2 VSOL 789/2014-A-18
KSBR 29 INS 9499/2014 2 VSOL 789/2014-A-18

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Michaely anonymizovano , anonymizovano , bytem Kosmonautů 17, Brno -Starý Lískovec, PSČ 625 00, o insolvenčním návrhu dlužnice, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 29 INS 9499/2014-A-13 ze dne 18.6.2014,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu specifikovaný ve výroku. V důvodech rozhodnutí uvedl, že dlužnice podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, ve kterém uvedla, že má celkem 30 věřitelů, vůči nimž má 31 závazků v celkové výši 929.329 Kč, přičemž závazky ve výši 567.826 Kč jsou závazky z podnikání. Současně uvedla, že je vedena jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění nezapsaná v obchodním rejstříku a podnikatelskou činnost neukončila. Ze seznamu majetku dlužnice vyplývá, že tato vlastní pouze běžné vybavení domácnosti nepatrné hodnoty, dále má pohledávky za svými dlužníky ve výši 588.760 Kč a ve výši 53.025 Kč, k jejichž dobytnosti se však nevyjádřila. Dlužnice byla usnesením vyzvána, aby ve stanovené lhůtě uvedla a doložila soudu skutečnosti, ze kterých bude vyplývat, že závazky z podnikání nebrání využití institutu oddlužení. Proti tomuto usnesení dlužnice podala námitky, ohledně kterých bylo rozhodnuto tak, že napadené usnesení bylo potvrzeno. Dlužnice na výzvu soudu řádně nedoplnila návrh na povolení oddlužení, netvrdila žádné skutečnosti osvědčující, že je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, a proto její návrh na povolení oddlužení je nutno odmítnout jako návrh podaný osobou neoprávněnou a současně rozhodnout o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem. Dlužnice vlastní majetek představující movité věci nepatrné hodnoty a pohledávky v celkové výši 641.785 Kč, ohledně kterých však není zřejmé, zda se jedná o pohledávky dobytné. Za této situace soud považuje zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení za nezbytné. Soud proto rozhodl podle ustanovení § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) tak, že uložil dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, tj. ve výši potřebné k úhradě minimálních předpokládaných nákladů konkursu.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Uvedla, že soud prvního stupně měl postupovat v souladu s novelizovaným zněním ustanovení § 397 odst. 1 IZ, dle kterého platí, že insolvenční soud povolí oddlužení, i když má pochybnosti o oprávnění dlužníka podat návrh na oddlužení. Sporné otázky lze totiž přezkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Podle ustanovení § 405 odst. 1 IZ totiž může insolvenční soud i následně neschválit oddlužení, jestliže v průběhu řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. K tomu odkázala mimo jiné na usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. KSOL 16 INS 23069/2013, 1 VSOL 10/2014-A-14 ze dne 28.1.2014 a č. j. KSOS 31 INS 23909/2013, 3 VSOL 40/2014-A-11 ze dne 19.3.2014. Dále poukázala na to, že podle novelizovaného znění ustanovení § 108 odst. 1 IZ platí, že lze-li bez zbytečného odkladu očekávat vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž bude spojeno též rozhodnutí o povolení oddlužení, nelze dlužníkovi uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení před vydáním takovéhoto rozhodnutí, ale až rozhodnutí samém, a to jen ve formě záloh. Namítla, že soudem prvního stupně prosazovaný způsob řešení jejího úpadku konkursem je evidentně v rozporu se zásadou rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužnice podala u soudu prvního stupně dne 4.4.2014 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení (na předepsaném formuláři), kterým se domáhala rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, přičemž navrhovaný způsob oddlužení neuvedla. V návrhu k rozhodujícím skutečnostem osvědčujícím její úpadek uvedla, že má 30 věřitelů a 31 nezajištěných závazků v celkové výši 929.329 Kč, konkrétně označila 2 závazky včetně data jejich zesplatnění (ke dni 2.1.2012 a 30.6.2012). Dále v návrhu označila své závazky, z toho 14 závazků z podnikání. K návrhu dlužnice doložila seznam závazků, seznam majetku a seznam zaměstnanců. V seznamu majetku uvedla toliko movité věci představující běžné vybavení domácnosti a mobilní telefon, peněžní prostředky na penzijním spoření ve výši 2.000 Kč a pohledávky ve výši 588.760 Kč a ve výši 53.025 Kč. Usnesením ze dne 14.4.2014 byla dlužnice ohledně závazků z podnikání vyzvána k uvedení a doložení skutečností, že tyto závazky nebrání uplatnění institutu oddlužení ve smyslu ustanovení § 389 IZ.

Z výše uvedeného je zřejmé, že dlužnice je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více věřitelům (nejméně dvěma), které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopna plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ IZ). Současně je zřejmé, že dlužnice má nezajištěné závazky z podnikání, přičemž v insolvenčním návrhu dlužnice neuvedla žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že ačkoli má dluhy z podnikání, tyto nebrání řešení jejího úpadku oddlužením, a tyto skutečnosti netvrdila ani poté, co byla soudem prvního stupně usnesením ze dne 14.4.2014 k doplnění těchto skutečností vyzvána. Lze proto uzavřít, že dlužnice neuvedla žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení (§ 389 IZ), a proto podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ její návrh na povolení oddlužení bude odmítnut. Jediným možným řešením úpadku dlužnice je proto konkurs (§ 396 IZ). Dlužnice přitom nemá žádné pohotové finanční prostředky (v hotovosti ani na účtu), vlastní toliko movité věci nepatrné hodnoty a pohledávky, ohledně kterých však není zřejmé, zda jsou dobytné. Za této situace je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 IZ.

Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho činnosti od počátku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Záloha správci umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužnice, případně majetku dalších osob, který by z hlediska institutů neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů dlužnice mohl též náležet do majetkové podstaty dlužnice. K tomu je nutno uvést, že náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát (§ 38 odst. 2 IZ), který by hradil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužnice insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu.

Soud prvního stupně stanovil správně i výši zálohy částkou 50.000 Kč, když je nutno vzít v úvahu minimální výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem v částce 45.000 Kč bez DPH (vyhl. č. 313/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a další náklady, zejména hotové výdaje insolvenčního správce.

Pokud dlužnice poukazovala na dřívější rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28.1.2014 a 19.3.2014, k tomu odvolací soud poukazuje na pozdější judikaturu Vrchního soudu v Olomouci, například rozhodnutí č. j. KSBR 44 INS 37125/2013, 2 VSOL 213/2014-A-12 ze dne 22.5.2014, č. j. KSBR 45 INS 2889/2014, 2 VSOL 225/2014-A-10 ze dne 29.5.2014 a č. j. KSBR 33 INS 12010/2014, 2 VSOL 627/2014-A-13 ze dne 19.8.2014, č. j. KSBR 44 INS 11191/2014, 2 VSOL 594/2014-A-13 ze dne 12.9.2014, č. j. KSBR 26 INS 15987/2014, 2 VSOL 780/2014-A-14 ze dne 30.9.2014, ze kterých již vyplývá odlišný právní názor odvolacího soudu vyjádřený v tomto rozhodnutí. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 20. října 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu