2 VSOL 880/2012-A-25
KSBR 30 INS 23160/2011 2 VSOL 880/2012-A-25

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Palackého třída 1111/53, 612 00 Brno, zastoupeného Mgr. Monikou Klíčovou, advokátkou se sídlem Husova 8a, 602 00 Brno, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4.10.2012, č. j. KSBR 30 INS 23160/2011-A-20,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e.

Odůvodnění: V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V důvodech usnesení uvedl, že dne 12.12.2011 byl soudu doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení, kterým se domáhal rozhodnutí o úpadku a oddlužení plněním splátkového kalendáře. Plyne z něj, že dlužník má vůči více věřitelům závazky v celkové výši 970.881,-Kč, z nichž některé vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka (závazky v celkové výši 576.032,-Kč), a to vůči věřitelům Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Městská správa sociálního zabezpečení, Brno, EOS KSI Česká republika, s.r.o., Profidebt, s.r.o., JUDr. Petr Kocián, soudní exekutor a Geis Parcel CZ s.r.o. Podle výpisu ze živnostenského rejstříku v ARES dlužník přerušil podnikatelskou činnost 2.11.2011. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pohledávky vzniklé v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka představují 59% z celkového objemu jeho závazků, tedy netvoří nepatrnou část dlužníkových závazků. Proto nelze návrhu na povolení oddlužení vyhovět a jediným možným řešením je prohlášení konkursu. Výši zálohy určil soud v maximální výši, neboť účelem zálohy je umožnit působení insolvenčního správce bezprostředně po vydání rozhodnutí o úpadku, tedy v době, kdy výdaje na činnost insolvenčního správce nelze dosud krýt z výtěžku zpeněžení podstaty. Soud prvního stupně tedy postupoval dle ust. § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ) a uložil dlužníkovi zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť je to nutné ke krytí budoucích nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Zejména namítal, že je ve velké finanční tísni a není schopen ze svých současných příjmů schopen částku 50.000,-Kč uhradit. Na náklady insolvenčního řízení je schopen složit částku 10.000,-Kč. Dále uvedl, že je pravdou, že návrh měl podat v době, kdy disponoval předmětnou částkou na zálohu. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a uložil mu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písmeno c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Z obsahu spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhal zjištění úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Tvrdil, že má závazky vůči 14 věřitelům v celkové výši 970.881,-Kč, jeho majetek tvoří obvyklé vybavení domácnosti a jedinou finanční hotovostí dlužníka je penzijní připojištění v částce 9.450,-Kč. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že závazky dlužníka vůči 6 věřitelům (Městská správa sociálního zabezpečení, EOS KSI Česká republika, s.r.o., Profidebt s.r.o., Exekutorský úřad Brno-venkov JUDr. Kocián, Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR a Geis Parcel CZ s.r.o.) ve výši 576.032,-Kč vznikly v souvislosti s jeho podnikatelskou činností. Vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně má dlužník závazek z titulu dlužného pojistného jako osoba samostatně výdělečně činná, vůči Geis Parcel CZ s.r.o. má závazek z titulu dohody o svozu a rozvozu zásilek, kterou uzavíral jako fyzická osoba podnikatel. I v exekučních příkazech a rozhodčím nálezu je dlužník identifikován jako fyzická osoba podnikatel.

Po stránce skutkové lze tedy uzavřít, že zjištění o závazcích dlužníka, uvedená v odůvodnění napadeného usnesení, jsou zevrubná a správná a je možno na ně pro stručnost odkázat. Plynou z údajů uvedených v insolvenčním návrhu a dlužník je ve svém odvolání nezpochybňuje.

Soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom, že řešení úpadku oddlužením je vyloučeno u dlužníků, kteří jsou považováni za podnikatele. Institut oddlužení, jakožto zvláštní způsob řešení úpadku, není určen pro všechny dlužníky, ale jen pro dlužníky-nepodnikatele. Za podnikatele je nutno považovat osoby, jež splňují některé z kritérií vymezených v ust. § 2 odst. 1 obchodního zákoníku. Judikatura se již ustálila na výkladu ust. § 389 odst. 1 IZ, podle něhož se za podnikatele (pro účely posuzování přípustnosti oddlužení) považuje i osoba, která není zákonem (podle norem hmotného práva) považována za podnikatele, avšak má závazky vzešlé z jejího (dřívějšího) podnikání. V tomto směru lze odkázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.3.2008, sp. zn. KSPL 29 INBS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 104 v roce 2008 a zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79 v roce 2009). V posuzované věci soud prvního stupně správně uzavřel, že závazky dlužníka z podnikání představují výši 576.032,-Kč, což činí 59 % z jeho celkových závazků (970.881,-Kč). Ostatně s tímto závěrem soudu prvního stupně dlužník ani nepolemizuje.

Dlužník soustředil své výhrady do námitky o výši zálohy uložené mu v částce 50.000,-Kč. Tvrdil, že tuto částku není schopen uhradit, neboť na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení má k dispozici 10.000,-Kč. Úvaha o výši zálohy, potřebné na náklady insolvenčního řízení, se odvíjí ze závěru o předpokládaném rozsahu a skladbě majetkové podstaty, jež vyplývá zejména z dlužníkova insolvenčního návrhu a seznamu majetku. Soud prvního stupně správně uvedl, že účelem zálohy je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce od zjištění úpadku a překlenout nedostatek finančních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení do doby, než bude možné zpeněžit alespoň část majetkové podstaty. Zejména se tedy jedná o náklady insolvenčního správce související se zjišťováním stavu majetku dlužníka. Jelikož dlužník nemá pohotové finanční prostředky, vyplývá potřeba složení zálohy na náklady insolvenčního řízení z nutnosti uhradit hotové výdaje insolvenčního správce v počáteční fázi řízení, kdy do doby zpeněžení věcí, uvedených v seznamu majetku, nebude mít insolvenční správce z čeho hradit vznikající náklady. Po správci nelze spravedlivě požadovat, aby tyto náklady nesl ze svého.

Dle odvolacího soudu lze důvodně předpokládat, že odměna insolvenčního správce bude uspokojena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty a k úhradě tohoto nároku správce proto není záloha potřebná. Výše zálohy tak musí být stanovena s přihlédnutím k výši obvyklých nutných počátečních výdajů insolvenčního správce. Za tyto náklady insolvenčního řízení lze považovat hotové výdaje vynaložené na pořízení soupisu majetkové podstaty, její správu a náklady zpeněžování, mezi něž patří především cestovné, náklady na ocenění majetkové podstaty, správní poplatky, inzerce či účetní služby, atp. Přitom je nutno mít na zřeteli, že se nejedná o celkové náklady, jež budou v průběhu řízení spojeny s prověřováním stavu majetku dlužníka, jeho správou a zpeněžováním, nýbrž o ty náklady, které bude nezbytné uhradit do doby, kdy lze předpokládat dosažení výtěžku zpeněžení majetkové podstaty alespoň v rozsahu, jež bude postačovat k průběžné úhradě dalších vznikajících nákladů. Shodně se soudem prvního stupně považuje odvolací soud zálohu ve výši 50.000,-Kč za přiměřenou okolnostem dané věci.

Podle ust. § 98 odst. 1 IZ byl dlužník povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Povinností dlužníka bylo podat insolvenční návrh v dostatečném časovém předstihu předtím, než se ocitl v situaci, kdy již nemá finanční prostředky ani na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Důvodem pro neuložení povinnosti k zaplacení zálohy nemůže být skutečnost, že dlužník nemá dostatek finančních prostředků k její úhradě. Je zcela na dlužníkovi, bude-li trvat na věcném projednání insolvenčního návrhu, jakým způsobem si prostředky k úhradě zálohy opatří.

Ze všech výše uvedených důvodů je usnesení soudu prvního stupně věcně správné, proto je odvolací soud podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 21. listopadu 2012

Za správnost vyhotovení. JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu