2 VSOL 831/2015-A-9
KSBR 44 INS 17150/2015 2 VSOL 831/2015-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Přílepy č. 4, PSČ 769 01, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 44 INS 17150/2015-A-4 ze dne 9.7.2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 44 INS 17150/2015-A-4 ze dne 9.7.2015 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zaplatil na záloze na náklady insolvenčního řízení 50.000 Kč na označený účet nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně.

Na odůvodnění tohoto rozhodnutí soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 389 odst. 1, 2, § 390 odst. 3 a 396 odst. 1 IZ uvedl, že dlužník sám v návrhu připustil, že většina jeho závazků vznikla v době, kdy měl živnost, která následně zanikla zrušením oboru. K závazkům z podnikání pak uvedl, že příslušní věřitelé dodají svůj souhlas, respektive vyjádření soudu po povolení oddlužení. Dále soud prvního stupně poukázal na to, že z insolvenčního návrhu dlužníka a jeho příloh vyplývá, že minimálně nezajištěné závazky dlužníka vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 179.841 Kč, 84.220 Kč a 34.645 Kč, vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Hodonín ve výši 10.000 Kč vznikly z podnikatelské činnosti dlužníka. Dlužník ve svém návrhu netvrdí žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že se jedná o dluhy, které nebrání řešení jeho úpadku oddlužením ve smyslu § 389 odst. 2 IZ, a proto uzavřel, že dlužník neprokázal svou aktivní legitimaci k podání návrhu na oddlužení, proto jediným možným způsobem řešení jeho úpadku je konkurs. Soud prvního stupně dále zdůvodnil, že podle seznamu majetku dlužník nedisponuje žádnými finančními prostředky v hotovosti či na účtech, a proto že nelze připustit, aby do doby, než bude jeho majetek zpeněžen, nesl veškeré náklady řízení insolvenční správce, když pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů stát, pokud je není možno uhradit z majetkové podstaty či složené zálohy. Poukázal na účel zálohy na náklady insolvenčního řízení -k umožnění činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku -s poukazem na nutnost placení odměny a hotových výdajů insolvenčního správce dle vyhl. 313/2007 Sb. (45.000 Kč a DPH). Uzavřel, že je nutno uložit dlužníku povinnost zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení podle § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, a to v maximální výši 50.000 Kč.

Toto usnesení napadl dlužník odvoláním. Uvedl, že má za to, že závěr soudu prvního stupně o řešení jeho úpadku konkursem není správný. Má za to, že od 1.1.2014 je umožněno podat návrh na povolení oddlužení také těm osobám, jejichž závazky vznikly z podnikání, pokud s tím souhlasí věřitelé, o jejichž pohledávky jde. Souhlas věřitelů však není vyjmenován mezi povinnými doklady k návrhu na povolení oddlužení, proto má za to, že mu není možno přičítat k tíži, že tento souhlas k návrhu nepřipojil. Při pochybnostech o tom, zda jako dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, má za to, že by soud měl oddlužení povolit podle § 397 a tuto otázku, tedy souhlas věřitelů, prozkoumat až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Navrhl, aby odvolací soud přehodnotil napadené usnesení soudu prvního stupně.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud na základě odvolání podaného včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k následujícím závěrům.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení doručeným soudu prvního stupně 30.6.2015 domáhal se dlužník rozhodnutí o svém úpadku a způsobu jeho řešení oddlužením plněním splátkového kalendáře. Uvedl, že většina jeho dluhů vznikla v době, kdy měl živnost a neměl dostatek financí, že živnostenský list zrušil zánikem oboru . Uvedl, že má sedm závazků u pěti věřitelů ve výši 364.250 Kč, z nichž více než dva závazky není schopen plnit po dobu delší než tři měsíce. Uvedl, že v současné době pracuje na pozici dělník a jeho čistý měsíční příjem činí 11.474 Kč. Dále z obsahu spisu vyplývá správnost skutkových zjištění, která uvedl soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení, pokud jde o prohlášení dlužníka (v příloze k insolvenčnímu návrhu) o tom, že věřitelé, kterým vznikly pohledávky v době, kdy jsem pracoval na živnost, dodají souhlas či vyjádření přímo soudu po povolení oddlužení , i o skladbu majetku dlužníka, neboť ten jako svůj majetek mimo věcí tvořících vybavení domácnosti označil ještě dvě nemovitosti v obci Přílepy, a to zahrady, z nichž každou vlastní v rozsahu jedné poloviny, při pořizovací ceně obou podílů 5.000 Kč. Žádné pohotové finanční prostředky podle seznamu majetku nevlastní.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Ze shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, je rozhodující, zda je dán některý z důvodů uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ. Proto je nezbytné, aby takový dlužník v návrhu na povolení oddlužení alespoň tvrdil nebo doložil některou z těchto skutečností, která vylučuje, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení jeho úpadku oddlužením. V opačném případě je třeba uzavřít, že dlužník není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ), jak správně uzavřel soud prvního stupně. O pochybnosti o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení podle shora citovaného ustanovení § 397 odst. 1 IZ, jde jen tehdy, pokud dlužník souhlasy tvrdí, ale zatím je nedokládá.

Přestože je možno přisvědčit námitce dlužníka, že povinnou přílohou k návrhu na povolení oddlužení nejsou souhlasy věřitelů, kteří mají pohledávky z podnikání dlužníka, s řešením jeho úpadku oddlužením, v přezkoumávané věci dlužník netvrdí tyto souhlasy a netvrdí ani jiné důvody ve smyslu shora citovaného ustanovení § 389 odst. 2 IZ vedoucí k závěru, že je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení. Jeho shora citované prohlášení v příloze k insolvenčnímu návrhu nelze za takové tvrzení považovat již pro naprostou nekonkrétnost označení toho, co mají věřitelé soudu dodat ( souhlas či vyjádření ) a pro absenci konkrétního označení věřitelů, u nichž k takovému dodání má dojít.

Jelikož tedy v přezkoumávané věci dlužník žádné skutečnosti odůvodňující povolení jeho oddlužení i při podnikatelských závazcích netvrdí, nelze na něho pohlížet jako na osobu oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, což je skutečnost, která odůvodňuje odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a rozhodnutí o řešení takového úpadku konkursem podle ustanovení § 396 IZ. Závěry soudu prvního stupně o tom, že jediným možným řešením úpadku dlužníka je konkurs, jsou tedy věcně správné. Neobstojí odvolací námitka dlužníka, že by měl soud podle § 397 IZ oddlužení povolit a pochybnosti řešit až při hlasování na schůzi věřitelů. S ohledem na shora uvedené nejsou totiž pochybnosti o tom, že dlužník není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, a proto není namístě ani postup dle § 397 odst. 1, věty druhé IZ.

Soud prvního stupně se zcela správně vypořádal v přezkoumávané věci i s potřebou zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 108 insolvenčního zákona, když dlužník dle seznamu majetku skutečně nemá k dispozici žádné pohotové finanční prostředky, a s ohledem na výši odměny insolvenčního správce a nutnost náhrady jeho hotových výdajů, na které soud prvního stupně správně poukázal v souvislosti s úpravou ve vyhlášce 313/2007 Sb., správně uložil povinnost dlužníku zaplatit zálohu v maximální možné výši.

Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. (§ 7 IZ) a napadené usnesení jako ve výroku věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Olomouc 14. srpna 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Olga Chlebková předsedkyně senátu