2 VSOL 856/2015-B-24
KSBR 29 INS 2211/2015 2 VSOL 856/2015-B-24

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Vojtěcha Brhla v insolvenční věci dlužníků a) Jaroslava anonymizovano , anonymizovano a b) Ladislavy anonymizovano , anonymizovano , oba bytem v Brně, Kachlíkova 8, PSČ 635 00, o neschválení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.6.2015, č. j. KSBR 29 INS 2211/2015-B-14,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dál jen insolvenční soud ) neschválil oddlužení dlužníků Jaroslava anonymizovano a Ladislavy anonymizovano (výrok I.), na majetek obou dlužníků prohlásil konkurs (výrok II. a III.) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude řízení vůči dlužnici Ladislavě anonymizovano vyloučeno k samostatnému řízení a současně bude rozhodnuto, které přihlášené pohledávky budou vedeny za dlužníkem Jaroslavem Borákem a které za dlužnicí Ladislavou anonymizovano (výrok IV.).

V důvodech svého rozhodnutí insolvenční soud zrekapituloval průběh dosavadního insolvenčního řízení s důrazem na skutečnost, že o úpadku dlužníků a jeho řešení oddlužením rozhodl usnesením ze dne 24.3.2015, když po výzvě ze dne 3.2.2015 k doplnění návrhu na povolení oddlužení o uvedení a doložení skutečností, že závazky z podnikání nebrání uplatnění oddlužení ve smyslu § 389 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), dlužníci uvedli, že pokud netvrdí, že souhlas mají a toto nedokládají, potom má být oddlužení povoleno. Věřitelé s pohledávkami z podnikatelské činnosti dlužníků, a to Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (dále jen VZP ) a Česká republika-Česká správa sociálního Brno zabezpečení (dále jen ČSSZ ) na schůzi věřitelů hlasovali v rozsahu svých nezajištěných pohledávek tak,

že nesouhlasili s oddlužením plněním splátkového kalendáře ani s oddlužením zpeněžením majetkové podstaty. Oba věřitelé podali po hlasování námitky s tvrzením, že je zřejmé, že dlužníci nebudou schopni ze svých příjmů uhradit 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů. S ohledem na průběh schůze věřitelů dospěl insolvenční soud k závěru, že oddlužení dlužníků nelze schválit, neboť zjistil skutečnosti, které svědčí o nesplnění podmínek pro povolení oddlužení. Takovou skutečností je zjištění, že věřitel ČSSZ sdělil dlužníkům v souvislosti s podáním insolvenčního návrhu, že nesouhlasí s jejich návrhem na povolení oddlužení, což dlužnice při jednání sama potvrdila.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání. Namítali, že neschválení oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužníků je zjevně proti zásadám insolvenčního řízení dle § 5 písm. a) IZ. Zopakovali, že dne 29.1.2015 doručili insolvenčnímu soudu společný návrh na povolení oddlužení, jehož součástí byly (v odvolání konkretizované) podklady potvrzující příjmy dlužníků za poslední tři roky. Vznesli otázku, jak jinak měli vyhovět požadavku věřitelů a doložit své budoucí příjmy. Následně citovali ze zprávy, kterou předložil insolvenční správce na přezkumném jednání dne 25.5.2015. Dále tvrdili, že pro splnění podmínky úhrady 30 % nezajištěných pohledávek věřitelů by dlužníkům postačovala měsíční splátka ve výši 6.472 Kč. K pochybnostem věřitelů v tomto smyslu poznamenali, že v průběhu posledních dvou let uhradili jen VZP částku 174.848,13 Kč a současně hradili splátky ostatním věřitelům. V konkursu je možné zpeněžit pouze pozemky dlužníků, jejichž hodnota nepřevyšuje částku 70.000 Kč, a dva osobní automobily v hodnotě do 80.000 Kč. Ostatní movité věci (vybavení domácnosti) mají hodnotu řádově ve stovkách korun. Je tedy zřejmé, že nezajištění věřitelé budou uspokojeni při oddlužení formou splátkového kalendáře ve výši 89 %, kdežto při konkursu nezískají prakticky ničeho. Navrhli, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Věřitel VZP ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že platby nezajištěným věřitelům je možné realizovat pouze z příjmů z podnikání v částce 20.000 Kč měsíčně. Není však zřejmé, zda dlužník bude takového příjmu dosahovat po dobu dalších pěti let. Nelze pominout, že dlužníky lze osvobodit dle § 415 IZ i tehdy, kdy nezajištění věřitelé neobdrží ani 30 % svých pohledávek. Přiznání osvobození dlužníkovi od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, není zcela vyloučeno ani v případě, kdy se nezajištěným věřitelům nedostalo vůbec žádného plnění při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Pokud by dlužník dosahoval příjmů z podnikání ve výši 20.000 Kč měsíčně, měl by finanční prostředky k hrazení minimálně záloh na sociální a zdravotní pojištění. Avšak dluhy v posledních letech pouze narůstaly. Při těchto příjmech je možné uspokojit věřitele i mimo režim oddlužení. Dlužník od 1.7.2008 nerealizoval žádnou dobrovolnou platbu. Dlužnice od 1.1.2009 realizovala pouze jednu dobrovolnou úhradu, a to dne 3.10.2011 ve výši 10.000 Kč. Veškeré platby byly u obou dlužníků realizovány v rámci exekuce nebo výkonu rozhodnutí. Dlužníci vlastní zajištěný i nezajištěný majetek. Případná kombinace oddlužení by naznačila větší ochotu jít otevřeně do oddlužení. S ohledem na cenu nemovitostí dlužníků je zřejmé, že pohledávky přihlášené jako zajištěné budou zcela neuspokojeny. Případný souhlas nebo nesouhlas věřitelů dle § 389 odst. 2 písm. c) IZ nebo hlasování na schůzi věřitelů je pro věřitele prakticky poslední možností, jak ovlivnit průběh insolvenčního řízení. Dlužníci mohou v případě řešení úpadku konkursem podat nový návrh na oddlužení, kdy k oddlužení nebude již třeba souhlasu věřitelů s pohledávkami z podnikání dlužníků. K tvrzení dlužníků o úhradě částky 174.848,13 Kč uvedl přehled plateb se závěrem, že dluhy obou dlužníků v průběhu posledních dvou let před úpadkem narostly o částku 21.809 Kč. Prohlášením konkursu nedojde ke zvýhodnění žádného věřitele, naopak věřitelé budou mít možnost po skončení insolvenčního řízení vymáhat 100 % svých pohledávek. Naopak, v případě oddlužení by došlo k výraznému poškození věřitelů, kteří své pohledávky přihlásili jako zajištěné. Oddlužení pro dluhy z podnikání nelze ztotožňovat s klasickým oddlužením, je zde nezbytný souhlas věřitele. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil.

Věřitel ČSSZ ve svém vyjádření k odvolání sdělil, že zastává stále stejné stanovisko, tedy, že dlužníkům by nemělo být povoleno oddlužení. Uvedl, že dne 6.2.2012 se oba dlužníci dostavili na pracoviště v Brně a žádali věřitele o vydání souhlasu s jejich oddlužením. Věřitel odmítl souhlas vydat s tím, že pro věřitele by byl výhodnější konkurs, což dlužnice na první schůzi věřitelů potvrdila. Oba dlužníci nejméně od 6.2.2015 dobře vědí, že nejsou osobami oprávněnými podat návrh na povolení oddlužení. Přesto ve svém doplnění insolvenčního návrhu ze dne 9.2.2015 sdělili, že souhlasy mají, tyto však nepředkládají, protože dle usnesení vrchních soudů to není zapotřebí. Věřiteli tedy nezbývalo nic jiného, než se na první schůzi věřitelů dostavit a proti povolení oddlužení podat námitky. Věřitel měl proti schválení oddlužení opravdu závažný důvod, neboť do insolvenčního řízení přihlásil pohledávky ve výši 314.382 Kč jako zajištěné a ve výši 404.109 Kč jako nezajištěné. Insolvenční správce ve své zprávě ze dne 6.5.2015 uvedl, že z výtěžku zpeněžení nemovitostí dlužníků lze očekávat uspokojení zajištěných pohledávek. Dlužníci naopak ve svém odvolání uvádějí, že hodnota pozemků nepřevyšuje 70.000 Kč. Pokud by dlužníci měli pravdu, pak by v případě schválení oddlužení věřitel nenávratně přišel o téměř 250.000 Kč ze zajištěných pohledávek. V případě konkursu věřiteli takové nebezpečí nehrozí a zajištěné pohledávky by mohl dále vymáhat. Po skončení konkursu mohou dlužníci podat nový návrh na povolení oddlužení, do něhož již věřitelé mající vůči dlužníkům pohledávky z podnikání nemohou takto zasahovat. Oddlužení tedy není dlužníkům navždy znemožněno. Věřitel pouze postupuje jako dobrý hospodář. Nedomnívá se, že dluhy na pojistném na důchodové pojištění a penále by měly být v případě dlužníků řešeny oddlužením. Navíc dlužníci neúplným zaplacením pojistného na důchodové pojištění poškozují sebe, neboť pobírají zbytečně nízké starobní důchody. Pro věřitele je stále výhodnější získat úplné plnění později, než získat z oddlužení pouze částečné plnění, a to až během pěti let. Dávky vyplácené dlužníkům na základě jejich důchodových pojištění jsou spolehlivějšími příjmy, než jimi uváděné příjmy z podnikání, které se na úhradě dluhů vůči věřiteli zatím příliš neprojevily. Dlužníci dluží pojistné i za rok 2007 a 2008 a další a od 2.11.2012, kdy dlužník poukázal věřiteli platbu 2.390 Kč, a od 30.11.2012, kdy dlužnice věřiteli poukázala platbu 4.000 Kč, žádné další úhrady neprovedli. Proto má věřitel pochybnosti o výhodnosti podnikání obou dlužníků.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnými osobami, včas a že obsahuje odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., přezkoumal usnesení, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníků není důvodné.

Předně je nutno uvést, že insolvenční soud učinil správná zjištění o dosavadním průběhu řízení, zejména z přezkumného jednání a schůze věřitelů, a dále ze zprávy insolvenčního správce. Na základě těchto zjištění učinil i správné skutkové závěry. Ostatně dlužníci tato zjištění a skutkové závěry ani nezpochybňovali.

Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, jestliže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle § 405 odst. 1 IZ, insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Dle odstavce 2, jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Insolvenční soud založil svůj závěr o neschválení oddlužení dlužníků na základě zjištění, že věřitel ČSSZ dlužníkům sdělil, že s jejich návrhem na povolení oddlužení nesouhlasí, přesto dlužníci insolvenční soud informovali o tom, že mají potřebné souhlasy věřitelů. Dovodil tedy, že v průběhu řízení vyšly najevo skutečnosti, které svědčí o nenaplnění podmínek pro povolení oddlužení. K tomuto závěru insolvenčního soudu považuje odvolací soud za nutné uvést následující.

V posuzované věci dlužníci již ve svém insolvenčním návrhu doručeném insolvenčnímu soudu dne 29.1.2015 prohlásili, že část jejich závazků vznikla z podnikatelské činnosti, avšak mají za to, že jsou osobami oprávněnými podat návrh na povolení oddlužení a že dluhy z podnikání nebrání řešení úpadku oddlužením ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a) IZ, protože dlužníci mají potřebné souhlasy všech věřitelů, vůči kterým mají dluh z podnikání. Na výzvu insolvenčního soudu ze dne 3.2.2015 dlužníci návrh na povolení oddlužení doplnili podáním ze dne 9.2.2015. V něm kromě jiného zopakovali vyjádření uvedené v oddíle č. 7 insolvenčního návrhu a konstatovali, že splňují podmínky pro schválení oddlužení a souhlasy věřitelů nepředkládají, protože to podle jimi označených soudních rozhodnutí není zapotřebí. Následně insolvenční soud usnesením ze dne 24.3.2015, č. j. KSBR 29 INS 2211/2015-A-11 rozhodl o zjištění úpadku dlužníků, insolvenčním správcem ustanovil 1. správcovskou a konkursní v. o. s. a na den 25.5.2015 nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů. Na schůzi věřitelů věřitel ČSSZ uvedl, že dlužníkům na jednání asi před třemi měsíci sdělil, že nesouhlasí s řešením jejich úpadku oddlužením. Ve svém vyjádření k odvolání věřitel upřesnil, že předmětné jednání s oběma dlužníky se konalo dne 6.2.2015. Dlužnice na schůzi věřitelů tvrzení věřitele o jeho nesouhlasném stanovisku s řešením úpadku dlužníků oddlužením potvrdila. Lze tedy věřiteli přisvědčit, že nejméně od 6.2.2015 je oběma dlužníkům známo, že nejsou osobami oprávněnými podat návrh na povolení oddlužení. Přesto však insolvenční soud v podání ze dne 9.2.2015 mylně informovali, že si opatřili souhlasy věřitelů, vůči kterým mají dluhy z podnikání, s řešením jejich úpadku oddlužením.

Za popsané situace dospěl odvolací soud k závěru, že dlužníci v insolvenčním návrhu a v jeho doplnění ze dne 9.2.2015 uvedli vyloženě nepravdivé informace o tom, že jejich dluhy z podnikání nebrání řešení úpadku oddlužením, protože s tím souhlasí věřitelé, o jejichž pohledávky jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ). Ačkoliv se insolvenční soud v napadeném usnesení výslovně nevyjádřil k otázce nepoctivého jednání dlužníků, sdílí odvolací soud jeho závěr, že v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Se zřetelem k popsaným okolnostem lze totiž v dané věci důvodně předpokládat, že dlužníci návrhem na povolení oddlužení sledovali nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ).

Závěrem odvolací soud poznamenává (aniž by to mělo vliv na závěr o nepoctivém záměru dlužníků), že na schůzi věřitelů dne 25.5.2015 věřitelé VZP a ČSSZ hlasovali proti schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře i proti schválení oddlužení plněním zpeněžením majetkové podstaty a oba věřitelé vznesli námitky podle § 403 odst. 2 IZ. Jejich námitky byly včasné a podané oprávněnými osobami. Oba věřitelé jsou dotčenými věřiteli ve smyslu § 403 odst. 2 poslední věty IZ, neboť vůči nim mají dlužníci závazky z podnikatelské činnosti. Pokud by neuplatnili v této fázi řízení námitky proti řešení úpadku dlužníků oddlužením, nastal by stav, kdy by se na ně pohlíželo jako na věřitele, kteří souhlasí s oddlužením dlužníků, přestože dlužníci mají vůči nim dluhy z podnikání (právní domněnka dle § 403 odst. 2 věty poslední IZ). Později by tedy již nemohli zpochybnit způsob řešení úpadku oddlužením jen z důvodu zjištění existence závazků dlužníků z podnikání. V rovině skutečností vyšlých najevo v řízení z pohledu existence nepoctivého záměru dlužníků bylo projednání věřiteli vznesených námitek již bezpředmětné.

Na základě výše uvedených důvodů odvolací soud uzavírá, že insolvenční soud nepochybil, pokud oddlužení dlužníků neschválil podle § 405 odst. 1 IZ a na majetek dlužníků prohlásil konkurs podle § 405 odst. 2 IZ. Usnesení insolvenčního soudu je věcně správné, proto je odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům, insolvenčnímu správci a věřitelskému orgánu se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 25. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu