2 VSOL 865/2013-A-160
KSOS 34 INS 556/2008 2 VSOL 865/2013-A-160

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Tučín č. 35, okres Přerov, PSČ 751 16, zastoupeného advokátem JUDr. Hynkem Applem, se sídlem Jiráskova č. 9, Přerov, PSČ 750 00, rozhodl o insolvenčním návrhu věřitelů a) Mgr. Jana Ševčíka, bytem Na Královně 862, Praha 5, zastoupeného advokátem JUDr. Dušanem Dvořákem, se sídlem Brno, Hlinky č. 118, PSČ 603 00, b) Pavla Hanzelky, bytem Slavíč č. 96, Hranice VII., PSČ 753 61, c) JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora, Exekutorský úřad Přerov, se sídlem Komenského 38, Přerov, PSČ 750 02, navrhovatelé b) a c) zastoupeni advokátem JUDr. Jiřím Novákem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, adresa pro doručování: náměstí T.G.M. 11, Přerov, PSČ 750 00, o odvolání věřitelů a), b) a c) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. KSOS 34 INS 556/2008-A-98 ze dne 5.4.2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 34 INS 556/2008-A-98 ze dne 5.4.2012 se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl insolvenční návrh věřitelů a) a b) (výrok I.), zavázal věřitele a), aby zaplatil dlužníkovi k rukám jeho advokáta na nákladech řízení ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení 23.400 Kč (výrok II.), zavázal věřitele a) a b), aby zaplatili dlužníkovi k rukám advokáta na nákladech řízení do tří dnů od právní moci usnesení 11.880 Kč (výrok III.), a rozhodl, že věřiteli a) bude vrácena záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč po právní moci usnesení (výrok IV.).

V odůvodnění rozhodnutí insolvenční soud poukázal na to, že původně o návrhu prvního navrhujícího věřitele rozhodl již usnesením č.j. 34 INS 556/2008-A-27 z 23.7.2008 tak, že návrh zamítl z důvodu neosvědčení pohledávky tohoto jediného insolvenčního navrhovatele, když druhý navrhující věřitel vstoupil do řízení až podáním z 28.11.2008. Na základě odvolání prvního navrhovatele Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením č.j. KSOS 34 INS 556/2008, 3 VSOL 115/2008-A-53 ze dne 23.10.2008 toto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil se svým závazným právním názorem Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Důvodem tohoto kasačního rozhodnutí odvolacího soudu bylo to, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal se skutečností uváděnou prvním navrhovatelem, a to tvrzenou existencí další pohledávky navrhovatele přiznanou usnesením Okresního soudu v Přerově, č.j. 21 E 32/2006-12 ze dne 24.1.2007, když výrokem II. tohoto usnesení byl dlužník zavázán k náhradě nákladů řízení navrhovateli ve výši 73.991 Kč.

Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, poté co vyhodnotil i skutková zjištění z listin dokládaných druhým navrhovatelem k osvědčení jeho pohledávek, uzavřel, že první navrhovatel v průběhu řízení osvědčoval své pohledávky za dlužníkem jednak z titulu nezaplacené směnky na částku 1.601.053,29 Kč s příslušenstvím, která mu byla přiznána směnečným platebním rozkazem vydaným Krajským soudem v Ostravě pod č.j. 23 Sm 394/2004-10 ze dne 30.11.2004, který byl ponechán v platnosti rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, č.j. 23 Cm 61/2005-46 ze dne 15.4.2005, který změnil Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č.j. 7 Cmo 457/2005-127 ze dne 29.5.2009 tak, že vůči dlužníkovi směnečný platební rozkaz zrušil. U další tvrzené pohledávky prvního navrhovatele z titulu nákladů právního zastoupení v exekučním řízení vedeném před Okresním soudem v Přerově pod sp.zn. 21 E 32/2006 spočívající v povinnosti dlužníka uhradit náklady řízení prvnímu navrhovateli ve výši 73.991 Kč na základě doplnění skutkových okolností a provedeného dokazování vyhodnotil soud prvního stupně, že usnesením Okresního soudu v Přerově č.j. 21 E 32/2006-53 z 3.9.2009 byl tento výkon rozhodnutí zcela zastaven a rozhodnutí o náhradě nákladů výkonu rozhodnutí bylo zrušeno a první navrhovatel byl zavázán zaplatit dlužníku na náhradě nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí částku 5.474 Kč. Pokud jde o další pohledávku tohoto navrhujícího věřitele za dlužníkem ve výši 41.960 Kč z titulu náhrady nákladů exekučního řízení na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci z 29.4.2010, č.j. 40 Co 221/2010-133, pravomocného 8.6.2010, pak soud prvního stupně dovodil, že tato pohledávka zanikla písemným zápočtem pohledávek ze dne 10.10.2011 provedeným dlužníkem vůči prvnímu navrhovateli v započítané výši 7.774 Kč, dále pak platbou dlužníka tomuto navrhujícímu věřiteli ve výši 34.186 Kč dne 11.10.2011. Soud prvního stupně k tvrzenému příslušenství této pohledávky co do zákonného úroku z prodlení ve výši 4.335 Kč uvedl, že vznik a existenci této další pohledávky neposuzoval, neboť daný nárok byl prvním navrhovatelem uplatněn po skončení dokazování při jednání 22.11.2011.

Druhý navrhovatel osvědčoval v průběhu řízení pohledávku za dlužníkem z titulu nároku na smluvní pokutu, kterou měl nabýt na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1.4.2008 od manželů Josefa a Marie Hanzelkových. Dokládal, že dlužník tento svůj závazek uznal písemně co do důvodu a výše 18.10.2002, dále dokládal příjmovým pokladním dokladem z 31.12.2002 s tím, že dlužník poskytl částečné plnění v částce 500.000 Kč a dále dokládal pohledávku dohodou o vzdání se práva. Dlužník přitom namítal pravost podpisů na listinách a předložil listiny s jiným obsahem, které zakládaly jiné právní následky z nich plynoucí. K odstranění tohoto rozporu druhý navrhovatel opakovaně navrhoval k důkazu znalecký posudek z oblasti kriminalistické expertizy a písmoznalectví, který měl prokázat postup dlužníka při falšování listiny vzdání se práva. Věřitel předložil k důkazu znalecký posudek RNDr. Miloslava Musila, soudního znalce z oboru kriminalistika a písmoznalectví ze dne 12.11.2010, ze kterého dle druhého navrhovatele je patrné, že dlužník k důkazu soudu předložil falsifikát dané listiny. Soud prvního stupně s ohledem na charakter insolvenčního řízení a možnosti dokazování v tomto řízení nevzal předložený znalecký posudek, respektive jeho závěry za relevantní. Druhý navrhovatel dále navrhoval k prokázání své pohledávky vůči dlužníku účetní doklady dlužníka. K tomu soud prvního stupně odkázal na závěry Vrchního soudu v Olomouci v rozhodnutí z 23.10.2008 k posouzení rozsahu a možností dokazování při jednání o insolvenčním návrhu. Uzavřel, že v rámci dokazování o insolvenčním návrhu nelze použít důkazní prostředky získané postupem ustanovení znalce, provádění možných revizních posudků či expertiz, event. výslechy účastníků řízení či svědků. Dospěl tak k závěru, že okolnosti možné pohledávky druhého navrhovatele za dlužníkem jsou mezi stranami sporné, a nelze tedy mít tuto pohledávku za osvědčenou. Určení existence této dokládané pohledávky druhého navrhovatele lze provést pouze v nalézacím řízení před věcně a místně příslušným obecným soudem.

Soud prvního stupně uzavřel, že neosvědčení pohledávek insolvenčních navrhovatelů je bez dalšího důvodem k zamítnutí návrhu dle § 143 odst. 2 IZ, a proto se již nezabýval dalšími tvrzenými skutečnostmi k osvědčení úpadku dlužníka, neposuzoval proto další tvrzení a skutečnosti týkající se označených dalších věřitelů dlužníka a jejich nároků vůči dlužníkovi. Úspěšnému dlužníkovi přiznal soud prvního stupně náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), které rovněž vyčíslil.

Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání první i druhý navrhovatel a rovněž i třetí navrhovatel, který přistoupil k řízení se svým insolvenčním návrhem podáním doručeným insolvenčnímu soudu 20.4.2012.

První navrhovatel uvedl, že napadá rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním v celém rozsahu. Poukázal na to, že náklady exekučního řízení ve výši 41.960 Kč byly uhrazeny dlužníkem až dne 11.10.2011, a proto mu náležel za dobu od 13.6.2010 do 11.10.2011 úrok z prodlení ve výši 4.335 Kč (usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 29.4.2010, č.j. 40 Co 221/2010-133 bylo pravomocné dnem 8.6.2010). Tento úrok z prodlení mu ovšem dlužník nezaplatil a první navrhovatel byl oprávněn po dlužníku tento úrok požadovat na základě ustanovení § 192 odst. 4 IZ, a to i tehdy, pokud jej v insolvenčním návrhu neuvedl, neboť mohl až do skončení přezkumného jednání měnit výši přihlášené pohledávky, dokud jeho pohledávka nebyla zjištěna. Na soudním jednání 22.11.2011 do protokolu změnil výši své přihlášené pohledávky o předmětný zákonný úrok, tedy o částku 4.335 Kč. Nejednalo se totiž o pohledávku novou, z nového právního důvodu, nýbrž o změnu výše již přihlášené pohledávky o příslušenství. Z důvodu právní jistoty následně dne 25.11.2011 i rozšířil svůj insolvenční návrh tak, že změnil výši přihlášené pohledávky o příslušenství, a připojil též přihlášku pohledávky ve výši 4.335 Kč. Tím, že soud prvního stupně se odmítl zabývat touto částí jeho pohledávky, zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Navíc, pokud by se insolvenční soud touto pohledávkou zabýval, mohl by dospět k závěru, že insolvenční návrh je oprávněný, a výsledek řízení by byl tedy opačný, proto se jedná o vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále tento navrhovatel tvrdil vznik další pohledávky za dlužníkem, když na základě rozsudku Vrchního soudu v Olomouci z 29.5.2009, č.j. 7 Cmo 457/2005-127 mu byla uložena povinnost zaplatit dlužníkovi na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 66.068,80 Kč a na náhradě odvolacího a dovolacího řízení částku 218.724,10 Kč, dohromady tedy částku ve výši 284.792,90 Kč. Tuto částku první navrhovatel dlužníkovi uhradil dne 27.7.2009. Dne 15.2.2012 byl však vydán rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. 29 Cdo 4157/2009-192, kterým byl shora uvedený rozsudek Vrchního soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Jelikož tedy první navrhovatel zaplatil dlužníku náklady řízení na základě následně zrušeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, vzniklo tak dlužníku bezdůvodné obohacení, které je povinen prvnímu navrhovateli vydat. Jedná se totiž o plnění, jehož právní důvod odpadl (§ 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.). První navrhovatel proto dlužníku zaslal výzvu k vydání bezdůvodného obohacení, na kterou ovšem dlužník nereagoval. První navrhovatel současně s tímto podáním také zaslal přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení ohledně této nové pohledávky za dlužníkem. Při odvolacím jednání tvrdil první navrhovatel, že má pohledávku za dlužníkem ze směnky, byť Vrchní soud v Olomouci svým rozhodnutím směnečný platební rozkaz zrušil, on totiž podal v této věci dovolání, které je vedeno před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 29 Cdo 476/2013 a lze předpokládat, vzhledem k tomu, po jakou dobu je tato věci vedena u Nejvyššího soudu, že v dohledné době bude rozhodnuto. Je tedy nepochybné, že již na základě této pohledávky je první navrhovatel aktivně legitimován k podání insolvenčního návrhu. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rovněž druhý navrhovatel uvedl, že napadá usnesení soudu prvního stupně v celém rozsahu s tím, že má za to, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 205 odst. 2, písm. c/ o.s.ř.), dále že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností (§ 205 odst. 2, písm. d/ o.s.ř.), a konečně, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2, písm. e/ o.s.ř.). Pohledávka tohoto navrhujícího věřitele je představována nárokem na smluvní pokutu. V nájemní smlouvě z 30.4.1999, kterou uzavřel dlužník jako nájemce s Josefem a Marií Hanzelkovými a Ladislavem a Danuší Tesařovými jako pronajímateli v článku III. odst. 6 byla sjednána smluvní pokuta pro případ, že by se dlužník jako nájemce ocitl v prodlení s platbami. Dne 1.10.2003 byla mezi pronajímateli a dlužníkem uzavřena dohoda o vzdání se práva, na jejímž základě se pronajímatelé vůči dlužníkovi vzdali práva na úhradu dlužného nájemného, které byl dlužník povinen na základě této nájemní smlouvy platit. Součástí spisu jsou také dvě kopie uznání dluhu datovaná 18.10.2002, když v prvním uznání uznal dlužník dluh vůči Ladislavu a Danuši Tesařovým a v druhém uznání vůči Josefu a Marii Hanzelkovým, u každého ve výši 3.751.397 Kč. Druhý navrhovatel nabyl pohledávku ve výši 1.020.314,50 Kč z titulu neuhrazené smluvní pokuty z této nájemní smlouvy za dlužníkem na základě smlouvy o bezúplatném postoupení pohledávky, kterou uzavřel s Josefem a Marií Hanzelkovými 1.4.2008. Dne 31.12.2002 zaplatil dlužník Marii Hanzelkové jako částečnou platbu na dlužnou smluvní pokutu částku 500.000 Kč. Dlužník se bránil tím, že zpochybňoval pravost svého podpisu na dohodě o vzdání se práva a předložil dohodu o vzdání se práva, o které tvrdil, že se jedná o dohodu pravou, která byla ve skutečnosti uzavřena. Oproti druhým navrhovatelem předložené dohodě tato dohoda předložená dlužníkem obsahuje v článku IV. ujednání v tom směru, že smluvní pokuta zaniká uhrazením částky 500.000 Kč každé věřitelské straně do 21.12.2002, a dále že zaniká i nabytím vlastnictví věřitelů k nemovitosti č.p. 656 v k.ú. Přerov za 500.000 Kč. Odvolatel poukázal na to, že nechal zpracovat znalecký posudek z oboru kriminalistika, technická expertiza písemností soudním znalcem RNDr. Miloslavem Musilem, který dospěl k závěru, že v dohodě o vzdání se práv předložené dlužníkem byl druhý a třetí odstavec článku IV. doplněn do textu dodatečně. Jedná se o znalecký posudek předložený účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 127a o.s.ř. Soud prvního stupně však s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se otázkou rozsahu dokazování v insolvenčním řízení odmítl zabývat se tímto důkazem, který druhý navrhovatel předložil. Odvolatel však poukazuje na to, že tato judikatura ohledně dokazování v insolvenčním řízení dopadá jen na tu procesní situaci, kdy v soudním spise jsou obsaženy určité důkazy, kdy nad rámec těchto důkazů je třeba provádět rozsáhlé dokazování, řadu důkazů zjistit a následně je před soudem provést. V přezkoumávané věci je však situace zcela odlišná, když veškeré důkazy, které je třeba provést, již byly shromážděny v soudním spise, žádné další důkazy není třeba provádět. Nalézací soud měl předložený znalecký posudek k důkazu řádně provést a mohl by se bránit znaleckému zkoumání pouze tehdy, pokud by po něm některý z účastníků požadoval, aby ustanovoval znalce a nechal zpracovávat znalecké posudky. Podstatné je, že znalecký posudek předložený druhým navrhovatelem, splňuje požadavky kladené ustanovením § 127a o.s.ř. Proto také soud prvního stupně svým postupoval v rozporu s tímto ustanovením občanského soudního řádu, když důkaz znaleckým posudkem neprovedl. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 NSČR 15/2010 z 12.7.2012, z něhož se jednoznačně podává, že provedení důkazu znaleckým posudkem v žádném případě nepřekračuje meze dokazování v insolvenčním řízení. Navíc odvolatel poukázal na to, že dohoda o vzdání se práva mimo označených dvou odstavců v bodě IV. je zcela totožná a v tomto zbývajícím textu ji ani dlužník nerozporoval. Postup Krajského soudu v Ostravě byl v příkrém rozporu s platnou právní úpravou a napadené usnesení nemůže obstát. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil, rozhodl o úpadku dlužníka a jeho řešení konkursem.

Třetí navrhovatel výslovně uvedl, že odvoláním napadá výrok I. usnesení soudu prvního stupně. Tento odvolatel se především jako přistoupivší navrhující věřitel dovolával ustanovení § 107 odst. 3, druhé věty insolvenčního zákona s tím, že přistoupil dříve, než rozhodnutí soudu prvního stupně nabylo právní moci, a současně že podává proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání. Uvedl, že ve svém insolvenčním návrhu osvědčil existenci splatné a vykonatelné pohledávky za dlužníkem, takže dle jeho názoru jsou u dlužníka naplněny podmínky úpadku dle ustanovení § 3 odst. 1 insolvenčního zákona. V insolvenčním návrhu tento třetí navrhovatel uvedl, že má vykonatelnou peněžitou pohledávku za dlužníkem ve výši 23.400 Kč s příslušenstvím. Jedná se o pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení, která mu byla přiznána rozhodnutím Okresního soudu v Přerově z 28.6.2011, č.j. 15 C 114/2010-112, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci z 26.10.2011, č.j. 12 Co 371/2011-144, a stalo se pravomocným dnem 4.1.2012. Dlužník byl zavázán zaplatit částku 23.400 Kč věřiteli do tří dnů od právní moci, tedy nejpozději do 7.1.2012. Dosud však třetímu navrhovateli ničeho nezaplatil. V odvolacím řízení označil další pohledávky za dlužníkem, z nichž pohledávka z titulu nákladů řízení ve výši 257.149,20 Kč byla přiznána pravomocným a vykonatelným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci a další dvě jsou přiznány dosud nepravomocnými rozhodnutími téhož odvolacího soudu. Zápočty dlužníka považuje za neplatné, když rozhodnutími Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci bylo prokázáno, že třetí navrhovatel žádné prostředky dlužníka neoprávněně nezadržuje. Označil i další věřitele dlužníka a uvedl, že dlužník má závazky vůči věřitelům, které jsou déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti a vůči němu má závazek, který neplní déle než tři měsíce po lhůtě vykonatelnosti. Dlužník je tedy zcela prokazatelně v úpadku ve smyslu ustanovení § 3 insolvenčního zákona. K návrhu připojil třetí navrhovatel i přihlášku označené pohledávky. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil, rozhodl o úpadku dlužníka a jeho řešení konkursem.

Dlužník se k odvolání vyjádřil. K odvolání prvního navrhovatele uvedl, že jím tvrzená pohledávka neexistuje, neboť na základě rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28.8.2012, č.j. 7 Cmo 457/2005-231 naopak má dlužník pohledávku za prvním navrhovatelem. K vyjádření přiložil ve fotokopii tento rozsudek ve věci žalobce prvního navrhovatele, proti dlužníku a Haně Vaculové, kterým byl změněn rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 15.4.2005, č.j. 23 Cm 61/2005-46 tak, že směnečný platební rozkaz byl vůči dlužníku zrušen a žalobce byl zavázán zaplatit dlužníku na nákladech řízení před soudem prvního stupně 66.068,80 Kč a na nákladech odvolacího řízení 303.896 Kč, obojí k rukám advokáta dlužníka do tří dnů od právní moci rozsudku. Podle doložky tento rozsudek nabyl právní moci dnem 3.10.2012 a stal se vykonatelným dnem 9.10.2012. Dlužník dále argumentoval tím, že na téže listině potvrdili pravost svých podpisů ve věci vzdání se práva před Finančním úřadem v Hranicích pod č.j. 616/07/394931/0307 ze dne 3.1.2007 a č.j. 618/07/394931/0307 ze dne 3.1.2007 manželé Hanzelkovi, bytem Slavíč 96 a současně potvrdili převzetí jednoho z originálů dohody o vzdání se práva z roku 2002. Současně navrhl, aby od manželů Hanzelkových byla tato listina vyžádána k důkazu. Pokud jde o pohledávku druhého navrhovatele, jedná se o pohledávku spornou, kdy je v průběhu insolvenčního řízení nahrazováno řízení nalézací. Poukazuje také na to, že finanční úřad vycházel z toho, že k dohodě o vzdání se práva došlo v roce 2002 a na základě této skutečnosti došlo k vydání nových doplatků pro dlužníka. Navíc vlastní druhý navrhovatel nemovitosti, které leží na pozemku dlužníka, s tím, že neplatí nájemné, takže při zběžném odhadu dluží na tomto nájemném cca 150.000 až 200.000 Kč ročně. Pokud jde o pohledávku třetího navrhovatele, tak tento navrhovatel po skončení exekuce zadržuje finanční prostředky, uvádí, že nemůže tyto peníze vyplácet, přitom však byla vedena exekuce prodejem podniku, takže prostředky z tohoto prodeje měly v podniku zůstat, a nikoli zůstávat na účtu soudního exekutora, neměly tedy opustit sféru podniku. Třetí navrhovatel má takto neoprávněně u sebe prostředky dlužníka ve výši 5.184.815,75 Kč. Je podán návrh na zastavení exekuce, v rámci kterého je přesně označeno, jaké částky a v jakých dnech byly na účet exekutora-třetího navrhovatele -připsány, tuto skutečnost dosud nikdo neřešil, přitom nebylo provedeno soudním exekutorem ani žádné vyúčtování, prostě exekutor po provedené exekuci opustil podnik a tím dle něho byla zřejmě exekuce skončena, nedošlo k předání věci, účetnictví. Dokonce tři měsíce po skončení exekuce ještě zasílal správce podniku z účtu dlužníka finanční prostředky exekutorovi, ačkoliv mu podpisové právo zastavením exekuce zaniklo. Takto mu zaslal částku 248.833,75 Kč. Dále poukázal na to, že dlužník vlastní majetek v hodnotě kolem 30.000.000 Kč. Při jednání před odvolacím soudem zaplatil v hotovosti třetímu navrhovateli prostřednictvím jeho advokáta na pohledávku z titulu úroku ze zaplacených nákladů řízení částku 4.336 Kč a v průběhu odvolacího řízení doložil, že zaplatil na účet třetího navrhovatele z titulu náhrady nákladů řízení částku 23.475 Kč. Dále tvrdil a dokládal, že pravomocně přiznaná pohledávka třetího navrhovatele ve výši 257.149,20 Kč z titulu náhrady nákladů řízení zanikla tím, že ji započetl na jeho pohledávku z titulu neoprávněně zadržovaných prostředků na účtu třetího navrhovatele. Uzavřel, že má za to, že u něho nejsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku a navrhl potvrzení napadeného usnesení.

S účinností od 1.1.2014 byl zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle článku II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

S účinností od 1.1.2014 byl zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád změněn zákonem č. 293/2013 Sb. S přihlédnutím k přechodným ustanovením tohoto zákona a k ustanovení § 7 insolvenčního zákona je rozhodným zněním pro přiměřené použití občanský soudní řád (dále jen o.s.ř. ) ve znění účinném od 1.1.2014.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána všemi odvolateli včas a jako osobami oprávněnými (v případě třetího navrhovatele navrhovatelem, který přistoupil ve lhůtě po vydání napadeného rozhodnutí, avšak předtím, než nabylo právní moci, a který ve lhůtě počítané od doručení napadeného usnesení poslednímu z účastníků, kteří byli oprávněni proti němu podat odvolání, také odvolání podal ve smyslu ustanovení § 107 odst. 3 IZ) a v odvoláních je uplatněn odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2, písm. b), c), f), d) a e) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a o.s.ř.), a dospěl poté, co ve věci nařídil jednání, zopakoval a doplnil dokazování, k následujícím závěrům.

Z doplnění a provedení dokazování při jednání odvolací soud zjistil:

-Z rozsudků Vrchního soudu v Olomouci vydaných ve věci sp.zn. 7 Cmo 457/2005 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 Cdo 4157/2005, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci z 29.5.2009 byla prvnímu navrhovateli uložena povinnost zaplatit dlužníkovi na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 66.068 Kč a na náhradě odvolacího a dovolacího řízení 218.724,10 Kč. K dovolání žalobce byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky z 15.2.2012. Vrchní soud v Olomouci znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 28.8.2012, , kterým rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební

rozkaz vydaný Krajským soudem v Ostravě 30.11.2004 pod č.j. 23 Sm 394/2004-10 vůči dlužníkovi zrušil a zavázal žalobce (prvního navrhovatele), aby dlužníkovi zaplatil na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 66.068,80 Kč a dále na náhradě nákladů odvolacího řízení 303.896 Kč, vše ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 3.10.2012 a stal se vykonatelným podle doložky 9.10.2012. Z internetového portálu infoSoud pak vyplývá, že i tento rozsudek byl napaden dovoláním a věc je vedena před Nejvyšším soudem České republiky pod sp.zn. 29 Cdo 476/2013. Nejvyšší soud však dosud o dovolání nerozhodl.

-Z přihlášky pohledávky č. P 7 prvního navrhovatele, že přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem ve výši 4.335 Kč jako zákonný úrok z prodlení z částky 41.960 Kč, tj. z částky přiznané usnesením Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 29.4.2010, č.j. 40 Co 221/2010-133 jako náhrada nákladů exekučního řízení před soudem prvního stupně s tím, že toto usnesení se stalo vykonatelným 12.6.2010, k zaplacení však došlo až 11.10.2011, takže zákonný úrok náleží za dobu od 13.6.2010 do 11.10.2011.

-Z listiny nadepsané Uznání dluhu ze dne 18.10.2002, že je v ní uvedeno, že dlužník uznává vůči manželům Josefu a Marii Hanzelkovým, že jim dluží 3.751.394 Kč, které představují jednu polovinu nedoplatku nájemného dle nájemní smlouvy z 30.4.1999 včetně smluvní pokuty a úroků z prodlení a tento se zavazuje zaplatit v hotovosti k rukám věřitelů nejpozději do 30.6.2004. Na konci tohoto textu je strojem předepsán podpis Petr Vacula , avšak žádný podpis se pod tímto textem na listině nenachází. Následně na téže listině následuje text, kde je uvedeno: S výší dluhu souhlasíme a prohlašujeme, že za Petrem Vaculou nemáme žádných dalších pohledávek. Současně prohlašujeme, že se výslovně vzdáváme práva na další úroky z prodlení a smluvní pokutu k dlužné částce, které jsou nad rámec přílohy, která je nedílnou součástí tohoto uznávacího prohlášení. Pod tímto textem je datum 18.10.2002, strojem předepsáno Josef a Marie Hanzelkovi , připojeny rukou psané podpisy těchto dvou osob a pod tím je strojem psaný text: Se vzdáním se práva souhlasím s datem 18.10.2002 strojem předepsaný text Petr Vacula a podpis vedle tohoto jména.

-Z listiny s nadpisem Smlouva o nájmu, že: obsahuje údaje v jednotlivých sloupcích označených jako: splatnost, nájem, nájem celkem, smluvní pokuta 0,1 % denně, úrok z prodlení 12 %, počet dnů. Podle dat splatnosti se jedná o období od 15.5.1999 do 11.9.2002, listina sama není datována. Ve spodní části listiny je pak uvedeno, že nájem činí 3.462.500 Kč, smluvní pokuta 3.040.629 Kč a úrok z prodlení 999.659 Kč, celkem 7.502.788 Kč. Na listině jsou připojeny rukou psané podpisy, které vizuálně jsou totožné s podpisem

dlužníka, manželů Hanzelkových a ještě další podpisy: Tesařová a další nečitelný podpis.

-Z fotokopie dohody o vzdání se práva datované 11.11.2002 (kterou ověřil soud prvního stupně s originálem této listiny), že se jedná o dohodu uzavřenou na straně jedné mezi manžely Josefem a Marií Hanzelkovými a Ladislavem a Danuší Tesařovými a na straně druhé dlužníkem. Dle této dohody mají manželé Hanzelkovi a Tesařovi za dlužníkem pohledávku z titulu dlužného nájemného náležejícího jim dle smlouvy o nájmu ze dne 30.4.1999, jejímž předmětem jsou nebytové prostory v objektu občanské vybavenosti postavené na p.č. 1981/92 v k.ú. Přerov. Pohledávka bez příslušenství ke dni podpisu této dohody činí částku 3.462.500 Kč a vlastníkem této pohledávky jsou manželé Tesařovi a manželé Hanzelkovi, každý z nich k jedné polovině. Výše i právní důvod této pohledávky jsou mezi účastníky dohody nesporné. Pod bodem III. se manželé Hanzelkovi a manželé Tesařovi výslovně vzdávají práva na zaplacení dlužného nájemného včetně jeho příslušenství a dlužník prohlašuje, že s tímto vzdáním se práva výslovně souhlasí. Podle bodu IV. účastníci dohody berou na vědomí, že vzdáním se práva zaniká možnost dlužné nájemné s příslušenstvím vymáhat soudní cestou. V odstavci druhém tohoto bodu je uvedeno, že zaniká rovněž smluvní pokuta uhrazením částky 500.000 Kč každé věřitelské straně, a to do 21.12.2002. V odstavci třetím tohoto bodu je uvedeno, že zaniká i nabytím vlastnictví věřitelů k nemovitosti č.p. 656 v k.ú. Přerov za 500.000 Kč. Pod bodem V. je sjednáno, že dohoda nabývá platnosti a účinnosti dnem podpisu obou stran a je podepsaná ve dvou vyhotoveních, každý účastník obdrží po jednom, každé vyhotovení má stejnou právní sílu, a dále v odstavci druhém tohoto bodu strany prohlašují, že obsah této dohody odpovídá jejich pravé vážné a svobodné vůli, že nebyla uzavřena v tísni ani za nápadně nevýhodných podmínek a na důkaz toho připojují podpisy. Je datována na straně manželů Hanzelkových a Tesařových dnem 11.11.2002 a na straně dlužníka dnem 6.11.2002 a jsou připojeny podpisy těchto osob bez ověření.

-Z příjmového pokladního dokladu datovaného 31.12.2002, že Marie Hanzelková přijala od dlužníka částku 500.000 Kč, účel platby-smluvní pokuta dle nájemní smlouvy, doklad je opatřen podpisy dlužníka a Marie Hanzelkové.

-Z příjmového pokladního dokladu z 31.12.2002, že Ladislav Tesař přijal od dlužníka částku 500.000 Kč, účel platby-smluvní pokuta dle nájemní smlouvy, doklad je opatřen podpisy dlužníka a Ladislava Tesaře.

-Z fotokopie ověřené listiny označené jako Dohoda o vzdání se práva a datované 1.10.2003, která je podepsána Josefem a Marií Hanzelkovými, Danuší a Ladislavem Tesařovými a dlužníkem, že tato dohoda obsahuje naprosto identický text jako dohoda o vzdání se práva datovaná 11.11.2002,

pouze s tím rozdílem, že bod IV. obsahuje pouze jediný odstavec, dle něhož účastníci berou na vědomí, že vzdáním se práva zaniká možnost dlužné nájemné s příslušenstvím vymáhat soudní cestou.

-Ze znaleckého posudku zpracovaného RNDr. Miloslavem Musilem, soudním znalcem z oboru kriminalistika a písmoznalectví, který je zapsán ve znaleckém deníku tohoto znalce pod pořadovým číslem 1383/2010 a v němž znalec prohlásil, že posudek vypracoval s vědomím významu znaleckého posudku z hlediska obecného zájmu a trestních následků křivé výpovědi a podání vědomě nepravdivého znaleckého posudku a který předložil v řízení druhý navrhovatel, že znaleckým zkoumáním měl znalec zjistit, a) zda obě dohody ze dne 11.11.2002 a 1.10.2003 jsou ve svém základním textu (mimo odstavec IV.) vyhotoveny shodně a b) zda v dohodě o vzdání se práva ze dne 11.11.2002 byl druhý a třetí odstavec článku IV. doplněn do textu dodatečně. Znalec v závěrečné části znaleckého posudku uzavřel, že obě označené dohody o vzdání se práva jsou ve svém základním textu mimo odstavec IV. vyhotoveny shodně a že v dohodě o vzdání se práva z 11.11.2002 byl druhý a třetí odstavec článku IV. doplněn do textu dodatečně.

-Z usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 28.6.2011, č.j. 15 C 114/2010- 112 (přiloženého k přihlášce pohledávky třetího navrhovatele), že ve věci žalobce Petra anonymizovano (dlužníka) proti žalovanému JUDr. Tomáši Vránovi, soudnímu exekutorovi (třetímu navrhovateli) zastoupenému advokátem JUDr. Jiřím Novákem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Finančního úřadu v Přerově, o zaplacení 3.750.000 Kč s příslušenstvím bylo řízení zastaveno (výrok I.), byl zamítnut návrh žalobce na přerušení řízení (výrok II.), žalobce byl zavázán, aby zaplatil žalovanému na nákladech řízení 23.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Nováka (výrok III.), a dále, že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Z usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 26.10.2011, č.j. 12 Co 371/2011-144, že usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 28.6.2011 č.j. 15C 114/2010-112 bylo potvrzeno v napadených výrocích I., III. a IV. a podle doložky právní moci, kterou je opatřeno usnesení Okresního soudu v Přerově, nabyly výroky I., III. a IV. právní moci dnem 4.1.2012.

-Z kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem jako prodávajícím a manžely Hanzelkovými, manžely Tesařovými, Pavlem Hanzelkou a Petrem Tesařem jako kupujícími, že byla uzavřena 1.10.2003 a že na základě ní prodal dlužník kupujícím nemovitost, a to objekt občanské vybavenosti č.p. 656 na parcele č. 2094/1, zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Přerově na LV č. 5855 pro obec a k.ú. Přerov, a to každému z kupujících co do jedné ideální čtvrtiny k celku nemovitosti za kupní cenu 500.000 Kč.

-Z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 27.6.2013, č.j. 10 C 252/2010- 126, že ve věci žalobce-dlužníka-proti žalovanému, třetímu navrhovateli, o zaplacení 10.927.636 Kč s příslušenstvím, rozhodl soud tak, že žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 579.999,20 Kč s příslušenstvím, zamítl a dále zavázal žalobce, aby zaplatil žalovanému na nákladech řízení 415.030 Kč.

-Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 11.3.2014, č.j. 69 Co 500/2013-153, že Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozhodl ve věci žalobce-dlužníka-proti žalovanému, třetímu navrhovateli, o zaplacení 10.927.636 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Přerově z 27.6.2013, č.j. 10 C 252/2010- 126 tak, že rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobce zavázal, aby zaplatil žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 230.722,80 Kč a na nákladech odvolacího řízení 26.426,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného. Podle doložky toto rozhodnutí nabylo právní moci 28.4.2014 a ve výrocích o náhradě nákladů řízení je vykonatelné dnem 3.5.2014.

-Z přípisu datovaného 3.6.2014 a adresovaného dlužníkem advokátu třetího navrhovatele, že se jedná o započtení pohledávky s tím, že dlužník uvádí, že mu byla usnesením Okresního soudu v Přerově z 28.6.2011 pod č.j. 15 C 114/2010-112 uložena povinnost zaplatit třetímu navrhovateli 23.400 Kč. Dlužník uvádí, že naopak má vůči třetímu navrhovateli pohledávku na základě zastavené exekuce vedené pod č.j. 19 Nc 731/2003 u OS v Přerově ve výši 5.030.610 Kč, když se jedná o finanční prostředky, které mu třetí navrhovatel po ukončení exekuce zadržuje. Na část této pohledávky vůči třetímu navrhovateli je Finančním úřadem v Přerově vedena exekuce na základě exekučních příkazů pro částku 4.041.308 Kč. Nad rámec této částky tedy držel třetí navrhovatel částku 989.302 Kč a na tuto svou pohledávku provádí dlužník započtení částkou 257.149,20 Kč dne 7.5.2014, kdy po tomto zápočtu mu nadále dluží třetí navrhovatel částku 732.152,80 Kč. Proti této své pohledávce započítává dlužník svůj dluh ve výši 23.400 Kč, čímž tento jeho závazek vůči třetímu navrhovateli zaniká a nadále mu zůstává vůči třetímu navrhovateli pohledávka ve výši 708.752,80 Kč. Podle předloženého podacího lístku měl být tento dopis odeslán advokátu třetího navrhovatele dne 3.6.2014.

-Z přípisu datovaného 7.5.2014, odesílaného dlužníkem advokátu třetího navrhovatele a třetímu navrhovateli na vědomí, sděluje dlužník, že na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci z 11.3.2014, č.j. 69 Co 500/2013-153 mu bylo uloženo zaplatit třetímu navrhovateli na nákladech řízení 257.149,20 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci uvedeného rozsudku. Dlužník uvádí, že vykazuje vůči třetímu navrhovateli pohledávku na základě zastavené exekuce vedené pod č.j. 19 Nc 731/2003 u OS v Přerově

ve výši 5.030.610 Kč, když se jedná o finanční prostředky, které mu třetí navrhovatel po skončení exekuce zadržuje. Na část této pohledávky je Finančním úřadem v Přerově vedena exekuce na základě exekučních příkazů pro částku 4.041.308 Kč. Nad rámec této částky tedy drží třetí navrhovatel částku 989.302 Kč. Tato částka představuje pohledávku dlužníka vůči třetímu navrhovateli. Na základě této skutečnosti podle ustanovení § 1982 zákona č. 89/2012 Sb. započítává část své pohledávky ve výši 257.149,20 Kč proti pohledávce za třetím navrhovatelem. Tímto započtením závazek dlužníka vůči třetímu navrhovateli v tomto rozsahu zaniká. Na základě tohoto započtení zůstává dlužníku vůči třetímu navrhovateli pohledávka ve výši 732.152,80 Kč. Podle podacího lístku byl tento přípis odeslán třetímu navrhovateli a jeho advokátu dne 9.5.2014.

Ve vztahu k tvrzené pohledávce prvního navrhovatele z titulu úroků z prodlení z nákladů exekučního řízení odvolací soud uzavírá, že občanský ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníku úrok z prodlení pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky. Náhrada nákladů exekučního řízení tvoří dle ustanovení § 121 odst. 3 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 příslušenství pohledávky, neboť jde o náklady spojené s uplatněním pohledávky (k tomu viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.3.2004, sp.zn. 35 Odo 101/2002, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 5/2006). Tato tvrzená pohledávka navrhujícího věřitele tedy nevznikla. Proto není ani podstatné, že dlužník na tuto tvrzenou pohledávku při jednání odvolacího soudu prvnímu navrhovateli plnil.

Přes tento závěr považuje odvolací soud za nutné uvést, že soud prvního stupně nesprávně vycházel z koncentrace řízení. Při projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o tomto návrhu se však dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku řídí vyšetřovací zásadou, a je proto také zcela vyloučeno uplatnění ustanovení občanského soudního řádu o koncentraci řízení (k tomuto závěru viz usnesení Nejvyššího soudu české republiky z 29.4.2010, sp.zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 14/2011).

Odvolací soud nemá za doloženou ani tvrzenou směnečnou pohledávku prvního navrhujícího věřitele, ani jeho tvrzenou pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, které-jak uvedl navrhující věřitel ve svém odvolání-mělo vzniknout tím, že zaplatil dlužníku na nákladech řízení 284.792,90 Kč a následně pak byl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, kterým mu byla tato povinnost uložena, zrušen k dovolání rozhodnutím Nejvyššího soudu z 15.2.2012. Jak je zřejmé ze shora uvedených zjištění z provedeného dokazování ze spisu Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. 7 Cmo 457/2005, Vrchní soud v Olomouci v této věci znovu rozhodl rozsudkem z 28.8.2012, č.j. 7 Cmo 457/2005-231 tak, že směnečný platební rozkaz ve vztahu k dlužníkovi zrušil a zavázal prvního navrhovatele, aby zaplatil dlužníkovi na náhradě nákladů řízení částku 66.068,80 Kč a na nákladech odvolacího řízení

303.896 Kč. Tento rozsudek nabyl právní moci 3.10.2012 a 9.10.2012 se stal vykonatelným (o podaném dovolání dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto). Z tohoto důvodu tedy nemohlo vzniknout na straně dlužníka bezdůvodné obohacení, když novým rozhodnutím odvolacího soudu byl první navrhovatel zavázán k zaplacení celkové částky 369.964,80 Kč dlužníkovi na nákladech řízení, a jak sám potvrdil, zaplatil mu z titulu předchozího rozhodnutí odvolacího soudu 284.792,90 Kč. Odvolací soud proto uzavírá, že tvrzené pohledávky prvního navrhujícího věřitele v řízení osvědčeny nebyly.

Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování a doplnil dokazování o důkaz znaleckým posudkem předloženým druhým navrhovatelem, dospívá shodně se soudem prvního stupně k závěru, že tvrzená pohledávka druhého navrhovatele nebyla v řízení osvědčena (když znalecký posudek předložený druhým navrhovatelem měl všechny zákonem požadované náležitosti, obsahoval i doložku znalce ve smyslu § 127a o.s.ř., a proto bylo nutno na něj pohlížet jako na znalecký posudek vyžádaný soudem-viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 38/2014).

V řízení bylo prokázáno, že mezi dlužníkem jako nájemcem a manžely Hanzelkovými a manžely Tesařovými jako pronajímateli byla uzavřena nájemní smlouva, na základě které užívá dlužník předmět nájmu ke své podnikatelské činnosti. V této nájemní smlouvě byla sjednána i smluvní pokuta pro případ prodlení s platbami nájemného. Dlužník nájemné dlužil, nárok na smluvní pokutu vznikl a pohledávka z titulu smluvní pokuty byla smlouvou o postoupení pohledávky postoupena ve výši 1.020.314,50 Kč manžely Hanzelkovými na druhého navrhovatele. Uznání dluhu datované 18.10.2002 však obsahuje pouze strojem psaný text tohoto uznání a strojem napsané jméno dlužníka, dlužník toto uznání dluhu nepodepsal, nelze tedy vycházet z toho, že dluh uznal. Na listině označené jako Uznání dluhu je uvedeno dále prohlášení manželů Hanzelkových o tom, že se vzdávají práva na úroky, úroky z prodlení a smluvní pokutu k dlužné částce nájemného, pokud jsou nad rámec přílohy, která je součástí uznávacího prohlášení. Toto vzdání se je datováno 18.10.2002, obsahuje podpisy manželů Hanzelkových a pod prohlášením se vzdáním se práva souhlasím i podpis dlužníka. Listina, kterou k tomuto vzdání se práva předložil druhý navrhovatel, obsahuje vyčíslení smluvní pokuty částkou 3.040.629 Kč. Z textu tohoto vzdání se práva by tedy bylo možno uzavřít, že se právní předchůdci druhého navrhovatele vzdali smluvní pokuty pouze nad tuto částku. Přitom však listina, která byla přiložena k vzdání se práva z 18.10.2002, nebyla nijak připojena k tomuto vzdání se práva, není ani nadepsána jako příloha, takže nelze bez dalšího usuzovat, že jde o přílohu, která je součástí uznávacího prohlášení . U textu další dohody o vzdání se práva datované 1.10.2003 (č.l. A-57), kterou k důkazu předložil druhý navrhovatel, se výslovně vzdávají manželé Hanzelkovi práva na zaplacení dlužného nájemného včetně jeho příslušenství a dlužník s ním vyslovuje souhlas. Tato dohoda obsahuje podpisy manželů Hanzelkových i Tesařových a dlužníka. Dlužník však popřel pravost svého podpisu na této listině. Přitom dle obsahu této listiny se pronajímatelé nevzdali práva na smluvní pokutu, neboť smluvní pokuta ve smyslu ustanovení § 121 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 není příslušenstvím pohledávky. Protože se jedná o soukromou listinu, bylo tedy na druhém navrhovateli, který tuto listinu, jejíž pravost byla dlužníkem popřena, předložil k důkazu, aby prokázal pravost této listiny (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 3 Cdon 1031/96 ze 17.4.1996, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 22/1997, a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 22 Cdo 617/99 ze dne 9.10.2000, a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 33 Cdo 472/2007 z 30.4.2009, která jsou k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu).

Dlužník předložil dohodu o vzdání se práva datovanou 11.11.2002, která co do textu je sice zcela totožná s dohodou o vzdání se práva předloženou druhým navrhovatelem, ale v bodě IV. obsahuje další dva odstavce, podle nichž má zaniknout smluvní pokuta uhrazením částky 500.000 Kč každé věřitelské straně do 21.12.2002 a dále má zaniknout i nabytím vlastnictví věřitelů k nemovitosti č.p. 656 v k.ú. Přerov za 500.000 Kč. K tomuto důkazu předloženému dlužníkem druhý navrhovatel tvrdil, že druhý a třetí odstavec bodu IV. byly do dohody připsány dodatečně a že tento text nebyl ze strany manželů Hanzelkových a Tesařových podepsán. K tomu předložil druhý navrhovatel znalecký posudek, kde na základě znaleckého zkoumání znalec dospěl k závěru, že druhý a třetí odstavec bodu IV. byl do textu dohody dopsán dodatečně.

Předloženým znaleckým posudkem tak sice bylo prokázáno, že druhý a třetí odstavec bodu IV. dohody o vzdání se práva datované 11.11.2002 byl do textu dopsán dodatečně, nicméně tím nebylo prokázáno, zda text dohody byl jejími účastníky podepisován po dodatečném dopsání těchto odstavců anebo před ním. Nadále tedy v tomto řízení stíhá povinnost a břemeno důkazní druhého navrhovatele v tom smyslu, aby prokázal, že dlužník skutečně podepsal jím předloženou dohodu z 1.10.2003, a na druhé straně dlužníka zase stíhá důkazní povinnost, aby prokázal, že dohoda z 11.11.2002 byla podepsána právními předchůdci druhého navrhovatele poté, co do ní byly dopsány druhý a třetí odstavec bodu IV. Tvrzení druhého navrhovatele o tom, že účinky uznání dluhu ve vztahu k tvrzené pohledávce mají příjmové pokladní doklady, ze kterých vyplývá, že měl zaplatit dlužník právním předchůdcům druhého navrhovatele 500.000 Kč na smluvní pokutu dle nájemní smlouvy, tedy neobstojí se zřetelem na hodnocení ostatních listin, jak je uvedeno výše, navíc platba nebyla provedena do data 21.12. 2002, ale až 31.12. 2002 (dle dohody o vzdání se práva účinky zániku smluvní pokuty měla mít platba do 21.12.2002). K nabytí vlastnictví věřitelů k označené nemovitosti kupní smlouvou ze dne 2.10.2003 došlo, jak potvrdil advokát dlužníka při jednání před odvolacím soudem.

Již ze shora uvedeného hodnocení provedeného dokazování je tedy nepochybné, že tvrzená pohledávka druhého navrhovatele předloženými listinami a důkazy dosud provedenými osvědčena nebyla a že je třeba provést další důkazy, které by osvětlily sporné skutečnosti, zejména tedy to, zda dlužník podepsal dohodu o vzdání se práva ze dne 1.10.2003, dále zda dohoda o vzdání se práva z 11.11.2002 byla podepsána stranami včetně druhého a třetího odstavce bodu IV., dále případně v jakém vztahu k dohodě o vzdání se práva z 11.11.2002 bylo ujednání o vzdání se z 18.10.2002. Podle výsledků tohoto dokazování pak i to, zda a jaká listina byla přílohou uznání dluhu a vzdání se práva ze dne 18.10.2002. Mimo výslechů účastníků těchto smluvních vztahů by bylo nutno provést i znalecké posudky z oboru písmoznalectví za účelem zjištění, zda podpisy na shora uvedených listinách patří dlužníkovi či právním předchůdcům druhého navrhovatele. Teprve po vyhodnocení tohoto provedeného dokazování by bylo možno hodnotit, zda námitka promlčení vznesená dlužníkem proti této pohledávce je důvodná. Přitom je nepochybné, že takový rozsah dokazování by nahrazoval sporné řízení o tvrzené pohledávce druhého navrhovatele, a že tedy přesahuje rámec insolvenčního řízení. K tomu je možno poukázat na usnesení Nejvyššího soudu České republiky publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 14/2011.

Je tedy možno uzavřít, že pohledávky prvního a druhého navrhovatele v řízení osvědčeny nebyly, potud jsou závěry soudu prvního stupně správné.

Poté, co soud prvního stupně již rozhodl o insolvenčním návrhu prvních dvou navrhovatelů, přistoupil do řízení třetí navrhovatel, který současně včas ve smyslu ustanovení § 107 odst. 3 IZ podal proti napadenému rozhodnutí odvolání. Tento insolvenční navrhovatel tvrdil a dokládal včetně přihlášky pohledávky svou pohledávku za dlužníkem, a to vykonatelnou pohledávku z titulu nákladů soudního řízení, která, jak bylo prokázáno, mu byla přiznána pravomocným rozhodnutím Okresního soudu v Přerově 15 C 114/2010-112 ze dne 28.6.2011 ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č.j. 12 Co 371/2011-144 ze dne 26.10.2011. Pohledávka se stala vykonatelnou dnem 7.1.2012. V průběhu odvolacího řízení dlužník doložil, že tuto pohledávku zaplatil na účet třetího navrhovatele dne 3.11.2014.

V průběhu odvolacího řízení však třetí navrhovatel doložil svou další pravomocně přiznanou a vykonatelnou pohledávku z titulu nákladů řízení v celkové výši 257.149,20 Kč, která mu byla přiznána rozsudkem Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 11.3.2014, č.j. 69 Co 500/2013-153, které se stalo pravomocným dne 28.4.2014 a vykonatelným 3.5.2014. Třetí navrhovatel tedy doložil svou vykonatelnou pohledávku za dlužníkem. Dlužník se bránil této doložené pohledávce tvrzením, že tato pohledávka zanikla započtením, které provedl přípisem ze dne 7.5.2014. Přitom z tohoto přípisu, který odeslal jak třetímu navrhovateli, tak i jeho advokátu, vyplývá, že dlužník započítával na tuto pravomocně přiznanou a vykonatelnou pohledávku třetího navrhovatele svou tvrzenou pohledávku za třetím navrhovatelem, která mu měla vzniknout tím, že třetí navrhovatel neoprávněně zadržuje částku 5.030.610 Kč. Na část této pohledávky je dle dlužníka vedena exekuce Finančním úřadem v Přerově pro částku 4.041.308 Kč, a mimo to drží třetí navrhovatel neoprávněně peníze dlužníka ve výši 989.302 Kč. Na tuto tvrzenou splatnou pohledávku započítává dlužník svůj dluh vůči třetímu navrhovateli ve výši 257.149,20 Kč. K své pohledávce za třetím navrhovatelem pak dlužník tvrdil prostřednictvím svého advokáta, že je podán návrh na zastavení exekuce, v rámci kterého je přesně označeno, jaké částky a v jakých dnech byly na účet exekutora připsány, s tím, že nebylo provedeno soudním exekutorem vyúčtování, že exekutor po provedené exekuci opustil podnik a nedošlo k předání účetnictví.

Odvolací soud na základě provedeného dokazování uzavírá, že tvrzená pohledávka dlužníka za třetím navrhovatelem, proti které prováděl započtení svého dluhu vůči třetímu navrhovateli, nebyla v řízení doložena. Již z obsahu započtení ze dne 7.5.2014 je zřejmé, že k doložení tvrzené pohledávky dlužníka za třetím navrhovatelem by bylo nutno provádět dokazování, a to jak označeným exekučním spisem, tak účty soudního exekutora a srovnáním toho, jaké prostředky se na účtu exekutora po ukončení provedené exekuce nacházejí, a zda některé z těchto částek exekutor skutečně neoprávněně na úkor dlužníka zadržuje. K tomu odkazuje odvolací soud na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 NSČR 42/2011, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 114/2013. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud České republiky uzavřel, že pokud dlužník založil procesní obranu proti věřitelskému insolvenčnímu návrhu na tvrzení, že pohledávka insolvenčního navrhovatele sice vznikla (a on ji neuhradil), že však následně zanikla tím, že dlužník proti ní uplatnil k započtení vlastní pohledávku vůči insolvenčnímu navrhovateli, pak k tomu, aby insolvenční soud mohl insolvenčnímu navrhovateli upřít aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu (a jen z tohoto důvodu takový návrh zamítnout), je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany (mít zánik pohledávky započtením za doložený). K tomu, aby bylo možno uzavřít, že pravomocně přiznaná vykonatelná pohledávka třetího navrhovatele skutečně započtením provedeným dne 7.5.2014 zanikla, by však bylo nutno prokázat existenci tvrzené pohledávky dlužníka za třetím navrhovatelem. Tato tvrzená pohledávka však v řízení doložena nebyla, k jejímu doložení by bylo nutno vést dokazování (jak je uvedeno výše), které by však přesáhlo meze insolvenčního řízení, proto odvolací soud uzavírá, že dlužník neuspěl se svou obranou proti doložené pravomocné a vykonatelné pohledávce třetího navrhovatele ve výši 257.149,20 Kč.

Protože tedy v průběhu odvolacího řízení třetí přistoupivší navrhovatel doložil vykonatelnou pohledávku za dlužníkem, kterou se dlužníku nepodařilo zpochybnit, je tím dána aktivní věcná legitimace tohoto třetího navrhovatele k podání insolvenčního návrhu. Proto postupoval odvolací soud podle ustanovení § 219a odst. 2 o.s.ř. (§ 7 IZ) a napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil, neboť s ohledem na doloženou aktivní věcnou legitimaci navrhujícího věřitele je nutno, aby se soud prvního stupně zabýval tím, zda je dlužník v úpadku ve smyslu ustanovení § 3 IZ, a aby případně prováděl další dokazování týkající se věřitelů, kteří byli v průběhu insolvenčního řízení jednotlivými insolvenčními navrhovateli označeni, a toto dokazování v odvolacím řízení provedeno být nemůže (§ 213 odst. 4 o.s.ř.), neboť ke zjišťování úpadku dlužníka dosud soud prvního stupně žádné dokazování neprováděl, protože hodnotil pouze aktivní legitimaci navrhujících věřitelů. Odvolací soud proto podle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení se bude soud prvního stupně, který je vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř.), zabývat hodnocením toho, zda se dlužník nachází v úpadku ve smyslu ustanovení § 3 insolvenčního zákona.

S ohledem na obranu dlužníka neopomene soud prvního stupně zohlednit i judikaturu Nejvyššího soudu týkající se využitelnosti pohledávek a jiného majetku dlužníka k uspokojení jeho pohledávek (například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 NSČR 36/2009 z 27.10. 2011, které je k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu, stejně jako usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 Odo 564/2001 z 24.9.2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), stejně tak jako judikaturu Nejvyššího soudu k otázce uspokojitelnosti pohledávek věřitele v exekučním řízení (například usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 Cdo 4462/2011 ze dne 26.1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, sp.zn. 29 Cdo 3246/2010, která jsou k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu, anebo usnesení téhož soudu publikované pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; navrhujícím věřitelům a dlužníku se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání počíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

Olomouc 5. listopadu 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Olga Chlebková předsedkyně senátu