2 VSOL 845/2015-A-30
KSOS 36 INS 6813/2015 2 VSOL 845/2015-A-30

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužníka ProInsolvent a. s., se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Na Hradbách 118/9, PSČ 702 00, identifikační číslo 25853015, o insolvenčním návrhu věřitele Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo 00001350, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2015, č. j. KSOS 36 INS 6813/2015-A-17,

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zjištěn úpadek dlužníka ProInsolvent a. s. a insolvenčním správcem ustanoven Mgr. Petr Schiller, se m ě n í tak, že insolvenční návrh věřitele Československé obchodní banky, a. s. ze dne 10. 3. 2015 se z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) zjistil úpadek dlužníka ProInsolvent a.s. (výrok I.), insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Petra Schillera (výrok II.), vyslovil, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (výrok III.), vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě dvou měsíců od zveřejnění rozhodnutí v insolvenčním rejstříku (výrok IV.) a insolvenčnímu správci sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových právech dlužníka (výrok V.), na den 8.10.2015 nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů ((výroky VI., VII.), předvolal dlužníka a insolvenčního správce k přezkumnému jednání s tím, že jejich účast je nezbytná (výrok VIII.) a uložil insolvenčnímu navrhovateli povinnost zaplatit soudní poplatek za insolvenční návrh ve výši 2.000 Kč (výrok IX.).

Insolvenční soud předně dovodil, že navrhující věřitel je oprávněn k podání insolvenčního návrhu, neboť osvědčil své pohledávky za dlužníkem, které jsou více než tři měsíce po splatnosti. Jde o pohledávky z titulu neuhrazeného úvěru dle smlouvy o úvěru č. 6/10317/5255 ze dne 19.9.2006. Dalším známým věřitelem dlužníka je Celní úřad pro Kraj Vysočina s pohledávkami z nezaplacených pokut a nedoplatků v celkové výši 102.766,77 Kč, které byly doloženy exekučním příkazem č. j. 44655/2014-6300000-42 ze dne 5.9.2014. V podání ze dne 3.4.2015 tento věřitel sdělil, že dlužník mu zaslal dlužnou částku, ovšem s ohledem na zahájené insolvenční řízení nemohla být tato částka započtena na úhradu dluhu. Podle insolvenčního soudu má tedy známý věřitel pohledávky za dlužníkem, které jsou více než tři měsíce po lhůtě splatnosti. Dlužník svou platební neschopnost ničím nevyvrátil, proto lze mít v souladu s § 3 odst. 1 a 2, písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), za to, že dlužník je v platební neschopnosti, když neplní své závazky po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Namítal, že Celní úřad pro Kraj Vysočina není jeho věřitelem a zopakoval obsah podání celního úřadu ze dne 3.4.2015. Dále uvedl, že ani jiní věřitelé neevidují pohledávku za dlužníkem, což dokazuje potvrzení Revírní bratrské poklady ze dne 3.4.2015, Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 2.4.2015 a Okresní správy sociálního zabezpečení v Ostravě ze dne 25.3.2015. Úpadek dlužníka tedy nemůže být osvědčen, když neexistuje mnohost věřitelů dlužníka (§ 3 odst. 1, písm. a/ IZ). K pohledávce navrhujícího věřitele dlužník odkázal na své vyjádření ze dne 7.4.2015, v němž uvedl, že pohledávku neuhradil pouze z důvodu její spornosti. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna směnkou, k níž byla uzavřena dohoda o vyplňovacím právu směnečném. Ve věci sp. zn. 3 Cmo 138/2014 byl vydán směnečný platební rozkaz na částku 2.137.453 Kč, proti němuž podal dlužník v zákonné lhůtě námitky. V nich uvedl, že veškeré pohledávky zajištěné směnkou byly uhrazeny a směnečná pohledávka je neexistentní. Následně věřitel podal šikanózní insolvenční návrh a v insolvenčním řízení uplatnil stejnou pohledávku, ovšem zamlčel, že pohledávka byla zajištěna směnkou. Vymáhání pohledávky navrhujícího věřitele by se mělo řešit pouze v nalézacím řízení. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

Navrhující věřitel ve svém vyjádření k odvolání tvrdil, že insolvenční návrh byl důvodný, neboť v době jeho podání měl dlužník závazek vůči Celnímu úřadu pro Kraj Vysočina. Dlužník má tento závazek i dosud, když jej neuhradil dobrovolně, ale došlo k tomu, že věřitel obdržel dlužnou částku formou daňové exekuce až po zahájení insolvenčního řízení (dne 27.3.2015). To je však v rozporu s § 109 odst. 1, písm. c) IZ, kdy zaslání peněz oprávněnému v rámci exekuce je úkonem, kterým se provádí exekuce. K zániku pohledávky tohoto věřitele tedy nedošlo a mnohost věřitelů dlužníka je zachována. Stejně tak je zjevné, že dlužník není schopen své závazky vůči věřitelům plnit. Navrhl, aby odvolací soud odvolání dlužníka zamítl.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání dlužníka je odvoláním včasným, podaným oprávněnou osobou a obsahuje odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2, písm. e) a g) o. s. ř., přezkoumal usnesení insolvenčního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka je důvodné.

Podle § 3 odst. 1 IZ, je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost). Dle odstavce 2, se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 136 odst. 1 IZ, insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 136 odst. 2 písm. b) IZ, musí rozhodnutí o úpadku obsahovat výrok, jímž insolvenční soud ustanovuje insolvenčního správce.

Podle § 141 odst. 1 IZ, proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka není odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele se může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. Podle odstavce 2, je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení.

V návaznosti na odvolací námitky a v rovině úvah právního hodnocení věci odvolací soud částečně doplnil a částečně zopakoval dokazování listinami, jak jsou specifikovány v protokole o jednání před odvolacím soudem ze dne 24.9.2015. Odvolací soud takto postupoval proto, že insolvenční soud některé listiny k důkazu neprovedl vůbec (přihlášky pohledávek finančního úřadu), případně z provedených důkazů nečinil (s ohledem na svůj právní názor) žádná zjištění (potvrzení věřitelů o bezdlužnosti dlužníka).

Z přihlášky pohledávky č. 2 věřitele č. 2 Finančního úřadu pro Plzeňský kraj vyplývá, že tento věřitel přihlásil v insolvenčním řízení svou pohledávku za dlužníkem ve výši 334 Kč splatnou od 1.6.2015. Jedná se o pohledávku nezajištěnou a vykonatelnou podle výkazu nedoplatků č. j. 1378370/15/2308-00540-402074 ze dne 14.7.2015, důvodem vzniku jsou neuhrazené daňové povinnosti dlužníka vzniklé na základě daňových zákonů.

Z přihlášky pohledávky č. 4 věřitele č. 3 Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj vyplývá, že tento věřitel přihlásil pohledávku za dlužníkem ve výši 140 Kč splatnou dne 1.6.2015. Jako důvod vzniku pohledávky uvedl neuhrazené daňové povinnosti dlužníka vzniklé na základě platných daňových zákonů. Vykonatelnost dovozuje věřitel z platebního výměru č. j. 1028230/15/2701-70462-608222 ze dne 18.5.2015.

Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna ve svém sdělení ze dne 2.4.2015 potvrdila, že dlužník nemá žádný nedoplatek na pojistném a penále na veřejném zdravotním pojištění.

Z potvrzení Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, pobočka v Ostravě ze dne 26.3.2015 se podává, že dlužník není v současné době přihlášen jako plátce pojistného a tato zdravotní pojišťovna neeviduje splatné nedoplatky pojistného a penále na veřejné zdravotní pojištění.

Z potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení v Ostravě ze dne 25.3.2015 odvolací soud zjistil, že dlužník jako zaměstnavatel nemá k uvedenému dni splatný nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, penále a na přirážce k pojistnému.

Ze znění § 105 a § 143 odst. 2 IZ vyplývá, že důvodem pro zamítnutí věřitelem podaného insolvenčního návrhu je skutečnost, že v řízení nebyla osvědčena splatná pohledávka navrhujícího věřitele za dlužníkem nebo existence nejméně jednoho dalšího věřitele dlužníka se splatnou pohledávkou. Nebyla-li osvědčena v řízení před insolvenčním soudem mnohost věřitelů dlužníka, je nadbytečné zabývat se doložením splatné pohledávky navrhujícího věřitele za dlužníkem. Pro posouzení důvodnosti podaného odvolání a správnosti závěrů insolvenčního soudu je tedy zásadní zodpovězení otázky, zda v řízení byla osvědčena existence alespoň jedné další osoby se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Navrhující věřitel označil jako jediného známého věřitele dlužníka Celní úřad pro Kraj Vysočina. Ze sdělení tohoto věřitele ze dne 3.4.2015 vyplynulo, že dlužná částka v celkové výši 102.766,77 Kč představující mimosmluvní sankce (pokuty České inspekce životního prostředí a náklady řízení) byla věřiteli zaslána dne 27.3.2015. Tuto skutečnost potvrdil ve svém vyjádření ze dne 7.4.2015 také dlužník. Současně zdůraznil, že dlužnou částku tímto věřiteli uhradil a žádnou jinou pohledávku vůči němu nemá. Insolvenční soud učinil svůj závěr o tom, že Celní úřad pro Kraj Vysočina je dalším věřitelem dlužníka na základě sdělení ze dne 3.4.2015 a přisvědčil tak argumentaci, že věřitel nemohl započíst zaslanou částku na úhradu dlužné částky s ohledem na již (ode dne 17.3.2015) zahájené insolvenční řízení. Navrhujícímu věřiteli lze dát za pravdu v tom, že v době podání insolvenčního návrhu měl dlužník závazek vůči Celnímu úřadu pro Kraj Vysočina. Byla-li však platba na úhradu dlužné částky provedena v době před rozhodnutím o úpadku dlužníka, nelze se ztotožnit se závěrem insolvenčního soudu, že Celní úřad pro Kraj Vysočina je známým věřitelem dlužníka se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Ustanovení § 3 odst. 1 nečiní rozdílu mezi věřiteli, kteří mají za dlužníkem běžnou pohledávku a věřiteli, pro jejichž pohledávku za dlužníkem je vedena exekuce či výkon rozhodnutí. Přistoupit na názor navrhujícího věřitele s poukazem na znění § 109 odst. 1, písm. c) IZ by vedlo k absurdnímu závěru, že ačkoliv by dlužník uspokojil po zahájení insolvenčního řízení exekuovatelné pohledávky všech svých věřitelů, bylo by na něj stále nahlíženo jako na dlužníka, který má více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. V dané fázi insolvenčního řízení, kdy insolvenční soud rozhoduje o tom, zda dlužník je či není v úpadku, není namístě poměřovat úvahy o naplnění znaků úpadku vztahem exekučního a insolvenčního řízení. V této souvislosti je možno také uvést, že není ani vyloučeno, aby i po zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka došlo k úhradě vymáhané pohledávky tak, že by tato byla uhrazena z majetku jiné osoby a majetku ve vlastnictví dlužníka ani jiného majetku náležejícího do majetkové podstaty se nedotkla (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.5.2012 sp. zn. 20 Cdo 3343/2011). Na základě výše uvedených úvah dospěl odvolací soud k závěru, že v době rozhodnutí insolvenčního soudu nebyl Celní úřad pro Kraj Vysočina věřitelem dlužníka se splatnou pohledávkou vůči dlužníku.

V průběhu odvolacího řízení vyšlo najevo, že svou pohledávku za dlužníkem přihlásil také finanční úřad, konkrétně Finanční úřad pro Plzeňský kraj a Finanční úřad pro Královéhradecký kraj. Při svých úvahách, zda finanční úřad je možno považovat za dalšího známého věřitele dlužníka ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) IZ, byl odvolací soud veden principem spravedlivého uvážení. V prvé řadě přihlédl k tomu, že pohledávka finančního úřadu je pohledávkou v nepatrné výši (334 Kč a 140 Kč). Dále zohlednil skutečnost, že u obou přihláškou uplatněných pohledávek nastala splatnost dne 1.6.2015, tedy (jen) 10 dnů po lhůtě vymezené v § 3 odst. 1 písm. b) IZ. Dalším kritériem, které odvolací soud zvažoval, je právní důvod vzniku obou pohledávek (neuhrazená daň z nemovitých věcí). S ohledem na velikost výměry dlužníkem vlastněných pozemků (cca 70 000 m2) lze totiž připustit, že dlužník si nesplnil daňovou povinnost v celém rozsahu spíše z důvodu jeho přehlédnutí (pochybení), než z důvodu nedostatku finančních prostředků. Konečně odvolací soud vyšel i z toho, že v době rozhodnutí insolvenčního soudu dlužník nevykazoval žádný závazek vůči veřejnoprávním institucím (viz dlužníkem doložená potvrzení o bezdlužnosti). Při výkladu existence více věřitelů dlužníka tedy odvolací soud upřednostnil princip výkladu systematického a teleologického před výkladem jazykovým a uzavírá, že Finanční úřad pro Plzeňský kraj a Finanční úřad pro Královéhradecký kraj není věřitelem dlužníka v intencích § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ.

Dlužník v průběhu insolvenčního řízení tvrdil rozhodné skutečnosti jak ve vztahu k otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, tak k dalším znakům úpadku. Předně tvrdil, že navrhující věřitel nemá pohledávky uplatněné v insolvenčním návrhu, a ve svém vyjádření ze dne 7.4.2015 podrobně rozvedl důvody této své procesní obrany. Tvrdil rovněž, že se nenachází ve stavu úpadku. V tomto ohledu je to právě insolvenční navrhovatel, který má před podáním insolvenčního návrhu zvážit, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení. Stejně tak není opodstatněno, aby se navrhující věřitel domáhal zjištění úpadku dlužníka, pokud nemá dostatečné informace o dalších věřitelích dlužníka, o jejich déle splatných pohledávkách a o dlužníkově platební neschopnosti. Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím cestu nalézání práva před k tomu povolanými orgány.

Lze tedy uzavřít, že v posuzované věci nebyla osvědčena existence více věřitelů dlužníka s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Proto odvolací soud považuje za nadbytečné přezkoumávat aktivní legitimaci navrhujícího věřitele k podání insolvenčního návrhu. Byla-li by totiž osvědčena pohledávka navrhujícího věřitele, byl by tento věřitel toliko jediným věřitelem dlužníka. Jelikož situace dlužníka nenaplňuje současně (kumulativně) všechny znaky úpadku uvedené v § 3 odst. 1 IZ, není úpadek dlužníka dán. Proto odvolací soud napadené usnesení insolvenčního soudu podle § 220 odst. 1, písm. b) o. s. ř. změnil tak, že insolvenční návrh věřitele Československé obchodní banky, a.s. se zamítá.

Pouze pro úplnost (a nad rámec věci) považuje odvolací soud za potřebné uvést, že nesdílí názor dlužníka o šikanózní povaze insolvenčního návrhu.

Přiléhavá je totiž argumentace navrhujícího věřitele, že svou pohledávku za dlužníkem neuplatňuje duplicitně, neboť v insolvenčním řízení tvrdí pohledávku z titulu smlouvy o úvěru a ve směnečném řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě se domáhá svých práv ze směnky, kterou byla úvěrová pohledávka zajištěna, a to proti dlužníkovi a dalším třem osobám (avalistům).

Protože odvolací soud změnil rozhodnutí insolvenčního soudu, rozhodl nejen o nákladech odvolacího řízení, ale i o nákladech řízení před insolvenčním soudem (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). V řízení před insolvenčním soudem i v řízení odvolacím byl úspěšný dlužník, který by proto měl právo na náhradu nákladů řízení (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Dlužníkovi však v těchto řízeních žádné prokazatelné náklady nevznikly. Proto rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

P o u č e n í : Proti výroku I. tohoto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Proti výroku II. tohoto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, navrhujícímu věřiteli, insolvenčnímu správci a věřitelskému orgánu se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

Usnesení je vykonatelné a jeho účinky nastávají dnem, kdy nabude právní moci. Právní mocí tohoto usnesení insolvenční řízení končí (§ 158 odst. 3 a 5 IZ).

V Olomouci dne 24. září 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu