2 VSOL 83/2012-A-21
KSBR 24 INS 1579/2011 2 VSOL 83/2012-A-21

USNESENÍ

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka BVJ, s.r.o., IČ 26961172, se sídlem Babice nad Svitavou 129, PSČ 664 01, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o odvolání dlužníka ze dne 8.1.2012 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2011, č.j. KSBR 24 INS 1579/2011-A-15,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě pěti dnů od jeho právní moci zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení v částce 50.000,-Kč na označený účet či v pokladně tohoto soudu. Na odůvodnění, s odkazem na ustanovení § 108 zákona č. 1082/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v platném znění (dále též jen IZ ), uvedl, že dlužník se insolvenčním návrhem podaným dne 2.2.2011 domáhal zjištění svého úpadku. Z obsahu návrhu a příloh vyplývá, že má závazky 539.788,56 Kč, nemá k dispozici finanční prostředky a jeho majetek tvoří pouze pohledávky ve výši 51.803,19 Kč, o nich sám prohlásil, že jejich vymáhání by bylo neúčinné. Dále soud vysvětlil smysl zálohy na náklady tohoto insolvenčního řízení, která umožní úhradu nejen jeho počátečních, ale také konečných nákladů, pokud je nebude možno uhradit z majetkové podstaty dlužníka, jehož majetkem jsou pouze nedobytné pohledávky. S odkazem na výši minimální odměny insolvenčního správce 45.000,-Kč (dle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb.) a rozsah majetku dlužníka, určil soud zálohu v maximální částce, když odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce hradí stát pouze v krajním případě, kdy ji nelze uhradit z majetkové podstaty či ze složené zálohy (§ 38 odst. 2 IZ).

Proti usnesení podal dlužník odvolání. Namítal, že v jeho případě se jedná o krajní případ , kdy odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce hradí stát, protože dlužník nemá žádné prostředky, ze kterých by zálohu uhradil. Přitom dlužník zaměstnával řidiče, kteří byli vedeni v evidenci uchazečů o práci, a za ně po určitou dobu hradil daně a pojistné a platil jim mzdy. Tím ušetřil státu značné prostředky a soud by k této skutečnosti při stanovení povinnosti platit zálohu měl podle dlužníka přihlédnout. Značnou část svých soukromých prostředků vložila do dlužníka i jeho jednatelka Věra Benešová, která si z tohoto důvodu vzala úvěr. Vzhledem k tomu, že nedošlo k realizaci významné zakázky, nastala ekonomická krize a druhotná platební neschopnost, se však stalo insolvenční řízení, v němž bude řešen úpadek dlužníka, jediným možným způsobem, jak vyřešit jeho situaci. Splnění povinnosti uhradit zálohu, navíc v určené lhůtě pět dnů, je pro dlužníka zcela nereálné, proto dlužník žádá, aby náklady insolvenčního řízení byly v jeho případě hrazeny státem. Podle obsahu odvolání dlužník žádal, aby odvolací soud změnil napadené usnesení insolvenčního soudu tak, že dlužníkovi se povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka, a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Skutková zjištění o majetkové situaci dlužníka, uvedená v odůvodnění napadeného usnesení jsou správná, odpovídají obsahu spisu a odvolací soud na ně zcela odkazuje. Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně, že prostředky na krytí jak počátečních, tak konečných nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak než zálohou. Tento závěr nesporně vyplývá z rozsahu a struktury majetku dlužníka, který nemá k dispozici žádné finanční prostředky, a nemá ani žádné jiné hodnoty, jejichž zpeněžitelnost a následné hrazení nákladů insolvenčního řízení z výtěžku jejich zpeněžení, lze reálně předpokládat. Argumenty dlužníka, že v době výkonu podnikatelské činnosti plnil vůči státu své povinnosti zaměstnavatele, vyplývající z jeho veřejnoprávních závazků, nemohou být důvodem pro to, aby náklady insolvenčního řízení byly přeneseny na stát (potažmo daňové poplatníky). Stát totiž v krajním případě hradí náklady insolvenčního řízení až tehdy, pokud již vznikly či přinejmenším na ně vznikl nárok. K takové situaci může dojít tehdy, pokud insolvenční správce v rámci výkonu své funkce zjistí, že majetek dlužníka, ani přes provedené pokusy, nelze zpeněžit, a proto nebude k dispozici žádný výtěžek, z něhož by mohly být hrazeny jeho již vzniklé hotové výdaje a odměna, na kterou mu výkonem funkce vznikl nárok. Protože po správci nelze požadovat, aby hotové výdaje nesl ze svých vlastních prostředků a aby mu nebyla uhrazena odměna za činnost, kterou v řízení již vykonal, upravuje § 38 odst. 2 podpůrné zdroje jejich uspokojení. Přitom státní prostředky lze použít až v situaci, že zde nejsou prostředky jiné (ze zpeněžení, ze zálohy). Stavu, aby náklady insolvenčního řízení nesl stát, má zabránit právě institut zálohy, jejíž úhradu je třeba uložit insolvenčnímu navrhovateli vždy v situaci, kdy již po podání insolvenčního návrhu z údajů v něm uvedených je zřejmé, že prostředky na úhradu nákladů řízení nelze zajistit z dlužníkova majetku. K tomu, aby úhrada nákladů insolvenčního řízení nezatěžovala veřejné finance slouží nejen úprava § 108 odst. 1 IZ, ale rovněž povinnost dlužníka a jeho statutárních orgánů, stanovená v § 98 IZ.

Soud prvního stupně proto správně stanovil dlužníku povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a správně určil i její výši. Lhůtu k plnění uložené povinnosti stanovil delší, než určuje § 160 odst. 3 o.s.ř. (tři dny). Tato lhůta není nepřiměřená vzhledem k tomu, že dle § 98 IZ je povinností dlužníka podat insolvenční návrh včas, tedy ještě v době, kdy má k dispozici finanční prostředky na krytí alespoň nákladů insolvenčního řízení.

Odvolací soud ze všech uvedených důvodů napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 22. března 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu