2 VSOL 858/2012-B-23
KSOS 25 INS 1976/2011 2 VSOL 858/2012-B-23

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem Zahradní 1494, 735 41 Petřvald, o způsobu řešení úpadku, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.9.2012, č. j. KSOS 25 INS 1976/2011-B-16,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně zrušil schválené oddlužení dlužníka (výrok I.), prohlásil na jeho majetek konkurs (výrok II.), který bude projednáván jako nepatrný (výrok III.) a určil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku (výrok IV.).

V důvodech usnesení uvedl, že usnesením č. j. KSOS 25 INS 1976/2011-B-5 ze dne 22.4.2011 schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. Podáními doručenými soudu dne 19.7.2012 a 13.8.2012 sdělili bratři dlužníka, že mají vůči dlužníkovi pohledávku z titulu vypořádání dědictví, která se stala splatnou dne 29.6.2011 (správně má být uvedeno 29.6.2012), přičemž dlužník o této pohledávce věděl ke dni podání návrhu. Na jednání dne 12.9.2012 dlužník sdělil, že nebylo jeho úmyslem neuvést bratry v návrhu na povolení oddlužení, neboť jejich pohledávky tehdy nebyly splatné. Dále uvedl, že není s to uhradit splatnou pohledávku ve výši 400.000,-Kč vůči každému z bratrů. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že jsou naplněny podmínky pro zrušení schváleného oddlužení, když se ukázalo, že dlužníku vznikl v důsledku zaviněného jednání peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, který není schopen hradit. Proto postupoval dle ust. § 418 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ) a zrušil schválené oddlužení, rozhodl o řešení úpadku dlužníka konkursem. V souladu s ust. § 314 odst. 1 písm. a) IZ pak rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Podle jeho obsahu napadl výroky o zrušení schváleného oddlužení a prohlášení konkursu. Uvedl, že oddlužení fungovalo až do doby splatnosti pohledávky z dědického řízení, tedy rok a půl. Podle dlužníka jeho sourozenci o celé situaci věděli již od podání návrhu na povolení oddlužení a z jejich strany je vše vykonstruované a účelové. Dále poukázal na pochybení soudu, když v případě rozhodnutí zahrnul zajištěného věřitele jako nezajištěného a v druhém případě u splatnosti pohledávky uvedl chybně datum 29.6.2011 místo 29.6.2012. Požádal o objektivní posouzení jeho odvolání.

Podle ust. § 7 odst. IZ, pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, přezkoumal napadené usnesení v napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ust. § 405 IZ, insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v § 402 odst. 4 tak rozhodne namísto rozhodnutí o způsobu oddlužení. Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Dle ust. § 395 odst. 2 písm. b) IZ, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Dle ust. § 418 odst. 1 IZ, insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže a) dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nebo b) se ukáže, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit, nebo c) v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení plánu oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, anebo d) to navrhne dlužník. Má se za to, že dlužník zavinil vznik peněžitého závazku podle odstavce 1 písm. c), byl-li k jeho vymožení vůči dlužníku nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce (§ 418 odst. 2). Rozhodnutí podle odstavce 1 může insolvenční soud vydat, jen dokud nevezme na vědomí splnění oddlužení. Učiní tak po jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, který zrušení oddlužení navrhl. Rozhodnutí podle odstavce 1 písm. a) až c) může insolvenční soud vydat i bez návrhu (§ 418 odst. 3 IZ).

Možností soudu posuzovat otázku přípustnosti oddlužení v jednotlivých stadiích insolvenčního řízení se podrobně zabýval Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 24.8.2010, č. j. KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010-B-34 a s jeho závěry se odvolací soud ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje.

Nutno zdůraznit, že insolvenční soud je při svém rozhodování o návrhu na povolení oddlužení povinen z úřední povinnosti pečlivě posuzovat jak subjektivní legitimaci dlužníka dle ust. § 389 odst. 1 IZ, tak i to, zda nejsou naplněny důvody pro zamítnutí návrhu dle ust. § 395 IZ. Tyto podmínky přípustnosti oddlužení soud zkoumá nejen ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení, ale také ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení. Je třeba vyjít z toho, že insolvenční soud povoluje oddlužení bez ingerence věřitelů (bez jejich souhlasu), a proto je jim současně garantem, že nepřipustí takové oddlužení, které nemělo být ani povoleno. Dospěje-li tedy soud po vydání rozhodnutí o povolení oddlužení z podnětu přihlášených věřitelů, insolvenčního správce nebo z vlastní činnosti k poznatku, že je dána některá ze zákonných překážek, jež povolení oddlužení brání, oddlužení neschválí (§ 405 odst. 1). Jestliže poznatek o nepřípustnosti oddlužení vyjde najevo až po schválení oddlužení, soud je povinen k němu (i bez návrhu věřitele) přihlédnout z hlediska posouzení, zda tu nejsou důvody pro zrušení schváleného oddlužení dle ust. § 418 IZ.

V přezkoumávané věci soud prvního stupně usnesením ze dne 22.4.2011, č. j. KSOS 25 INS 1976/2011-B-5, ve znění opravného usnesení ze dne 11.5.2011, č. j. KSOS 25 INS 1976/2011-B-6 schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 19.7.2012 sdělil Vlastimil Kijonka, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 400.000,-Kč z titulu vypořádaného dědictví, splatnou dne 29.6.2012 a podáním ze dne 13.8.2012 sdělil Rostislav Kijonka, že má za dlužníkem taktéž pohledávku z titulu vypořádaného dědictví ve výši 400.000,-Kč, splatnou dne 29.6.2012. Dlužník potvrdil, že má další závazky v celkové výši 800.000,-Kč vůči bratrům Vlastimilu a Rostislavu Kijonkovým, přičemž v současné době není schopen uhradit dluh ani vůči jednomu z nich. Dále uvedl, že nebylo jeho úmyslem neuvést bratry v žádosti o oddlužení, neboť jejich pohledávky tehdy nebyly splatné.

V rovině právního hodnocení věci je podle odvolacího soudu významné, že dlužník v době podání insolvenčního návrhu (řízení zahájeno dne 8.2.2011) věděl, že má vůči svým bratrům závazky z vypořádaného dědictví. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že usnesení o schválení dědické dohody č. j. 36 D-779/2008-68 bylo vydáno dne 3.6.2009 a právní moci nabylo dne 23.6.2009. Byť v době podání insolvenčního návrhu nebyly závazky z vypořádaného dědictví splatné, bylo povinností dlužníka tyto závazky alespoň uvést v insolvenčním návrhu. Dlužník v době podání insolvenčního návrhu (dva a půl roku po schválení dědické dohody) již musel vědět, že pohledávky svých bratrů nebude schopen uhradit. Dlužník sám na jednání před soudem prvního stupně potvrdil, že v době podání insolvenčního návrhu existovaly pohledávky z titulu vypořádaného dědictví, byť nebyly splatné. K neuvedení těchto dlužníkových závazků v návrhu na povolení oddlužení odvolací soud konstatuje, že tuto skutečnost lze vyhodnotit jako nedbalý přístup k insolvenčnímu řízení.

Dlužníkovy námitky týkající se pochybení soudu prvního stupně jsou neopodstatněné, neboť nejsou způsobilé zvrátit napadené rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení. Námitka o tom, že soud nedal dlužníkovi prostor k řádnému vyjádření a vysvětlení, není důvodná, když z obsahu spisu plyne, že soud prvního stupně poskytl dlužníkovi možnost vyjádřit se k podnětu obou jeho bratrů u jednání dne 12.9.20012, kterého se dlužník zúčastnil.

Ze všech uvedených důvodů odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že byly naplněny důvody pro zrušení schváleného oddlužení a rozhodnutí o tom, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem (§ 418 odst. 1 IZ). Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. jako věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné, ledaže dovolací soud, na základě dovolání podaného ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1, písm. c/, § 238a odst. 1, písm. a/ a § 240 odst. 1 o.s.ř.)

V Olomouci dne 8. listopadu 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu