2 VSOL 791/2015-A-13
KSBR 47 INS 13691/2015 2 VSOL 791/2015-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužníků Luboše anonymizovano , anonymizovano a dlužnice Kateřiny anonymizovano , anonymizovano , oba bytem v Horní Lhotě 81, Blansko, PSČ 678 01, o insolvenčním návrhu dlužníků spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.6.2015, č. j. KSBR 47 INS 13691/2015-A-8,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í jen tak, že dlužníkům se u kl á d á povinnost zaplatit společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč ve lhůtě pěti dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) vyzval dlužníky, aby zaplatili ve lhůtě pěti dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech usnesení uvedl, že podle insolvenčního návrhu a jeho příloh má dlužník nezajištěný závazek z podnikatelské činnosti vůči Okresní správě sociálního zabezpečení ve výši 85.802 Kč. Netvrdil však žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že tento dluh nebrání řešení úpadku oddlužením. Zejména nepředložil souhlasy věřitelů, vůči kterým má závazky z podnikání ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ). Proto je třeba zajistit formou zálohy na náklady insolvenčního řízení prostředky pro krytí nákladů konkursu, který bude jediným možným způsobem řešení úpadku v případě odmítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3, § 396 IZ). Dále insolvenční soud vysvětlil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení a odůvodnil její výši. Zdůraznil přitom, že dlužníci nedisponují finančními prostředky v hotovosti či na účtech.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání. Předně namítali, že v současné době nemají částku 50.000 Kč k dispozici. Dále uvedli, že dlužník před podáním návrhu zkontaktoval věřitele, u nichž je nutný souhlas s oddlužením. Věřitelé sdělili, že souhlasy poskytnou až ke konkrétnímu jednacímu číslu . Po podání návrhu zaslala svůj souhlas s oddlužením Okresní správa sociálního zabezpečení za předpokladu 100 % úhrady závazku. Ostatní věřitelé svému slibu dodat potřebné souhlasy nedostáli. Proto dlužník vycházel z toho, že mu byl udělen pasivní souhlas. S ohledem na skutečnost, že ve věci sp. zn. KSBR 30 INS 17804/2014 insolvenční soud doložení pasivního souhlasu přijal, očekávají dlužníci stejný přístup. Navrhli, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že záloha se dlužníkům neukládá a povoluje se oddlužení formou splátkového kalendáře, nebo usnesení zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a oprávněnými osobami, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluh z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 108 odst. 1 a 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z pohledu přezkumu správnosti závěrů insolvenčního soudu je v dané věci podstatné, že dlužníci v doplnění insolvenčního návrhu ze dne 14.5.2015 uvedli, že souhlas věřitelů se závazky z podnikání s podrobením režimu oddlužení bude udělen k přidělené spisové značce. Usnesením ze dne 29.5.2015 insolvenční soud vyzval dlužníky k doplnění návrhu na povolení oddlužení o sdělení, zda věřitelé se závazky z podnikání dlužníka souhlasí s řešením úpadku oddlužením. Na tuto výzvu reagoval dlužník přípisem ze dne 22.6.2015, v němž uvedl, že písemný souhlas Okresní správy sociálního zabezpečení je již součástí spisu a další věřitelé (Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a Finanční úřad v Blansku) udělili souhlas pasivní.

Na základě výše uvedených zjištění se odvolací soud ztotožňuje se závěrem insolvenčního soudu, že dlužník v průběhu řízení netvrdil žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že závazky z podnikání vůči jeho věřitelům (správně třem věřitelům, nikoli jednomu) brání řešení úpadku dlužníka oddlužením dle § 389 odst. 1 IZ spolu s uvedením konkrétního důvodu. Lze doplnit, že insolvenční zákon vyžaduje souhlas nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka, s tím, že úpadek dlužníka bude řešen oddlužením, což předpokládá procesní aktivitu dlužníka před podáním návrhu na povolení oddlužení v tom směru, aby si souhlasy příslušných věřitelů obstaral.

Argumentace dlužníků, že věřitelé mohou napadnout pasivní souhlas námitkou až do skončení schůze věřitelů, není přiléhavá. Při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, je určující, zda existuje některý z důvodů uvedených v § 389 odst. 2 IZ. Proto je nezbytné, aby takový dlužník ve svém návrhu na povolení oddlužení alespoň tvrdil některou z těch skutečností, která vylučuje, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení jeho úpadku oddlužením. Takovýmto tvrzením nepochybně není tvrzení dlužníka, že věřitelé s nezajištěnou pohledávkou vůči dlužníkovi mající původ v podnikání dlužníka vyjádřili svůj pasivní nesouhlas, když v telefonickém hovoru sdělili, že hospodaří s veřejnými prostředky a nemůžou udělit souhlas s oddlužením, pokud by se tím vzdali části dluhu. Ovšem za předpokladu 100 % úhrady by to možné bylo. Stanovisko České správy sociálního zabezpečení v Praze vyjádřené v přípise ze dne 8.6.2015 tak, že věřitel souhlasí s řešením úpadku oddlužením, ale pouze za předpokladu uhrazení 100 % dlužné částky rovněž nelze považovat za souhlas věřitele podle

§ 389 odst. 2, písm. a) IZ. To již proto, že k úkonu vázanému na splnění podmínky se nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.).

Pokud dlužníci žádné skutečnosti odůvodňující povolení jejich oddlužení za existence podnikatelských závazků dlužníka ani netvrdí (jako v posuzované věci), pak na dlužníky nelze pohlížet jako na osoby oprávněné podat návrh na povolení oddlužení. Za této situace tedy insolvenční soud zcela správně dospěl k závěru, že jediným možným řešením úpadku dlužníků je konkurs, když jejich návrh na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 a § 396 IZ).

K uvedené problematice je možno dále odkázat na obecnou část důvodové zprávy k revizní novele insolvenčního zákona, z níž ve vztahu k institutu oddlužení vyplývá, že byl navrhován posun oddlužení ve směru jeho použitelnosti fyzickými osobami (živnostníky), které hodlají uspokojovat pohledávky svých věřitelů i v průběhu oddlužení z příjmů dosahovaných podnikáním, ovšem za trvajícího předpokladu, že v době rozhodné pro posouzení přípustnosti oddlužení nemají dluhy z podnikání . Text zákona (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ) je přitom jasný a pojem nemá dluh z podnikání nelze vyložit jinak než jako nemá žádný dluh z podnikání . Jinak by byla založena ničím neodůvodněná diskrepance v rozložení podnikatelského rizika pro podnikatele podle toho, zda jde o osoby fyzické nebo právnické. Výslovně k § 389 IZ důvodová zpráva uvádí, že návrh podporuje záměr umožnit oddlužení i drobným živnostníkům (fyzickým osobám), aniž by museli ukončit podnikání, což zohledňuje text § 389 odst. 1 IZ . Dále je možno odkázat na § 108 odst. 1 poslední věty IZ, podle kterého povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Toto ustanovení v dané věci nelze aplikovat.

Odvolací námitka dlužníků, že v jiném (označeném) insolvenčním řízení se insolvenční soud spokojil s doložením pasivního souhlasu věřitele, dlužníku povolil oddlužení a následně schválil oddlužení splátkovým kalendářem, je nevýznamná, neboť odvolací soud přezkoumává postup a závěry insolvenčního soudu v této konkrétní věci a není (stejně jako insolvenční soud) vázán názorem insolvenčních soudů v jiných věcech.

Z insolvenčního návrhu dlužníků je zřejmé, že dlužníci nemají k dispozici žádné pohotové finanční prostředky a jejich majetek představuje vybavení bytu a domácnosti. Proto je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení podle § 108 IZ. Účel a smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení insolvenční soud vysvětlil v odůvodnění napadeného usnesení a správně odůvodnil i její výši.

Přestože insolvenční soud nepochybil, pokud dovodil potřebu vyžadovat po dlužnících úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, bylo nutné napadené usnesení změnit. Avšak pouze tak, že dlužníci se nevyzývají k zaplacení zálohy, ale povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení se ukládá (což je v souladu s dikcí § 108 odst. 1 IZ) oběma dlužníkům společně a nerozdílně. Proto odvolací soud napadené usnesení v tomto směru podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníkům se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 17. září 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu