2 VSOL 8/2013-A-13
KSBR 37 INS 30516/2012 2 VSOL 8/2013-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Lubomíra anonymizovano , anonymizovano , bytem Poděbradova 153, 664 42 Modřice, o insolvenčních návrzích věřitele a) V.K. MARKET, s.r.o., se sídlem Kubšice 41, 671 76 Olbramovice, identifikační číslo 253 48 507, a b) dlužníka samotného, rozhodl o odvolání věřitele a) proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 37 INS 30516/2012-A-4 ze dne 4.12.2012,

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně s e potvrzuje.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně odmítl insolvenční návrh věřitele V.K. MARKET, s.r.o. (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V důvodech usnesení uvedl, že dne 4.12.2012 bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka na základě podaného insolvenčního návrhu věřitele, který tvrdil splatnou pohledávku ve výši jistiny 30.000 Kč a úroku z prodlení 7,75 % od 31.7.2012. Podle soudu prvního stupně však nejsou v insolvenčním návrhu úplně a dostatečně vylíčeny rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka ani oprávnění věřitele podat insolvenční návrh. Pohledávka věřitele není určitě a jasně popsána (titul, výše, doba jejího vzniku a údaje o tom, že je po splatnosti déle než 3 měsíce). Dále z návrhu neplyne mnohost věřitelů, když ani věřitel Hypoteční banka, a.s. není označen řádně. Není tedy zřejmé, zda dlužník má více věřitelů se závazky déle než 30 dnů po splatnosti, ani důvod neschopnosti dlužníka své závazky hradit. Pouhý údaj o tom, že na dlužníka je vedeno exekuční řízení a uvedení spisové značky dřívějšího insolvenčního řízení pro závěr o platební neschopnosti dlužníka nepostačuje. Soud prvního stupně proto postupoval dle ust. § 128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ) a insolvenční návrh věřitele odmítl. O nákladech řízení rozhodl dle ust. § 146 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ).

Proti tomuto usnesení podal věřitel odvolání. Tvrdil, že je doložena existence nejméně jednoho dalšího závazku dlužníka. Dále zdůraznil, že dlužník sám již dříve podal insolvenční návrh (vedený pod sp. zn. KSBR 40 INS 16272/2012), který byl zamítnut pro absenci důkazů osvědčujících úpadek dlužníka. Navrhl, aby odvolací soud usnesení ze dne 4.12.2012 zrušil a soudu prvního stupně uložil vyzvat dlužníka k předložení zprávy o svém majetku.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud poté, co shledal, že odvolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), aniž by nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání věřitele není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že věřitel se insolvenčním návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 4.12.2012 domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. V návrhu uvedl, že má za dlužníkem splatnou pohledávku v částce jistiny 30.000 Kč, k níž náleží příslušenství ve výši úroku z prodlení 7,75 % od 31.7.2012, neboť na dobu sjednanou ve smlouvě byla půjčka bezúročná. Na poskytnutou půjčku nezaplatil dlužník ničeho. Věřitel má vědomost o pravomocném exekučním řízení 025 EX 19680/11 pro pohledávku nejméně 58.000 Kč na jistině a dále o tom, že dlužník je spoludlužníkem u Hypoteční banky, a.s. pro částku 2.260.000 Kč. Rovněž z řízení sp. zn. KSBR 40 INS 16272/2012 je zřejmá existence více věřitelů dlužníka.

Podle ust. § 3 odst. 1 IZ, je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit ( platební neschopnost ). Podle odstavce 2, se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Insolvenční návrh musí kromě náležitostí dle § 103 odst. 1 IZ (obecné náležitosti podání dle § 42 odst. 4 o.s.ř., označení dlužníka a navrhujícího věřitele) dále v souladu s ust. § 103 odst. 2 IZ obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh (tvrzení o splatné pohledávce navrhujícího věřitele za dlužníkem), i skutečností, které osvědčují úpadek dlužníka.

Podle ust. § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do sedmi dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Nejvyšší soud České republiky opakovaně judikoval, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ust. § 103 odst. 2 IZ, tedy skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. Přitom v otázce (ne)schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 2 písm. a/ až c/ IZ). K tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. KSPL 27 INS 1784/2009, 29 NSČR 22/2009-A ze dne 20.5.2010 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 26/2011). V insolvenčním řízení tedy platí, že je nutno posoudit, zda insolvenční návrh (lhostejno, zda věřitelský nebo dlužnický) má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle ust. 128 odst. 1 IZ. Přitom požadavek formulovaný v ust. § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ust. § 4 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání (č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31.12.2007), jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/98 ze dne 17.6.1998 (uveřejněného pod č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). V tomto stanovisku Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel musí v návrhu uvést konkrétní údaje o dalším věřiteli (dalších věřitelích) se splatnou pohledávkou proti dlužníku. Věřitelský insolvenční návrh tak musí ve smyslu ust. § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o splatné pohledávce navrhujícího věřitele vůči dlužníku a konkrétní

údaje o dalších věřitelích (dalším věřiteli) dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Přitom takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Podstatné je, že údaje obsažené ve věřitelském insolvenčním návrhu musí vytvářet v konkrétní skutkové rovině takový obraz věci, z nějž by bylo lze logicky dovodit (kdyby byla tvrzení uvedená ve věřitelském insolvenčním návrhu shledána pravdivými) skutkový a právní závěr o tom, že dlužník je v úpadku. Údaje o tvrzené výši pohledávek dalších věřitelů a o době jejich splatnosti přitom nelze nahrazovat opisováním textu insolvenčního zákona nebo skutkovým shrnutím, k němuž na základě uvedených tvrzení nelze logickým úsudkem dospět. K tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A ze dne 21.12.2011 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 44/2012).

Odvolací soud předně nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že věřitel neuvedl úplná tvrzení o své pohledávce za dlužníkem. Věřitel ve svém insolvenčním návrhu popsal existenci své nevykonatelné pohledávky vůči dlužníkovi (§ 105 IZ) dostatečně určitě. Z návrhu je totiž zřejmé, že věřitel dovozuje své oprávnění podat insolvenční návrh z toho, že mu dlužník dosud nezaplatil pohledávku z půjčky ve výši 30.000 Kč, přičemž splatnost této pohledávky lze jednoznačně dovodit z data, od kterého požaduje úrok z prodlení (31.7.2012) s tvrzením, že na dobu sjednanou ve smlouvě byla půjčka bezúročná . Dále je však podstatné, že věřitel ve svém návrhu náležitě nevylíčil skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka. Ve vztahu k věřitelce Hypoteční bance, a.s. (kterou považuje za dalšího věřitele dlužníka) již neuvedl další konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že tvrzená pohledávka ve výši 2.260.000 Kč je déle po dobu delší 30 dnů po splatnosti. Dále lze přisvědčit soudu prvního stupně, že pouhý odkaz věřitele na exekuční řízení 025 EX 19680/11 pro pohledávku nejméně 58.000 Kč rovněž není náležitým vylíčením skutečností o pohledávce dalšího věřitele. Zejména zcela absentuje označení tohoto věřitele dlužníka a dále i údaj o splatnosti jeho pohledávky.

Odvolací námitka věřitele, že dlužník sám již podal insolvenční návrh, který byl veden pod sp. zn. KSBR 40 INS 16272/2012, a proto je zřejmý jeho úpadek, není důvodná. Dlužník sice skutečně podal insolvenční návrh (řízení zahájené dne 4.7.2012 bylo vedeno pod sp. zn. KSBR 40 INS 16272/2012), který však byl odmítnut. Usnesení o odmítnutí návrhu ze dne 12.7.2012 dlužník napadl odvoláním, o kterém rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 24.9.2012, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 24.10.2012 a doručeným dlužníkovi dne 6.11.2012.

V přezkoumávané věci podal věřitel insolvenční návrh dne 4.12.2012, tedy v době, kdy již bylo předchozí řízení o insolvenčním návrhu dlužníka pravomocně skončeno. Posuzovaný insolvenční návrh věřitele je proto zcela samostatným návrhem (nejde o přistoupení k řízení) a musí obstát sám o sobě.

Lze tedy uzavřít, že z insolvenčního návrhu věřitele je možno dovodit toliko mnohost věřitelů dlužníka (§ 3 odst. 1 písm. c/ IZ), avšak není zřejmé, zda dlužník má vůči těmto věřitelům závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a že dlužník není schopen tyto závazky plnit (§ 3 odst. 1 písm. b/ a c/ IZ). Insolvenční návrh věřitele tak trpí vadami, které brání pokračování v insolvenčním řízení (je neprojednatelný). Soud prvního stupně proto zcela správně insolvenční návrh věřitele podle ust. § 128 odst. 1 IZ odmítl.

V poměrech projednávané věci je dále podstatné, že v průběhu odvolacího řízení dlužník přistoupil do řízení v souladu s ust. § 107 odst. 1 IZ svým insolvenčním návrhem ze dne 21.12.2012, doručeným soudu prvního stupně dne 11.1.2013. Stalo se tak po vydání usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele a) jinak než rozhodnutím o úpadku (totiž odmítnutím jeho návrhu), a jež dosud nenabylo právní moci. Jakkoli pro dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení daný v době jeho přistoupení k řízení (§ 107 odst. 2 IZ), stává se tímto okamžikem jeho účastníkem se všemi procesními právy a povinnostmi příslušejícími insolvenčnímu navrhovateli, včetně práva podat proti již vydanému rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu odvolání (§ 107 odst. 3 IZ), a jeho insolvenční návrh se stává spolu s původním návrhem procesním podkladem pro zkoumání podmínek pro rozhodnutí o úpadku dlužníka, jehož se spolu s původním navrhovatelem v daném (dosud neskončeném) insolvenčním řízení domáhá. V dané věci dlužník přistoupil k insolvenčnímu řízení až po vydání napadeného usnesení, a proto se soud prvního stupně jeho insolvenčním návrhem nemohl zabývat. Nemohl tak učinit ani odvolací soud. To proto, že námitky, které nemůže v odvolacím řízení uplatnit původní insolvenční navrhovatel, nenáleží ani dalšímu insolvenčnímu navrhovateli (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14.9.2011, sp. zn. MSPH 93 INS 13580/2010, 3 VSPH 915/2011-A a dále zejména usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012 sen. zn. 29 NSCR 20/2012).

V této situaci jsou dány podmínky k odmítnutí pouze insolvenčního návrhu věřitele a), jehož vady již nelze odstranit. Z těchto důvodů postupoval odvolací soud podle ust. § 219 o.s.ř. a napadené usnesení v obou jeho výrocích jako věcně správné potvrdil s tím, že podkladem pro další řízení bude insolvenční návrh dlužníka, jímž se dále bude soud prvního stupně zabývat.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Věřitel a) nebyl se svým odvoláním procesně úspěšný, avšak dlužníkovi v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a navrhujícímu věřiteli se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 14. února 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu