2 VSOL 812/2015-A-13
KSBR 37 INS 16457/2015 2 VSOL 812/2015-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužníka: Čeněk anonymizovano , anonymizovano , Kamenná 177/6, 639 00 Brno, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 37 INS 16457/2015-A-8 ze dne 14. července 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 37 INS 16457/2015-A-8 ze dne 14. července 2015 s e p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Označeným usnesením krajský soud uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně-pracoviště Husova 15. Ze znění zákona vyplývá, že výše závazků vzniklých z podnikání není pro posouzení skutečnosti, zda dlužník má dluhy z podnikání, podstatná a dále, že souhlasit musí všichni věřitelé, o jejichž pohledávku se jedná. Především dlužník musí v návrhu alespoň tvrdit, zda nezajištění věřitelé závazků pocházejících z podnikání, souhlasí s oddlužením dlužníka. Dlužník však tyto skutečnosti netvrdí, když výslovně uvedl, že nemá vyjádření těchto věřitelů.

Existence těchto závazků brání řešení úpadku dlužníka oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ, neboť se nejedná o zajištěný závazek, ani o závazek, který zůstal neuspokojen po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ. Insolvenční zákon vyžaduje souhlas nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka s tím, že tyto pohledávky budou řešeny oddlužením, což předpokládá procesní aktivitu dlužníka před podáním (při podání) návrhu na povolení oddlužení, aby si příslušné souhlasy věřitelů obstaral. Je zcela na dlužníku, aby v případě, že se domáhá řešení svého úpadku oddlužením, předložil insolvenčnímu soudu návrh na povolení oddlužení, který obsahuje všechna tvrzení důležitá pro posouzení jeho návrhu, a tato tvrzení doložil; u pohledávek nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka, musí dlužník alespoň tvrdit, že souhlas takových věřitelů s řešením svého úpadku oddlužením má.

Vzhledem ke skutečnosti, že dlužník tak nečiní, bude jeho návrh na povolení oddlužení odmítnut a na jeho majetek prohlášen konkurs, přičemž pro nedostatek pohotových prostředků či jiného nezajištěného majetku soud stanovil zálohu ke krytí nákladů řízení, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení dlužník podal odvolání, v němž nesouhlasil s názorem krajského soudu, že závazky z podnikání a nepředložení souhlasů nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka, s oddlužením, brání řešení úpadku dlužníka oddlužením. Namítal, že existence těchto závazků nebrání povolení způsobu řešení úpadku oddlužením, aniž by dlužník musel dokladovat souhlas těchto věřitelů, který není zákonnou náležitostí insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení. Poukazoval na četnou judikaturu obou vrchních soudů a v souladu s tím souhlasy věřitelů nepředložil, neboť oddlužení může být povoleno i při nedostatku souhlasu věřitelů a případné pochybnosti řešeny až na schůzi věřitelů. Dlužník navrhl napadené usnesení změnit tak, že se dlužníkovi neukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Insolvenční návrh dlužník podal soudu 23.5.2014, proto s ohledem na přechodná ustanovení tohoto zákona je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o.s.ř.).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu předloženého insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem domáhal rozhodnutí o svém úpadku a navrhoval, aby byl řešen oddlužením. Usnesením č.j. KSBR 37 INS 16457/2015-A-5 ze dne 26.6.2013 soud vyzval dlužníka, aby mj. výslovně sdělil, které závazky pochází z podnikatelské činnosti dlužníka a k závazkům pocházejícím z podnikání sdělil, příp. doložil, zda věřitelé těchto závazků souhlasí s podrobením těchto závazků oddlužení. V podání ze dne 10.7.2015 dlužník sdělil, že nemá vyjádření věřitelů, že souhlasí s podrobením závazků pocházejících z podnikání oddlužení a že souhlasy nejsou jmenovány mezi povinnými přílohami. Uvedl, že je proti smyslu a účelu insolvenčního zákona, požadovat doložení souhlasů věřitelů závazků pocházejících z podnikání. Otázka přípustnosti oddlužení se zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení. V seznamu závazků označil dlužník dva nezajištěné závazky pocházejících z podnikání vůči dvěma věřitelům.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ insolvenční soud odmítne návrh na povolení oddlužení podaný někým, kdo k tomu nebyl oprávněn. Jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (ustanovení § 396 odst. 1 IZ).

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 věta první IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Fyzická osoba podnikatel, stejně jako jiné fyzické osoby, může o oddlužení požádat v případě, kdy se nachází v úpadku nebo mu úpadek hrozí. O stav úpadku se jedná, pokud má úpadce nejméně dva věřitele, u kterých jsou závazky po splatnosti nejméně 30 dnů a tyto závazky není schopen ze svých současných příjmů uhradit. Hrozící úpadek je nejčastěji situace, kdy lze ke všem okolnostem předpokládat, že se s největší pravděpodobností v nejbližší době do úpadku dostane. Podnikatelské závazky v zásadě brání v řešení úpadku oddlužením a daný dlužník není aktivně legitimován k podání daného návrhu. Z tohoto pravidla je poskytnuta výjimka v podobě souhlasu věřitele, aby jeho pohledávka byla uspokojena v režimu oddlužení. Následnému povolení oddlužení nevadí tři typy závazků z podnikání: -závazky odsouhlasené věřiteli-následnému povolení oddlužení nevadí závazky z podnikání, u nichž věřitel souhlasil s tím, aby tento závazek byl řešen v rámci dlužníkova oddlužení. Žadatel o oddlužení musí svého věřitele předem o souhlas požádat a takový souhlas doložit ke svému návrhu na povolení oddlužení. -závazky, které prošly konkursem-následnému povolení oddlužení nevadí závazky, které dříve byly zahrnuty do konkursu prohlášeného na dlužníka a toto řízení bylo ukončeno pro nedostatek majetku na straně dlužníka, nebo po splnění rozvrhového usnesení soudu v konkursu. Jde tedy o situaci, kdy podnikatel před žádostí o oddlužení absolvoval konkurs, ve kterém nebyly jeho závazky uspokojeny. -tzv. zajištěné závazky-pokud je závazek zajištěný, nebrání povolení oddlužení a věřitel má v případě nesplnění závazku k dispozici náhradní řešení, jak svůj závazek uspokojit.

Krajský soud správně reflektoval na závazky za současného podnikání dlužníka, a vyzval dlužníka, aby sdělil, případně doložil, že má souhlas věřitelů s oddlužením. Dlužník souhlas netvrdil ani nedoložil. Již jen to opravňovalo soud prvního stupně k závěru, že úpadek dlužníka nelze řešit oddlužením, neboť návrh byl podán dlužníkem, který k tomu není oprávněn; podnikatelské závazky zde brání v řešení úpadku oddlužením a dlužník není aktivně legitimován k podání takového návrhu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne v 23. února 2011 sen. zn. NS 29 NSČR 9/2009 ve věci KSUL 70 INS 3940/2008 se závěrem: Věcná legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení vymezená ve smyslu § 389 odst. 1 insolvenčního zákona požadavkem, že dlužník není podnikatelem, ani nemá dluhy vzešlé z podnikání, představuje subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení. Jejich zkoumáním se soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení zabývá jen se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), a zjištění o nesplnění těchto podmínek vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 insolvenčního zákona. ). Tyto závěry zřetelně nekorespondují s dlužníkem uváděnými judikáty, proto se jimi řídit nelze. Odvolací soud proto uzavírá 1. Dlužník je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit všechny pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečnosti, tedy i to, že má dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání. Má-li dluhy z podnikání, je povinen tvrdit existenci některé z výjimek (§ 389 odst. 2 IZ) ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení (§ 389 odst. 1 IZ). 2. Pokud dlužník v návrhu na povolení oddlužení souhlasy věřitelů podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ jen tvrdí, ale nedokládá, není zatím postaveno najisto, zda dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Tyto pochybnosti jsou důvodem postupu dle § 397 odst. 1, věty druhé IZ, tedy povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. 3. Pokud ovšem dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ ani netvrdí, nebo dodatečně na výzvu soudu sdělí, že souhlasy nemá, anebo vyjde-li v řízení najevo výslovný nesouhlas jednoho z věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (a nejde o pohledávky dle § 389 odst. 2, písm. b/ nebo c/ IZ), dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ a následnému svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. 4. Podmiňuje-li věřitel, vůči němuž má dlužník nezajištěný závazek z podnikání, svůj souhlas s řešením dlužníkova úpadku oddlužením uspokojením 100 % všech jeho pohledávek, nelze to považovat za souhlas s řešením úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ ( srovnej nejnověji usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 VSOL 918/2015-A-18, KSBR 29 INS 15846/2015 ze dne 24.září 2015).

Za daného stavu považuje odvolací soud uložení zálohy za důvodné, neboť zde nejsou pohotové prostředky na úhradu nákladů řízení, správná je i výše zálohy 50.000 Kč, neboť podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška ) činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč. Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky) a je-li plátcem DPH, náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ).

Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. d/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 10. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu