nejvyššího soudu České republiky. Ustanovení § 133 písm. a) a b) IZ tedy stanoví odůvodněné výjimky, jež vycházejí z ustanovení § 115a o.s.ř. V případě rozhodování o insolvenčním návrhu na základě účastníky předložených listinných důkazů, kdy se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, je nutné, aby dlužník výslovně zaujal stanovisko k rozhodování insolvenčního soudu bez jednání, přičemž je možno použít ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř., tedy soud vyzve dlužníka, aby se vyjádřil k návrhu s připojenou doložkou, že nevyjádří-li se dlužník v určité lhůtě, bude to mít za důsledek domněnku soudu, že se dlužník vzdává práva na projednání věci, popřípadě, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. O insolvenčním návrhu lze bez jednání rozhodnout i tehdy, když insolvenční soud plně vyhoví návrhu, jemuž nikdo neodporoval. V takovém případě je nutno otázku neodporování posoudit obdobně jako otázku vzdání se práva na projednání věci či rozhodnutí věci bez nařízení jednání, neodporování návrhu tedy předpokládá aktivní projev dlužníka, z něhož vyplývá, že vůči podanému návrhu neuplatňuje námitky, avšak k insolvenčnímu návrhu se sám nepřipojuje.

V přezkoumávané věci soud prvního stupně sice poučil dlužníka o rozhodnutí soudu o insolvenčním návrhu věřitele bez jednání, avšak výzvu ve smyslu ustanovení § 133 odst. 1 písm. b) IZ neučinil vůči oběma účastníkům insolvenčního řízení (navrhujícímu věřiteli a dlužníku), přičemž z tohoto ustanovení vyplývá, že práva účasti na projednání věci, případně souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání musí učinit účastníci insolvenčního řízení, kteří jsou jeho účastníky při rozhodování o insolvenčním návrhu. Z tohoto důvodu soud prvního stupně neměl splněny podmínky podle ustanovení § 133 odst. 1 písm. b) IZ k tomu, aby rozhodl bez jednání. Podle odvolacího soudu neměl soud prvního stupně splněny ani podmínky podle ustanovení § 133 odst. 1 písm. a) IZ, neboť dlužník

žádným aktivním způsobem na insolvenční návrh podaný navrhujícím věřitelem nereagoval, a proto nelze uzavřít, že by dlužník insolvenčnímu návrhu neodporoval.

Je třeba uvést, že trpí-li rozhodnutí soudu prvního stupně některou ze zmatečností uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a písm. b) nebo odst. 3 o.s.ř., je odvolací soud povinen k této vadě vždy (i když nebyla v odvolání uplatněna) přihlédnout, aniž by se zabýval také tím, jaký měla (mohla mít) vliv na věcnou správnost rozhodnutí (§ 212a odst. 5 o.s.ř.). Jde totiž o tak zásadní vady, že rozhodnutí soudu prvního stupně, které je jimi postiženo, nemůže obstát. Tzv. zmatečnostní vada podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. je pak vada spočívající v tom, že účastníkovi řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníkům řízení realizaci jejich procesních práv, která jim zákon přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím. O vadu podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti, která vydání konečného rozhodnutí předchází. Tak tomu je zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdon 539/96 ze dne 27.6.1996 uveřejněné pod č. 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdon 953/96 ze dne 30.10.1997 uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 20 Cdo 1822/2009 ze dne 5.4.2011 přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu České republiky).

V přezkoumávané věci soud prvního stupně rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele bez nařízení jednání, aniž by však měl splněny podmínky podle ustanovení § 133 odst. 1 IZ, tedy že plně vyhověl návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo o něm rozhodl jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastnící se práva na projednání věci bez nařízení jednání vzdali, případně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Soud prvního stupně tak neměl splněny podmínky k rozhodnutí o insolvenčním návrhu bez jednání.

S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že soud prvního stupně v přezkoumávané věci zatížil řízení zmatečností vadou podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. Odvolací soud proto, aniž by zkoumal správnost závěru soudu prvního stupně, usnesení soudu prvního stupně zrušil podle ustanovení § 219 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (včetně závislých výroků) a věc vrátil podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení soud prvního stupně o insolvenčním návrhu rozhodne opětovně věcně, přičemž dospěje-li k závěru, že lze ve věci rozhodnout bez jednání, důsledně posoudí, zda má k tomu splněny podmínky podle ustanovení § 133 IZ.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, navrhujícímu věřiteli a insolvenční správkyni se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 29. srpna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu