2 VSOL 805/2015-B-23
KSBR 40 INS 31632/2014 2 VSOL 805/2015-B-23

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužníků Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , a dlužnice Aleny Březovjákové, narozené 5.9.1966, oba bytem v Kroměříži, Ovocná 2879/32, PSČ 767 01, dlužník Zdeněk Březovják zastoupen dlužnicí Alenou Březovjákovou, o neschválení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8.7.2015, č. j. KSBR 40 INS 31632/2014-B-15,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) neschválil společné oddlužení Zdeňka anonymizovano a Aleny Březovjákové povolené usnesením č. j. KSBR 40 INS 31632/2014-A-14 ze dne 10.4.2015 (výrok I.) a na majetek dlužníků prohlásil konkurs (výrok II. a III.).

Na odůvodnění svého rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že o úpadku dlužníků a povolení jejich oddlužení rozhodl usnesením ze dne 10.4.2015, do insolvenčního řízení se přihlásilo sedm nezajištěných věřitelů s pohledávkami v celkové výši 1.603.152,29 Kč a dva zajištění věřitelé s pohledávkami v celkové výši 1.125.262,40 Kč. Na základě zjištění učiněných z přípisu insolvenční správkyně ze dne 18.6.2015, námitek věřitele č. 6 ze dne 26.5.2015 a přípisu dlužníků ze dne 29.6.2015 dospěl k závěru, že dlužníci sledují návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr. K tomu uvedl, že dlužnice uspokojila pohledávku věřitele č. 2 v plné výši, zatímco věřitele č. 6 neuspokojila ani částečně. Navíc dlužník ve svém insolvenčním návrhu uvedl zjevně nepravdivé informace. Vycházel totiž z příjmu pro určení splátek ve výši cca 70.000 Kč, avšak v následném sdělení tuto skutečnost popřel, když uvedl, že po úhradě nezbytných nákladů spojených s pobytem v zahraničí mu z tohoto příjmu moc nezůstane . Z postoje dlužníků je tak patrné, že nemají v úmyslu poskytnout pro úhradu splátek více než částku odpovídající úhradě 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů a odměny insolvenční správkyně. Pouhá skutečnost, že dlužníci se dopustili majetkové trestné činnosti a jejich odsouzení bylo již zahlazeno, nenaplňuje znaky nepoctivého záměru. Tyto znaky naplňuje jednání dlužníků, kdy upřednostnili jednoho věřitele na úkor druhého, přestože jejich pohledávky vznikly shodně z úmyslného jednání dlužnice, které naplnilo znaky trestného činu a za něž byla dlužnice pravomocně odsouzena. Ani ze současného postoje dlužníků nevyplývá, že by chtěli druhého věřitele uspokojit v co nejvyšší možné míře. Insolvenční soud proto oddlužení neschválil podle § 405 odst. 1 zákona č. 182/0026 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ).

Proti tomuto usnesení podali oba dlužníci odvolání. Tvrdili, že podáním insolvenčního návrhu nesledovali nepoctivý záměr. Naopak, insolvenční návrh podali proto, aby byli všichni jejich věřitelé uspokojeni v co nejvyšší možné míře. Uvedli, že dlužnice byla odsouzena pro trestný čin majetkové povahy, avšak její odsouzení bylo amnestováno, došlo k jeho zahlazení, a proto by soud k této skutečnosti neměl vůbec přihlížet. Z tohoto jednání vznikla povinnost nahradit škodu vůči Komerční bance, a.s. a Dagmar Střelcové. Do dnešního dne byla zcela uhrazena pohledávka Komerční banky, a.s. Dluh vůči Dagmar Střelcové uhrazen nebyl, protože dlužníci se dostali do tíživé finanční situace. Nejprve se chtěli oprostit od nižšího dluhu vůči Komerční bance, a.s. V úmyslu měli uhradit oba dluhy, a to v pořadí, které se jim zdálo jako rozumné. Jejich úmyslem nebylo zkrátit jednoho věřitele. Měli se chovat obezřetněji, ale byli ve složité situaci. Dagmar Střelcová má pohledávku zajištěnou rodinným domem dlužníků. Zcela účelově převedla část své pohledávky na Petra Císaře, který ji přihlásil jako zajištěnou. Zbylou část pohledávky věřitelka přihlásila jako nezajištěnou. Dále dlužníci uvedli, že v insolvenčním návrhu navrhli nižší srážky, avšak počítali s jinou sumou nezajištěných pohledávek, které by mohly být zřejmě plně uspokojeny. V současné době je zřejmé, že výše navrhovaných splátek by nedostačovala k uspokojení věřitelů. Z tohoto důvodu má soud možnost návrhu nevyhovět a stanovit vyšší splátky tak, aby věřitelé byli uspokojeni dle požadavků zákona. Dlužník má v zahraničí vyšší výdaje na živobytí, rozhodně nepodal soudu nepravdivé informace. Vymezením jednotlivých výdajů dlužníci odůvodňovali jejich návrh na stanovení nižších splátek. Neznamená to však, že dlužník by v případě potřeby nemohl ze svých příjmů poskytovat takovou část, která by dostačovala k zákonem předvídanému uspokojení věřitelů. Není problémem, aby dlužníci uhradili i více než 30 % nezajištěných pohledávek. Poté, co dlužník nemohl najít zaměstnání v České republice, získal zaměstnání v zahraničí, ačkoliv to pro něj znamená dlouhodobé odloučení od rodiny a citové strádání. Navrhli, aby odvolací soud usnesení insolvenčního soudu zrušil.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a obsahuje odvolací důvod dle § 205 odst. 2, písm. g) o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení včetně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

Předně je nutno uvést, že insolvenční soud učinil správná zjištění z dosavadního průběhu řízení, z námitek věřitelky Dagmar Střelcové ze dne 26.5.2015, z vyjádření insolvenční správkyně JUDr. Miroslavy Ohlídalové ze dne 18.6.2015 a z přípisu dlužníků ze dne 29.6.2015. Ostatně dlužníci tato zjištění ani nezpochybňovali. Odvolací námitky soustředili do výhrady, že spáchání trestného činu majetkové povahy není samo o sobě důvodem pro závěr, že dlužník sleduje podáním insolvenčního návrhu nepoctivý záměr. Současně vysvětlovali své pohnutky, proč uhradili pohledávku Komerční banky, a. s., nikoliv pohledávku Dagmar Střelcové, byť pohledávky obou těchto věřitelů vznikly ze stejného důvodu (z titulu náhrady škody). Ke skutkovému stavu věci považuje odvolací soud za potřebné doplnit, že rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27.3.2008, č. j. 2 T 40/2008-474 byla dlužnice uznána vinnou pro pokračující trestný čin podvodu, trestný čin úvěrového podvodu, účastenství na trestném činu úvěrového podvodu ve formě organizátorství i pomoci a dlužník byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu jako spolupachatel a trestným činem úvěrového podvodu. Dlužnici byla uložena povinnost zaplatit poškozené Komerční bance, a. s. náhradu škody v částce 64.366,38 Kč. Poškozená Dagmar Střelcová byla odkázána s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3.2.2011, č. j. 6 C 19/2009-94 byla dlužnici uložena povinnost zaplatit Dagmar Střelcové částku 1.113.018 Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek potvrdil v rozsahu jistiny a podstatné části příslušenství Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 26.7.2011, č. j. 60 Co 169/2011-124.

Ve vazbě na trestněprávní jednání dlužníci namítali, že jejich záznam v rejstříku trestů byl již zahlazen. Na straně jedné lze dlužníkům přisvědčit v tom, že na základě amnestie prezidenta České republiky ze dne 1.1.2013 (vyhlášené pod č. 1/2013 Sb.) jsou dlužníci osobami, kterým byl prominut trest a hledí se na ně, jako by odsouzeny nebyly. Ostatně této skutečnosti si byl zjevně vědom i insolvenční soud. V odůvodnění napadeného usnesení totiž uvedl, že dlužníci se sice dopustili majetkové trestné činnosti, avšak jejich odsouzení bylo již zahlazeno . Na straně druhé však není podle odvolacího soudu vyloučeno shledat nepoctivý záměr v jednání dlužníků, které vedlo k jejich odsouzení, ač již trestněprávní účinky pominuly. Sami dlužníci ve svém odvolání připouští, že insolvenční soud zohledňuje všechny okolnosti konkrétního případu. Insolvenční soud tedy může (měl by) přihlédnout i k těm okolnostem, za kterých závazek dlužníků vznikl. Pokud vznikl úmyslným protiprávním jednáním, lze to nepochybně dlužníkům přičítat k tíži.

V posuzované věci insolvenční soud spatřoval nepoctivý záměr sledovaný podáním insolvenčního návrhu v tom, že dlužníci hradili své závazky z trestné činnosti nerovnoměrně, tedy jednoho věřitele uspokojili v plné výši a druhého věřitele neuspokojili ani zčásti. Z odůvodnění napadeného usnesení však není zřejmé, na základě jakých zjištění a úvah insolvenční soud k tomuto svému závěru dospěl. V tomto smyslu se insolvenční soud nevypořádal s obranou dlužníků proti tvrzení věřitelky Dagmar Střelcové, kterou rozvedli ve vyjádření ze dne 1.4.2015. Dlužníci potvrdili, že přednostně hradili pohledávku Komerční banky, a.s., což zdůvodňovali tím, že jim připadalo rozumné uhradit nejprve menší závazek. Z obsahu spisu neplyne, zda tato pohledávka byla uhrazena v celém rozsahu (věřitel svou přihlášku pohledávky dosud nevzal zpět, ani se nevyjádřil k existenci pohledávky). Za zásadní považuje odvolací soud skutečnost, že pohledávka Komerční banky, a.s. se stala splatnou mnohem dříve, než pohledávka věřitelky Dagmar Střelcové. K této skutečnosti se insolvenční soud nevyjádřil vůbec. Dále není z odůvodnění napadeného usnesení patrno, zda se insolvenční soud zabýval charakterem pohledávek obou věřitelů ve smyslu § 416 odst. 1 IZ, dle kterého se osvobození od placení neuspokojených pohledávek v oddlužení nedotýká mimo jiné pohledávek na náhradu škod způsobených úmyslným porušením právní povinnosti. Přitom spáchání úmyslného trestného činu je nepochybně úmyslným porušením právní povinnosti.

Lze tedy shrnout, že závěr insolvenčního soudu o tom, že znaky nepoctivého záměru na straně dlužníků naplňuje jejich jednání, kdy upřednostnili jednoho věřitele na úkor druhého přesto, že jejich pohledávky vznikly shodně z úmyslného jednání dlužnice, které naplnilo znaky trestného činu a za něž byla dlužnice pravomocně odsouzena, kdy ani ze současného postoje dlužníků nevyplývá, že by chtěli tohoto věřitele uspokojit v co nejvyšší možné míře, je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

Za znak nepoctivého záměru považoval insolvenční soud také to, že dlužníci uvedli v insolvenčním návrhu nepravdivé údaje o svých příjmech (respektive o příjmu dlužníka). Podle insolvenčního soudu dlužníci v návrhu uvedli, že dlužník je zaměstnán ve Švýcarsku, má příjem odpovídající přibližně 70.000 Kč, avšak následně tyto skutečnosti sami popřeli. Tento závěr insolvenčního soudu však neodpovídá obsahu spisu. Dlužníci totiž již v bodu 10 insolvenčního návrhu uvedli,

že dlužník má příjem 75.928 Kč a v bodu 14 navrhli stanovení jiné výše měsíčních splátek (10.000 Kč). Tento návrh zdůvodnili tím, že ve Švýcarsku jsou velmi vysoké náklady na bydlení, které blíže specifikovali. Ve svém odvolání dlužníci zopakovali, že právě vymezením jednotlivých položek výdajů dlužníka odůvodňovali návrh na stanovení nižších splátek. Tímto návrhem se však insolvenční soud vůbec nezabýval, ačkoliv vyšší náklady vynakládané při práci v zahraničí by mohly (za předpokladu splnění ostatních podmínek) odůvodňovat vyhovění návrhu na jinou výši splátek.

Z dikce § 398 odst. 4 věty první a druhé IZ plyne, že k žádosti dlužníka obsažené v návrhu na povolení oddlužení může insolvenční soud stanovit jinou výši měsíčních splátek. Učiní tak jen tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude stejná nebo vyšší než 50 % jejich pohledávek, anebo stejná nebo vyšší než hodnota plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. V současné fázi řízení dlužníci připouští, že jimi navrhované plnění v částce 10.000 Kč měsíčně se jeví nedostatečné, avšak insolvenční soud není návrhem jiné výše měsíčních splátek vázán. Dle předběžného propočtu odvolacího soudu by požadovaného plnění (včetně záloh na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce) bylo možno dosáhnout při splátkách cca 17.000 Kč měsíčně. Výše uvedené skutečnosti by však insolvenční soud měl zvažovat při svém rozhodování o žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek, k němuž dosud nepřikročil.

Ze všech výše popsaných důvodů je závěr insolvenčního soudu o tom, že dlužníci podaným návrhem na povolení oddlužení sledují nepoctivý záměr, zčásti nepřezkoumatelný (pro nedostatek důvodů) a zčásti nesprávný (v důsledku nevypořádání se s žádosti dlužníků o jinou výši splátek). Proto odvolací soud napadené usnesení zrušil (§ 219a odst. 2 o. s. ř.) a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1, písm. a/ o. s. ř.), v němž je insolvenční soud vázán shora vyjádřeným právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům, insolvenčnímu správci a věřitelskému orgánu se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 15. září 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu